Petr Pavel: Odhalená minulost, stíny KSČ a cesta na Hrad

Veřejná debata o Petru Pavlovi se v České republice stala jedním z nejvíce polarizujících témat posledních let. Zatímco pro jednu část společnosti představuje generál ve výslužbě symbol návratu důstojnosti, klidu a prozápadního směřování, pro druhou zůstává „komunistickým rozvědčíkem“, který se pouze převlékl do demokratického kabátu. Emoce často přehlušují fakta a sociální sítě jsou plné zkratek, které realitu buď nekriticky lakují na růžovo, nebo ji démonizují. Cílem tohoto textu není Petra Pavla soudit, ale na základě dostupných archivních údajů, svědectví a historických souvislostí rekonstruovat jeho příběh. Kdo skutečně je Petr Pavel? Odkud pochází, jaká byla jeho role v totalitním režimu a kdo jsou lidé, kteří ho dnes obklopují?

Abychom pochopili Pavlovo uvažování a jeho pozdější kariérní kroky, musíme se vrátit na úplný začátek, do prostředí, které jej formovalo dávno předtím, než oblékl generálskou uniformu. Petr Pavel se narodil 1. listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní, ale jeho kořeny jsou pevně spjaté s vojenským prostředím. Není to jen fráze – armáda byla v jeho rodině určujícím prvkem. Jeho otec, Josef Pavel, byl důstojníkem Československé lidové armády a působil v oblasti, která později sehraje v synově životopisu zásadní roli: ve vojenském zpravodajství. Otec pracoval jako zpravodajec a jeho kariéra logicky znamenala časté stěhování a život v posádkách.

Tento rodinný vklad je klíčový pro pochopení Pavlovy motivace. Vyrůstal v době tuhé normalizace, v prostředí, kde loajalita k režimu a služba v ozbrojených složkách splývaly v jedno. Mladý Petr Pavel neviděl armádu jako politický nástroj útlaku, ale optikou svého otce – jako elitní profesi, která vyžaduje disciplínu, fyzickou zdatnost a nabízí prestiž. V roce 1975, tedy v pouhých čtrnácti letech, nastoupil na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě. Toto rozhodnutí předurčilo jeho další kroky. Nešlo o běžné dospívání; šlo o dril, řád a přípravu na dráhu profesionálního vojáka, která v té době prakticky neumožňovala existenci mimo struktury komunistické moci.

Právě období po maturitě a následné studium na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově (1979–1983) přináší první zásadní kontroverze. Petr Pavel se netajil ambicí dostat se k elitním výsadkářům. V kontextu tehdejší Československé lidové armády (ČSLA) však byla cesta k velení a ke speciálním jednotkám podmíněna politickou spolehlivostí. V roce 1983, ve svých jednadvaceti letech, se stává kandidátem Komunistické strany Československa (KSČ) a o dva roky později, v únoru 1985, je přijat za řádného člena.

Zde se investigativní pohled musí zastavit u detailů, které obhájci často bagatelizují a kritici zveličují. Pavel nebyl jen pasivním držitelem stranické knížky, jak se někdy v kampani zjednodušovalo. Archivní dokumenty ukazují, že během svého působení u výsadkového pluku v Prostějově a následného studia se stal předsedou Základní organizace (ZO) KSČ. Tato funkce sice na úrovni útvaru či studijní skupiny neznamenala podíl na řízení státu, ale dokládá, že Pavel byl v systému aktivní. Z dobových posudků vyplývá, že byl hodnocen jako „třídně uvědomělý“ a politicky spolehlivý.

Klíčovou otázkou, kterou si historie klade, je motivace. Byla to fanatická víra v marxismus-leninismus? Dostupná fakta a svědectví spolužáků naznačují spíše pragmatický kariérismus, který byl v armádním prostředí té doby normou pro každého, kdo chtěl velet. Aby mohl velet četě a později rotě u elitních výsadkářů, členství ve straně bylo v podstatě profesní nutností. To Pavla morálně nevyviňuje, ale zasazuje to jeho konání do kontextu: nebyl ideologem režimu, byl jeho výkonnou, loajální součástí, která upřednostnila profesní postup před morálním vzdorem.

