Článek
Alí Chameneí je mrtvý. V Teheránu to otevřelo mocenské vakuum, v regionu to přepsalo rovnováhu a v Evropě to znovu vytahuje otázku, která se vrací po každém zásadním zlomu na Blízkém východě: kde všude se může objevit odveta a jak bude vypadat. Tato otázka není o panice, ale o mechanice. Když stát nebo režim ztratí vrcholovou autoritu, část jeho aparátu se soustředí na přežití doma a část na signál ven: stále existujeme, stále umíme ublížit, stále máme dosah.
Evropská zkušenost je nepříjemně konkrétní. Kontinent v posledních dvou dekádách zažil útoky na symboly, na měkké cíle i na každodenní rutinu. V Paříži šlo o redakci a o veřejný prostor, kde se lidé baví. V Berlíně o vánoční trh. V jiných případech o metro, letiště, promenády, stadiony či koncertní haly. Nejde o to vyjmenovat hrůzy jako katalog, ale připomenout vzorec: útočníkovi často stačí jednoduchý prostředek, pokud si vybere místo, kde se koncentruje život.
Tento vzorec se zároveň mění. Evropa se v uplynulých letech naučila bránit proti tomu, co zná. Ve městech vyrostly bariéry proti najíždění vozidel, bezpečnostní režimy se zpřísnily kolem akcí, infrastruktura se hlídá systematičtěji. Přesto zůstává trh s rizikem živý. Kdo chce škodit, hledá cestu, která obejde nově postavené ploty, zkrátí dobu varování a sníží pravděpodobnost, že bude zastaven dřív, než se něco stane. Dnes touto cestou již není náklaďák s výbušninou, ale technologie z běžného obchodu s elektronikou.
Architekt Osy odporu a psychologie asymetrické pomsty
Abychom pochopili, proč se po takto zásadním zásahu zvedá riziko i daleko za hranicemi regionu, musíme přesně pojmenovat, kdo vlastně zemřel. Alí Chameneí nebyl jen formální hlavou státu. Byl přes tři dekády nejvyšším duchovním vůdcem a hlavním architektem takzvané Osy odporu – obrovského spletence milicí, ozbrojených frakcí a politicko-vojenských skupin sahajícího od Libanonu přes Sýrii a Irák až po Jemen. Pro miliony stoupenců tohoto radikálního křídla představoval nedotknutelnou polobožskou figuru. Jeho smrt proto není jen politickou ztrátou, je to masivní ideologický a emocionální šok. A právě emoce jsou historicky tím nejsilnějším palivem pro radikalizaci a touhu po odvetě.
Odveta po podobném geopolitickém zlomu má vždy několik vrstev. Ta nejviditelnější je vojenská, zahrnující balistické rakety, vojenské drony a kybernetické útoky na státní systémy. Z evropského pohledu je však mnohem nebezpečnější ta méně viditelná, rozptýlená vrstva útoků na cíle, které nejsou frontou, ale mají obrovský politický a psychologický dopad. Široké spektrum lidí zasažených ztrátou vůdce – od fanatických stoupenců íránského režimu přes členy blízkovýchodních milicí až po izolované jednotlivce v Evropě. K realizaci takové asymetrické odvety často stačí malá buňka nebo jednotlivec, který má motiv, ideologii a najde si příležitost v otevřeném prostoru.
Evropa si tohle připomíná pravidelně, protože teroristická hrozba nikdy nezmizela, jen neustále mění barvu a taktiku. Je to vidět i v institucionálních souhrnech. Evropské státy v posledních letech řeší složitou směs džihádistického násilí, pravicového i levicového extremismu a separatistických útoků, přičemž hlavní proměnnou je schopnost útočníka přejít od radikalizace k činu. Právě tento mix a jeho znepokojivá čísla shrnuje aktuální zpráva Europolu s názvem TE-SAT 2025, která pracuje s daty o útocích a zatčeních v rámci celé Evropské unie.
Íránské proxy sítě, spící buňky a propojení se zločinem
Jestli se Evropa má bavit o odvetě seriózně, musí si nejdřív ujasnit bezpečnostní slovník. V evropské veřejné debatě se často do jedné hromady směšuje terorismus Islámského státu, ozbrojené milice, kriminální sítě a íránské státní operace. Ve výsledku pak vzniká informační mlha, která nevede k lepší ochraně, jen k horšímu úsudku a panice. Praktický rozdíl spočívá v tom, jaký typ aktéra stojí na druhé straně a jaké má reálné kapacity.
