Článek
Andrej Babiš nachytal část společnosti na jednoduchý příběh. Za Petra Fialy mělo být všechno špatně. Drahota, energie, Ukrajina, obrana, důchody, deficit, nejistota, únava, pocit ztraceného směru. V tomto příběhu měl být Fiala člověk, který zemi zchudil, oslabil a zatáhl do problémů, zatímco Babiš měl přijít jako ten, kdo všechno napraví. Jako předvolební kampaň to zafungovalo skvěle.
Ale pro skutečné řízení státu je potřeba mnohem víc než jen předvolební sliby. Vláda naráží na tvrdou realitu, která se řídí podle rozpočtu, smluv, demografie, bezpečnostních závazků a geopolitiky. A právě tam se začíná ukazovat největší paradox současné české politiky. Babiš porazil Fialu ve volbách, ale v realitě ho zatím neporazil. V řadě klíčových oblastí nepřišel obrat. Přišlo pokračování, úprava rétoriky, hledání výmluv a pomalé přiznávání, že některé věci zkrátka nešly udělat jinak.
Petr Fiala nebyl politik pro dobu sociálních sítí. Nebyl silný vypravěč. Neuměl lidem jednoduše prodat nepříjemnou pravdu. Působil suše, profesorsky, často odtažitě. V politice je to vážný problém, protože lidé v krizi nechtějí slyšet složité vysvětlení. Chtějí viníka, jistotu a slib, že někdo silný přijde a udělá pořádek. Fiala jim často nabízel realitu. Babiš jim nabídl příběh. A příběh se prodává lépe než realita.
Fiala nevládl v normální době
Fiala přebíral zemi po covidu, s obrovským rozpočtovým tlakem, a krátce nato přišla největší bezpečnostní krize v Evropě od druhé světové války. Ruský útok na Ukrajinu rozbil energetickou jistotu, zrychlil inflaci, změnil bezpečnostní politiku Evropy a poslal na český pracovní trh i do škol stovky tisíc lidí prchajících před válkou.
Babiš byl u moci dlouho předtím, než začal z opozice vyprávět, že všechno zničil Fiala. Od roku 2014 byl ministrem financí a vicepremiérem, v letech 2017 až 2021 premiérem. Nebyl divák. Byl jeden z hlavních architektů politické epochy před Fialou. Do českého státu otiskl svůj styl řízení, svou představu o veřejných financích, svůj marketing, svůj konflikt s institucemi i svůj způsob práce s veřejností. Covid pak tuto představu tvrdě otestoval.
Právě covid ukázal limity Babišova obrazu krizového manažera. Pandemie nebyla jeho vina. Chaos, neustálé změny pravidel, politické taktizování, rekordní schodky a styl řízení podle nálady veřejnosti už ale politickou odpovědnost mají. Rozpočet skončil v roce 2020 schodkem 367,4 miliardy korun a v roce 2021 schodkem 419,7 miliardy korun. Rok 2021 zůstal nejhlubším deficitem v historii samostatné České republiky. Rok 2022, první rok Fialovy vlády, skončil schodkem 360,4 miliardy, tedy stále extrémně vysoko, ale už pod covidovým rekordem.
Fialova vláda pak v roce 2023 snížila deficit na 288,5 miliardy korun a v roce 2024 na 271,4 miliardy korun. Ministerstvo financí uvádělo, že rozpočet za rok 2023 skončil lépe než plánovaných 295 miliard a že deficit meziročně klesl o 71,9 miliardy. Za rok 2024 byl schodek 271,4 miliardy korun, tedy o 17,1 miliardy méně než v roce 2023.
Příběh o Fialovi jako o člověku, který sám zničil veřejné finance, je nepoctivý. Fiala nepřevzal zdravý rozpočet a nerozbil ho. Převzal stát po covidovém nárazu, v době, kdy se Evropa řítila do energetické a inflační krize. Schodky zůstaly vysoké, ale jejich trajektorie se po covidových extrémech snížila. Rok 2025 pak skončil deficitem 290,7 miliardy korun, tedy o 49,7 miliardy hůře než schválený rozpočet. To je slabé místo Fialovy bilance, které nejde zamést pod koberec. Současně ale platí, že i tento výsledek přišel po několika letech evropské krize a po mimořádném růstu výdajů státu.