Největší emoce však dodnes budí období těsně před sametovou revolucí. V roce 1988 nastoupil Petr Pavel do postgraduálního kurzu organizovaného Zpravodajskou správou Generálního štábu (ZS GŠ). Tento kurz, v dokumentech označovaný jako D-2, je jádrem sporu o to, zda byl Pavel „komunistickým špionem“. Zpravodajská správa byla vojenskou rozvědkou, která měla za úkol získávat informace o „nepříteli“, tedy o armádách NATO.

Je nutné přesně rozlišit, co Pavel v tomto kurzu dělal. Nešlo o školení pro StB (Státní bezpečnost), která byla civilní tajnou policií zaměřenou na vnitřního nepřítele a disidenty. Vojenské zpravodajství cílilo ven. Účastníci kurzu byli připravováni na dráhu vojenských diplomatů, přidělenců, ale i rozvědčíků, kteří by mohli operovat v zahraničí pod krytím. Pavel v kurzu studoval francouzštinu a zpravodajské řemeslo.

Kritici, včetně některých historiků jako Petr Blažek, upozorňují, že frekventanti tohoto kurzu používali krycí jména (Pavel byl veden jako „Pávek“) a že výuka zahrnovala i metody tajné práce. Pavel se hájí tím, že se připravoval na práci diplomata, nikoliv agenta typu „James Bond“ s úkolem škodit exulantům. Faktem zůstává, že kurz začal v roce 1988 a Pavel v něm setrval až do roku 1991. Zastihl ho tedy Listopad 89. Paradoxem jeho života je, že to, co se naučil v komunistickém zpravodajském kurzu pro boj proti NATO, nakonec o pár let později využil při integraci české armády právě do struktur NATO.

Zatímco mnozí jeho kolegové po revoluci z armády odešli nebo neprošli prověrkami, Pavel kurz dokončil již v demokratických poměrech. Tato kontinuita je pro jeho kritiky důkazem „převlékání kabátů“, pro jeho zastánce důkazem profesionality, kterou nový režim potřeboval. V tomto bodě končí jeho „rudá“ etapa a začíná etapa „alianční“, která je ovšem neméně zajímavá a plná paradoxů.

Listopad 1989 zastihl Petra Pavla uprostřed transformace. Zatímco mnozí exponenti režimu byli nuceni odejít, armáda procházela specifickým procesem. Nové demokratické vedení státu stálo před složitým dilematem: rozpustit celé velení a ztratit obranyschopnost, nebo prověřit a využít ty schopné, kteří nebyli zkompromitováni přímou represí vůči obyvatelstvu. Pavel prošel. A to nejen díky odbornosti, ale i díky ochotě riskovat život v situaci, kde se politická minulost stala druhořadou.

Zlomový okamžik, který v kádrovém profilu Petra Pavla definitivně zastínil minulost vojenského zpravodajce a nahradil ji příběhem hrdiny demokratické armády, nastal v lednu 1993. Tehdejší podplukovník stanul v čele riskantní mise na záchranu pětapadesáti francouzských vojáků, kteří uvázli v obklíčení mezi srbskými a chorvatskými liniemi na základně Karin.

Zatímco spojenecké posily byly odříznuty zničeným mostem, Pavel s pouhými devětadvaceti muži a dvěma transportéry OT-64 pronikl hluboko do válečné zóny. Československá jednotka musela pod minometnou palbou odklízet zátarasy, projít minovými poli, a v jednu chvíli dokonce čelit srbským milicím, které si z nich udělaly živé štíty. Navzdory extrémnímu tlaku a neustálému ostřelování se Pavlovi podařilo francouzské vojáky – včetně zraněných a těl padlých – úspěšně evakuovat. Záchranná akce v Karinu se stala jedním z nejslavnějších milníků novodobé historie naší armády.