Íránský režim a jeho revoluční gardy jsou absolutními experty na proxy války a skryté operace. Zpravodajské služby dlouhodobě upozorňují na existenci spících buněk a operativců s propracovanou sítí kontaktů i na evropském kontinentu. Tito lidé sice často fungují autonomně a nenápadně, ale čekají na ideologický nebo strategický impuls. U části struktur napojených na Írán dnes existuje jasný právní rámec v podobě oficiálního označení za zahraniční teroristickou organizaci. Pro informace, které chceme mít přesné, je užitečné opřít se o čerstvá institucionální shrnutí, jakým je například březnová zpráva amerického univerzitního centra NCITE. Ta velmi přesně mapuje nové, na Írán napojené organizace a vysvětluje logiku jejich označování.
Otevřený evropský kontinent nabízí terén pro velmi odlišné typy operací. Od inspirace takzvaných osamělých vlků přes logistiku pro malou útočnou buňku až po cynické využití běžné kriminální infrastruktury. Právě propojení ideologie a organizovaného zločinu je dnes fatální. Teroristé už si nemusí složitě pašovat zbraně přes hranice; logistiku, výbušniny i drony jim za peníze dokážou obstarat evropské kriminální gangy, které fungují bez ohledu na náboženství či politiku. Sama Evropská komise při nedávném desátém výročí útoků v Paříži připomněla, jak hluboce tyto události a sítě zasáhly naši společnost.
Když se změní mezinárodní situace, riziko se přelévá i přes komunity a sítě, které už v Evropě reálně existují. Je nesmírně důležité zdůraznit, že problémem není náboženství jako takové, a rozhodně nehrozí nic plošného. Většina lidí v evropských muslimských komunitách nemá s násilím nic společného a sami nechtějí, aby se jejich prostředí stalo nástrojem cizího konfliktu. Problémem je pouze úzká, radikalizovaná menšina ochotná sáhnout po násilí a prostředí, které jim dodá pocit legitimity skrze volání po pomstě, obraně víry či utlačovaných. Evropská společnost má tendenci toto riziko psychologicky zlehčovat, protože popření je vždy snesitelnější než připuštění si faktu, že se svět nenávratně změnil.
Dron jako nová výbušná vesta
Tady dává smysl připomenout, jak neuvěřitelně rychle se v Evropě mění dominantní forma útoku. V minulé dekádě to byly sebevražedné atentáty a výbušné vesty. Nabízely sice maximální dopad, ale vyžadovaly hlubokou logistiku, znalost chemie a odhodlání zemřít. Pak přišly útoky nožem a najíždění auty do davů, které logistiku snížily na absolutní minimum a zrychlily čas mezi rozhodnutím a činem. Dnes se do této vražedné logiky přidává bezpilotní letoun. Získal si pozornost ne proto, že by byl neporazitelný, ale proto, že unikátně kombinuje odstup s přesností a přesouvá útok i ochranu do třetí dimenze.
Z bezpečnostního hlediska musíme rozlišovat dvě základní kategorie této hrozby, které zcela mění pravidla hry. První představují běžné komerční drony z e-shopů. Tyto stroje, dostupné za pár tisíc korun, mají vynikající stabilitu a kamerový přenos. Mají sice omezenou nosnost v řádu stovek gramů, ale pokud takový stroj vletí oknem do přeplněné restaurace, divadelního sálu nebo letištního terminálu, i malá trhavina vytvoří fatální lokální zranění a především absolutní, ničivou paniku v uzavřeném prostoru s množstvím sekundárních obětí.
Druhou, mnohem děsivější kategorií, jsou modifikované a podomácku stavěné stroje. Dostupnost kvalitních součástek dnes umožňuje i průměrně technicky zdatnému jedinci sestavit těžký dron původně inspirovaný třeba zemědělskými modely. Takový stroj dokáže unést náklad v řádu několika kilogramů trhaviny a šrapnelů. Jeho kinetický a explozivní účinek je plně srovnatelný s tím, když si na sebe v minulosti atentátníci navlékali výbušné vesty. Rozdíl je ovšem zcela zásadní: útočník s dronem nemusí překonávat bezpečnostní rámy u vstupů, nemusí obětovat vlastní život a celý útok může chladnokrevně řídit z bezpečné vzdálenosti několika kilometrů.
Evropa si tohoto nebezpečného posunu začíná všímat. Evropská komise v únoru 2026 zveřejnila akční plán, který konečně otevřeně popisuje drony jako prvořadé téma vnitřní bezpečnosti. Podobně Europol ve svých analýzách varuje, že zlevnění technologií povede k jejich masivnímu využití kriminálními i extremistickými skupinami. Tím nejextrémnějším scénářem, před kterým dnes bezpečnostní analytici varují, je rojový útok. Situace, kdy není nasazen jeden stroj, ale několik dronů koordinovaných více operátory najednou, což dokáže spolehlivě přetížit obranu jakéhokoliv měkkého cíle.
