Konec slušnosti ve Sněmovně: Proč chování Motoristů ukazuje, že do vysoké politiky nepatří

Politika je v každé vyspělé demokracii postavena nejen na psaných zákonech, ale především na nepsaných pravidlech slušnosti, vzájemném respektu a úctě k institucím. Můžete s politickým oponentem bytostně nesouhlasit, můžete jeho názory podrobovat té nejtvrdší kritice, ale ve chvíli, kdy se vytratí základní úcta k úřadu jako takovému, začíná se hroutit samotný systém. To, co předvedli zástupci Motoristů, jmenovitě Petr Macinka a Filip Turek, během projevu prezidenta republiky ve sněmovně, není projev politické síly ani vtipné rebelie. Je to ukázka hluboké politické nezralosti, absence základního vychování a hrubé arogance, která by v civilizované společnosti měla znamenat okamžitou stopku pro působení ve veřejných funkcích.

Během projevu hlavy státu, ať už v prezidentském křesle sedí kdokoliv, se očekává alespoň elementární dekorum. Je to chvíle, kdy se nenaslouchá pouze konkrétnímu člověku, ale instituci, kterou reprezentuje. Petr Macinka demonstrativně listující komunistickým Rudým právem a Filip Turek začtený do Haló novin však ukázali, že institucionální respekt je pro ně prázdný pojem. Toto chování nelze omluvit jako jakousi recesi s dobovými rekvizitami. Je to cílený, chladnokrevný naschvál, který má jediný cíl: ponížit řečníka a strhnout na sebe lacinou mediální pozornost.

Když Filip Turek při odchodu prezidenta demonstrativně nevstane, nedává tím najevo svůj politický postoj k minulosti Petra Pavla. Dává tím najevo, že nectí pravidla hry, do které sám vstoupil. Chovají se přesně jako rozmazlené děti, kterým v mládí nikdo nenastavil hranice a které si myslí, že drzost je synonymem pro odvahu. Jenže v politice se tato absence výchovy a mantinelů překládá jako pohrdání státem. Pokud politik neumí unést konflikt na úrovni argumentů a uchyluje se k pubertálním gestům, dokazuje tím jediné: na výkon své funkce zkrátka intelektuálně ani morálně nestačí. Takové chování by v soukromém sektoru znamenalo okamžitou ztrátu kredibility, v politice by mělo být tvrdě penalizováno ztrátou důvěry a politickou izolací.

O to absurdněji celé toto představení působí, když si uvědomíme reálnou politickou váhu obou aktérů. Bavíme se o politicích, kteří do Poslanecké sněmovny proklouzli s minimálním ziskem hlasů. Jejich mandát je z celostátního hlediska okrajový, přesto si osobují právo chovat se, jako by jim celá země patřila. Tato disproporce mezi reálnou podporou voličů a velikostí jejich ega je až zarážející. Lidé jim nedali hlasy proto, aby z nejvyššího zákonodárného sboru dělali kabaret.

Ukázkovým příkladem této ztráty soudnosti je působení Filipa Turka ve vládních strukturách. Ačkoliv se nestal ministrem, podle zpráv z médií si na ministerstvu de facto uzurpoval ministerskou kancelář, zatímco skutečný ministr Igor Červený je odsunut na druhou kolej. Turek se stylizuje do role klíčového hybatele, všudypřítomného zachránce, který si může dovolit cokoliv. Tento styl politiky, kde mediální obraz válcuje reálnou hierarchii a odpovědnost, je toxický. Vytváří iluzi moci bez skutečné odpovědnosti za chod státu. Voliči by si měli velmi rychle uvědomit, že lidé, kteří se k moci dostali s odřenýma ušima, ale chovají se jako neomezení vládci, představují pro demokratické instituce obrovské riziko.

Zdaleka nejodpudivějším aspektem celé kauzy s komunistickými novinami je ovšem do nebe volající pokrytectví. Pánové Macinka a Turek se snaží ostentativně upozorňovat na komunistickou minulost prezidenta, čímž se staví do role jakýchsi morálních majáků a strážců čistoty. Zároveň ale nemají nejmenší problém s tím, že v jejich vlastních řadách figuruje ministr kultury Oto Klempíř, jehož doložená a přiznaná spolupráce se Státní bezpečností nedávno znovu plnila veřejnoprávní zpravodajství.

Tento dvojí metr je ukázkou naprostého cynismu. Pokud je pro někoho komunistická minulost nepřekonatelným morálním defektem, musí to platit pro všechny bez rozdílu. Vytahovat minulost jen tehdy, když se to hodí k lacinému útoku na politického rivala, a současně tolerovat udavačskou minulost vlastního kolegy, je absolutní rezignace na jakékoliv hodnoty. Ukazuje se, že celá tahle protikomunistická šaráda není nic jiného než prázdná póza určená k udržení si zradikalizovaných fanoušků. S opravdovou politikou to nemá společného vůbec nic.

Arogance této skupiny se navíc neomezuje pouze na půdu Poslanecké sněmovny. To, jakým způsobem se chovají k novinářům, je varovným signálem, který nesmíme ignorovat. Petr Macinka si již vyzkoušel praktiky, které známe spíše z východních autokracií, když zakázal přístup vybraným novinářům na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí. Kádrování novinářů a dělení médií na poslušná a nepřátelská je přitom prvním krokem k destrukci svobodné společnosti.

Nemusíme chodit daleko, abychom viděli, kam tento přístup vede. Stačí se podívat na Slovensko pod vedením Roberta Fica, kde se z urážení novinářů a likvidace nezávislých institucí stala vládní doktrína. Pokud česká politická scéna začne tolerovat, že okrajoví politici určují, kdo smí klást otázky a kdo ne, otevíráme dveře k postupné „slovakizaci“ našeho veřejného prostoru. Je to nebezpečný precedens. Politik placený z daní občanů nemá právo vybírat si, komu bude skládat účty. Kdo neunese tlak svobodných médií, nemá v politice co dělat.

Při pohledu na současnou úroveň politické kultury se nabízí jedno velmi překvapivé srovnání. I představitelé stran, které byly dlouhodobě kritizovány pro svůj radikalismus, jako například Tomio Okamura, si dokázali zachovat alespoň základní povědomí o tom, co se ve sněmovně smí a co ne. To, že dnes Okamurovo chování působí ve srovnání s Motoristy jako etalon slušnosti, je ten nejtvrdší důkaz o tom, jak hluboko Turek s Macinkou nechali úroveň politické debaty klesnout. Udělali z ní zkrátka a dobře žumpu.

Zde leží obrovská odpovědnost na premiéru Andreji Babišovi. Ať už je pohled na jeho osobu jakýkoliv, nelze mu upřít, že jako předseda vlády musí udržovat stát v chodu a garantovat určitou stabilitu. Nyní je to právě on, kdo musí zasáhnout. Je načase, aby si premiér své vládní a koaliční partnery srovnal do latě. Dva marginální hráči, kteří se chovají jako utržení ze řetězu a svými naschvály pouze boří zbytky politické kultury, nemohou držet vládu jako rukojmí. Česká republika potřebuje řešit skutečné problémy, nikoliv sledovat nekonečné egoistické výstřelky několika jedinců, pro které je arogance jediným politickým programem. Tito lidé do politiky nepatří a je na čase, aby jim to bylo jasně řečeno.