Francouzský ministr obrany mu udělil Válečný kříž – vyznamenání, které cizinci dostávají jen výjimečně. Pro západní partnery tím přestal být podezřelým elementem z Východu. Stal se vojákem, který pro spojence nasadí krk. Právě tento moment mu otevřel dveře k dalšímu vzdělávání ve Velké Británii a v USA. Pokud by byl vnímán jako bezpečnostní riziko nebo „spící agent“, nikdy by neprošel sítem prověrek NATO na stupeň Cosmic Top Secret, které jsou podstatně přísnější než české národní prověrky. Fakt, že v letech 2015 až 2018 zastával funkci předsedy Vojenského výboru NATO – tedy nejvyššího vojenského postu v Alianci –, je technicky vzato nejsilnějším důkazem jeho loajality k Západu. Proti tomuto argumentu stojí v debatách pouze domněnky, nikoli fakta.

Pokud se dnes podíváme na „hradní dvůr“, největší vášně nevzbuzuje ani tak prezident sám, jako postava jeho „přítele po boku“ – Petra Koláře. Kdo je tento muž a proč je pro část veřejnosti takovým trnem v oku? Abychom pochopili narativ o „loutkovodiči“, musíme se podívat na Kolářovu minulost a vazby.

Petr Kolář není žádný nováček. Je to kariérní diplomat těžké váhy, který působil jako velvyslanec ve Švédsku, Irsku, ale především v USA a Rusku. Byl náměstkem ministra zahraničí a poradcem Václava Havla. Jeho vliv spočívá v unikátním mixu kontaktů. Zná se s americkými senátory, klíčovými postavami ve Washingtonu, ale má i hlubokou znalost ruského prostředí. Právě jeho silná proamerická orientace a tvrdý postoj vůči Rusku z něj dělají arcinepřítele pro dezinformační scénu, která ho vykresluje jako agenta CIA řídícího českého prezidenta.

Realita je prozaičtější, ale i tak vyvolává legitimní otázky. Kolář po odchodu z diplomacie pracoval pro americkou právní a lobbistickou firmu Squire Patton Boggs a angažoval se v byznysu (např. ve zbrojařské skupině Colt CZ Group). Kritika, že člověk s takovými byznysovými zájmy má přímý přístup k hlavě státu, je oprávněná. Jde o klasický konflikt zájmů, který se v západních demokraciích hlídá.

V reakci na tlak veřejnosti Hrad oznámil, že Kolář nebude mít s Kanceláří prezidenta republiky (KPR) žádnou pracovní smlouvu a nebude mít ani bezpečnostní prověrku, kterou by pro oficiální funkci potřeboval. Působí jako externí poradce v zahraničně-politickém panelu. To formálně problém řeší, ale fakticky vliv zůstává. Kolář je pro Pavla mentorem v oblasti diplomacie a politiky, světem, ve kterém se voják Pavel pohyboval jinak než diplomat Kolář. Označovat ho za „zkorumpovaného loutkovodiče“ bez důkazů o konkrétních nelegálních transakcích je však za hranou novinářské etiky. Je to vlivný hráč, lobbista s diplomatickým pasem, jehož rady prezident poslouchá, ale důkazy o tom, že by Pavel rozhodoval na základě Kolářových byznysových zájmů, na stole nejsou.

Dalším častým útokem je financování kampaně. Zde se narativy o „podvodníkovi“ opírají o reálný základ, který je však dezinterpretován. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí skutečně udělil Pavlově kampani pokutu ve výši 60 tisíc korun. Odpůrci tento fakt používají jako důkaz korupce. O co ale šlo?

Nešlo o praní špinavých peněz ani o tajné sponzory z daňových rájů. Úřad konstatoval pochybení v evidenci dárců – v některých případech chyběly povinné údaje (např. datum narození či adresa dárce u menších částek) nebo nebyly včas zveřejněny informace o bezúplatných plněních. Je to byrokratický šlendrián, který se u kampaní tohoto rozsahu stává (podobné problémy řešili i jiní kandidáti, včetně Danuše Nerudové), ale není to trestný čin podvodu.

Sponzorská struktura Pavlovy kampaně byla ve skutečnosti jedna z nejtransparentnějších v historii – opírala se o velké množství drobných dárců a několik známých podnikatelů z technologického a byznysového sektoru (např. zakladatelé Jablotronu, Livesportu atd.), kteří jsou dohledatelní. Mluvit o „temném financování“ je v rozporu s veřejně dostupnými daty na transparentním účtu, který si kdokoli mohl v reálném čase zkontrolovat.