Ztráta ochrany v civilním prostoru a byrokratické zpoždění
Historické útoky jasně ukazují, jak se vybírají měkké cíle a proč k tomu dochází právě v Evropě. Riziko vzniká přesně tam, kde se protnou tři faktory: motivace z geopolitiky, schopnost dodaná dostupnou technologií a příležitost ztělesněná naším otevřeným veřejným prostorem. Když si útočník vybere místo, kde se lidé shromažďují, nevytváří jen ztráty na životech. Vytváří dlouhodobý, vyčerpávající tlak na stát, který je nucen přestavovat svá města, utrácet miliardy za bezpečnost a měnit způsob života svých občanů.
Drony do této rovnice vstupují jako dokonalý disruptivní nástroj. Umožňují útočit na místa, která byla dosud chráněna primárně proti pozemním scénářům. Masivní betonové bariéry na náměstích bez problémů zastaví náklaďák, ale jsou naprosto irelevantní pro malý prostředek útočící shora. Přísné osobní kontroly u vstupu na fotbalový stadion odhalí člověka se zbraní, ale nedokážou vyřešit útok vedený z temné oblohy přímo nad otevřenými tribunami.
Obrana samozřejmě existuje. Máme k dispozici radary, optické senzory, rušičky signálu i geografické omezování letů, takzvaný geofencing. Skutečný problém však spočívá v měřítku a legislativě. V běžném městě nelze mít permanentní protivzdušnou ochranu na každém náměstí nebo u každé školy. Čím hustší je civilní prostor, tím více policie naráží na limity zásahu. Co je ještě bezpečné na dálku vyrušit, aby dron nekontrolovaně nespadl do davu lidí? Je vůbec legální do něj střílet v obydlené zástavbě? Zatímco technologie dronů a taktika útočníků se vyvíjí v řádu měsíců, evropská legislativa a pravidla pro nasazení bezpečnostních složek vznikají roky. Tento propastný rozdíl v rychlosti adaptace je naší největší současnou slabinou.
Konec iluze nulového rizika
Evropská připravenost bude vždy složitým kompromisem mezi svobodnou, otevřenou společností a snahou o maximální ochranu. Situaci lze ale popsat realisticky a bez zbytečného strašení. Základem musí být schopnost detekovat a reagovat lokálně tam, kde je riziko absolutně nejvyšší: na letištích, v přístavech, u klíčové energetiky, na velkých společenských akcích a v blízkosti exponovaných osob. Další vrstvou musí být blesková úprava legislativy, aby stát a jeho složky měly naprosto jasná pravidla pro zásah a sdílení dat. Průmysl pak musí zajistit dostupnost a kompatibilitu ochranných technologií napříč celou Unií, aby členské státy nebyly odkázané na pouhou improvizaci.
Akční plán EU celou situaci rámuje napřímo: hrozba dronů už dávno není jen armádní téma na ukrajinské či blízkovýchodní frontě. Je to kritická otázka naší vnitřní bezpečnosti, kde se musí okamžitě protnout civilní regulace letectví, policie i ochrana infrastruktury. Je v tom obsažena i implicitní věta, kterou Evropa tradičně slyší velmi nerada: absolutní ochrana jednoduše neexistuje. Existuje pouze systematické snižování rizika a zkracování času reakce bezpečnostních složek.
Kdo chce situaci hodnotit poctivě, nesmí veřejnosti prodávat iluze. Největší chybou je na jedné straně paušalizace komunit a hysterie, ale druhou největší chybou je naivní předstírání, že se nic zásadního nemění. Realita leží uprostřed. Evropa není bezbranná, ale bude čelit obrovskému tlaku na adaptaci. Pokud se po smrti Chameneího skutečně rozjede odvetná vlna, její podoba může být pro bezpečnostní složky mnohem méně předvídatelná než v minulosti právě proto, že ničivá technologie radikálně zlevnila a masivně se rozšířila mezi běžnou populaci.
Staré lekce a nový bezpečnostní vektor
Evropa už v minulosti jednou draze zaplatila za přesvědčení, že konflikt na Blízkém východě se jejích ulic netýká. Zaplatila i za to, když se po teroristickém útoku nechala politicky strhnout k hledání jednoduchých viníků a slibům rychlých řešení. Dnes stojí celý kontinent před zcela jiným, sofistikovanějším problémem: jak udržet svou demokratickou otevřenost a přitom urychleně vybudovat schopnosti proti útočným prostředkům, které si kdokoliv může koupit v běžném obchodě.
Smrt Alího Chameneího představuje zásadní geopolitický zlom, který funguje jako silný motivátor k odvetě. Drony na druhé straně představují zlom technologický, který drasticky snižuje logistický práh nutný k provedení útoku. Evropská společnost dnes psychologicky balancuje kdesi mezi popřením problému a paralyzující úzkostí.