Rozpočtový zázrak se zatím nekoná
Babiš se vrátil s příslibem nápravy. Jenže první rozpočtová realita jeho nové vlády nevypadá jako zázrak. Rozpočet na rok 2026 počítá s deficitem 310 miliard korun, tedy výše než výsledek roku 2025 a výše než návrh, který připravila předchozí vláda. Babišův kabinet zvýšil deficitní cíl na 310 miliard korun a současně čelil kritice za snížení plánovaných obranných výdajů.
To je první tvrdý střet slibu s realitou. Babiš před volbami mluvil, jako by měl v ruce jednoduchý recept. Po návratu k moci ale neukazuje rozpočtové kouzlo. Ukazuje starý politický mechanismus: když jsou peníze, rozdává se; když nejsou, hledá se viník, proč nejde splnit všechno, co se slíbilo.
Ještě přesnější důkaz přichází u obrany. Fialova vláda posunula Česko směrem k plnění aliančního závazku dvou procent HDP na obranu a otevřela debatu o dalším růstu výdajů. Babiš z opozice kritizoval obranné výdaje, nákup F-35 i celkový tón bezpečnostní politiky. Jenže po návratu do vlády narazil na stejnou realitu: spojenecké závazky v NATO, pokračující válku na Ukrajině a nevyhnutelnou modernizaci armády. Po jednání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem tvrdil, že Česko udělá vše pro splnění závazků a dosažení cíle 2% HDP.
F-35 jako střet kampaně se smlouvou
Ještě silnější symbol je nákup letounů F-35. Před volbami se z něj stal jeden z obrazů údajné Fialovy rozhazovačnosti. ANO a SPD mluvily o přehodnocení nebo zrušení projektu. Po volbách ale Babiš řekl, že zrušení nákupu by způsobilo škodu a projekt musí pokračovat.
Na tomto jednom příkladu je vidět téměř všechno. V opozici lze křičet, že se nákup zastaví. Ve vládě leží na stole smlouva, závazky, zaplacené zálohy, bezpečnostní plánování a reputace státu. Najednou se ukáže, že Fialova vláda neobjednávala stíhačky jako reklamní předmět, ale jako dlouhodobý bezpečnostní závazek. Babiš dnes může mluvit o lepších podmínkách, kontrole nebo vyjednávání. Nemůže ale udělat to, co lidem sliboval.
Podobný mechanismus se ukazuje u důchodů. Babiš před volbami sliboval rozebrat Fialovu důchodovou reformu: zastropovat důchodový věk, změnit valorizace a vrátit seniorům jistotu, kterou jim podle vlastní kampaně vzala minulá vláda. Jenže důchodový systém se neřídí politickým marketingem, ale tvrdou matematikou – demografií, počtem pracujících a reálnými možnostmi státní kasy. Fialova reforma byla extrémně nepopulární, protože nutila lidi pracovat déle. Zrušit tato bolestivá opatření ale automaticky neznamená najít zázračné a levnější řešení. Současná vláda tak v otázce penzí narazila do zdi a řeší úplně stejný problém jako ta předchozí: kdo to všechno zaplatí a z čeho.
Ukrajinská otázka je další místo, kde se předvolební emoce střetává s provozem státu. Babišova kampaň i jeho politické okolí dlouhodobě pracovaly s únavou části společnosti z války, s pocitem, že stát pomáhá Ukrajincům příliš, a s představou, že Fialova vláda dala Ukrajině víc než vlastním lidem. Jenže čísla ukazují složitější realitu. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvedlo, že ve třetím čtvrtletí roku 2025 dosáhly modelované příjmy z daní a odvodů osob s dočasnou ochranou 8,2 miliardy korun, zatímco výdaje spojené s jejich podporou činily 3,9 miliardy. Rozpočet tak byl v plusu o 4,3 miliardy korun.