Závěrem se musíme dotknout fenoménu, který celou debatu o Petru Pavlovi posouvá do roviny absurdity. Je jím selektivní morálka české společnosti. Často titíž lidé, kteří na náměstích křičí „Pavel je komunistická guma!“, vhazují do volební urny lístek hnutí ANO Andreje Babiše.

Pokud se podíváme na fakta chladným okem, srovnání je neúprosné. Petr Pavel byl členem KSČ a předsedou základní organizace, cvičil se na zpravodajce vojenské rozvědky. Andrej Babiš byl členem KSČ a je veden v archivech Státní bezpečnosti (civilní tajné policie) jako agent s krycím jménem Bureš (byť se o to léta soudí, slovenský ústav paměti národa na evidenci trvá). Zatímco Pavel po roce 1989 třicet let sloužil zájmům demokratického státu a NATO, Babiš budoval ekonomické impérium, často s využitím kontaktů z předlistopadové éry zahraničního obchodu.

Tento dvojí metr ukazuje, že v současné české debatě nejde o skutečný antikomunismus. Minulost se stala jen klackem, který se vytahuje účelově. Kdo chce být spravedlivý, musí měřit všem stejně. Pokud je diskvalifikační členství v KSČ pro Pavla, musí být i pro Babiše a desítky dalších, kteří dnes sedí v parlamentu či byznysu.

Petr Pavel není bezchybný produkt marketingu. Je to muž s minulostí, která má své stinné stránky, muž, který se pohyboval v soukolí totalitní moci. Ale je to také muž, který tuto minulost odpracoval třiceti lety služby, prošel nejtvrdšími prověrkami spojenců a v kritických chvílích obstál. Jeho okolí tvoří lidé s vlivem a kontakty, které je třeba hlídat, ale dělat z nich a priori zločince je projevem hysterie, ne kritického myšlení. Investigativní pohled na Hrad tak končí zjištěním, že realita je mnohem plastičtější než internetové memy: Petr Pavel není ani svatý na koni, ani zaprodanec Kremlu či Washingtonu. Je to prezident s batohem, který si nese každý, kdo prožil polovinu života za železnou oponou a druhou polovinu jejím bouráním.

Na úplný závěr považuji za fér odložit analytický odstup a nabídnout osobní perspektivu. Vůči komunistické ideologii zastávám silně kritický postoj. Stejně tak netrpím nekritickým obdivem k armádě, k uniformám či k mentalitě, která je v lidovém žargonu často pejorativně označována jako „zelené mozky“. Militarismus mi není vlastní a představa vojenského řádu jako celospolečenské normy mě neláká.

Přesto, když se podívám na současnou realitu střízlivýma očima, musím konstatovat jedno: prezident republiky je z Ústavy také vrchním velitelem ozbrojených sil. V kontextu dnešní geopolitické situace a s přihlédnutím k tomu, kdo reálně v České republice kandiduje a kdo má šanci uspět, představuje Petr Pavel logickou a pragmatickou volbu. Jeho kariéra v NATO a nejvyšší bezpečnostní prověrky jsou v tomto ohledu objektivní kvalifikací, kterou nelze ignorovat, ať už máme k jeho osobě či stylu jakékoli výhrady.

Troufám si tvrdit, že i přes stíny minulosti se momentálně jedná o nejkompetentnější výkon prezidentské funkce v naší polistopadové historii. Není to konstatování o dokonalosti, ale o realitě možného. Jistě si dovedu představit „ideálního prezidenta“ – osobnost srovnatelného rozhledu a zkušeností, ovšem zcela nedotčenou členstvím v KSČ či předlistopadovými strukturami. Takový kandidát zde však zatím není. Je to daň za naši historii. Budeme si muset pravděpodobně počkat ještě několik desítek let na kompletní generační obměnu, než se objeví lídři, kteří budou mít světové zkušenosti, a přitom čistý štít bez jakékoliv vazby na minulý režim. Do té doby je Petr Pavel, se všemi svými plusy i minusy, tím nejlepším řešením, které jsme schopni jako společnost vygenerovat.