Toto je přesně typ reality, kterou populismus nerad slyší. Ukrajinec jako politický symbol se dobře používá v kampani. Ukrajinec jako zaměstnanec, plátce odvodů, pracovní síla ve službách, průmyslu, stavebnictví nebo zdravotnictví už do stejného příběhu nezapadá. Nová vláda proto nemůže jednoduše vyhodit z ekonomiky lidi, které zároveň potřebují firmy, stát i rozpočet. Opět platí totéž: před volbami se dá křičet, po volbách se musí počítat.
Inflace byla pro Fialovu vládu politicky ničivá. Průměrná roční inflace v Česku dosáhla v roce 2022 hodnoty 15,1 % a v roce 2023 hodnoty 10,7 %. V roce 2024 klesla na 2,4 % a v roce 2025 byla podle ČSÚ 2,5 %.
Lidé měli právo být naštvaní. Ceny rostly brutálně, reálné mzdy dostaly ránu, domácnosti ztratily pocit jistoty. Jenže tvrdit, že toto všechno „udělal Fiala“, je politická zkratka. Inflace byla evropský a světový jev, tažený energií, dodavatelskými řetězci, válkou, předchozími rozpočtovými zásahy i měnovou politikou. Česká vláda mohla některé dopady zmírnit nebo naopak pokazit. Nemohla ale jedním rozhodnutím zrušit inflační vlnu, která zasáhla celou Evropu.
Fialova největší chyba nebyla v tom, že by chtěl lidem ublížit. Jeho největší chyba byla v tom, že nedokázal vysvětlit, v jaké době vládne. Neuměl politicky pracovat s úzkostí, ztrátou životní úrovně a pocitem nespravedlnosti. Neuměl lidem říct tvrdou pravdu tak, aby ji přijali jako nutnost, a ne jako povýšené poučování. Babiš tuto prázdnou plochu zaplnil.
Kompetence vlády se pozná až po volbách
Současná vláda měla být podle vlastního obrazu návratem kompetence, pořádku a zdravého rozumu. Místo toho působí jako kabinet, který začal vlastní rozpory řešit dřív, než stačil ukázat směr. Koalice ANO, SPD a Motoristů přinesla do nejvyšší politiky sestavu, která v zahraničí i doma vysílá problematický signál. Petr Macinka se stal symbolem provokativní politické lehkovážnosti. Filip Turek se z politického marketingového produktu proměnil v personální problém, protože ho prezident odmítl přijmout do vlády. Tomio Okamura jako předseda Sněmovny působí jako završení dlouhé normalizace politiky, která roky stavěla na odporu k systému a nakonec skončila uvnitř jeho nejvyšších pater.
Tady nejde o běžný pravolevý spor. Jde o kvalitu státu. Babiš se vrátil s tvrzením, že po Fialovi přijde lepší správa země. Jenže správa země není jen rozpočet. Je to také vážnost institucí, personální úroveň vlády, respekt u spojenců a schopnost nevyrábět z politiky nekonečnou sérii konfliktů, gest a provokací.
Největší paradox současnosti je proto jednoduchý. Babiš slíbil konec Fialovy éry, ale v mnoha jejích nejdůležitějších bodech pokračuje. Fiala odešel politicky poražený. To je fakt. Ale porážka ve volbách neznamená, že jeho hlavní směr byl automaticky chybný. Právě první měsíce Babišova návratu ukazují, že část Fialových rozhodnutí nebyla stranická libůstka, ale státní nutnost. Babiš proti nim vedl kampaň. Dnes je z velké části přebírá, jen o nich mluví jiným jazykem.
Fiala ve volbách nepadl proto, že by stát vedl objektivně špatným směrem. Prohrál s dokonale zacíleným populismem. Část společnosti zkrátka slyšela na zkratku, že těžká doba má jednoho konkrétního viníka a že nový premiér dokáže pouhým bouchnutím do stolu srovnat zemi do latě.
Babiš lidem slíbil, že bude líp, protože všechno udělá jinak. První realita jeho návratu říká něco mnohem tvrdšího. V mnoha klíčových věcech dělá totéž, jen s jinou kulisou, jinou řečí a jiným marketingem.
