Článek
V normální zemi by to byla zpráva o ústavním sporu, který se vyřešil podle jasně daných pravidel. V Česku z toho však bude další kapitola permanentní zákopové války. Další důkaz pro lidi, kteří už dávno neřeší, co prezident reálně udělal, ale kým pro ně v symbolické rovině je. Generál. Hrad. NATO. Brusel. Západ. Všechna tato slova v jejich hlavách splývají do jednoho univerzálního obrazu nepřítele, kterého je dovoleno – a v určitých kruzích dokonce povinné – podezírat úplně ze všeho.
Na papíře přitom Pavel dosáhl velkého úspěchu. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým mu otevřel cestu do Ankary a vládě uložil, aby jeho účast na summitu plně umožnila a zajistila. Jenže toto formální vítězství má nebezpečně hořkou pachuť. Situace, kdy se hlava státu musí domáhat místa v delegaci na alianční jednání soudní cestou, totiž nepůsobí jako vizitka stabilního a sebevědomého státu. Navenek to působí nedůstojně. Jako republika, která nemá jasno ani v tom, kdo a s jakým mandátem ji vlastně reprezentuje.
Prezident udělal krok, který estetice domácí politické kultury sice nepřidá, ale v reálném čase byl v podstatě nevyhnutelný. Když ho vláda nezařadila do delegace, záměrně ho zatlačila do kouta a nechala mu na výběr pouze dvě špatná řešení. Buď ustoupí a přijme, že ho kabinet může z klíčových mezinárodních jednání kdykoli vytlačit, pokud se mu přítomnost prezidenta politicky nehodí. Nebo se bude bránit cestou, která je ústavně zcela legitimní, ale v očích veřejnosti marketingově mimořádně nevděčná.
Zvolil druhou možnost. A přesně v tom začíná ten největší problém.
Pavel nemohl před Babišovou vládou jednoduše couvnout. Kdyby to udělal, oslabil by nejen svou vlastní pozici, ale i úřad, který zastává. Prezident má v zahraniční reprezentaci státu svou jasnou roli, stejně jako ji má vláda. Když se tyto role střetnou a dohoda selže, existuje zde Ústavní soud jako nejvyšší arbitr. Jenže dnešní politika už dávno nežije jen pravidly a institucemi. Žije obrazy. A obraz prezidenta, který si účast na summitu NATO musel vynutit přes soud, je pro jeho odpůrce hotový dar z nebes.
Část veřejnosti nebude číst soudní usnesení. Nebude rozlišovat mezi dočasným předběžným opatřením a konečným rozhodnutím v kompetenčním sporu. Nebude řešit zavedenou praxi českých delegací ani Pavlovu profesní historii v alianci. Vezme si z toho jedinou, mnohem jednodušší větu: Pavel si zase natvrdo prosadil svou. A tato zkratka se bude šířit algoritmy sociálních sítí nesrovnatelně rychleji než jakékoli racionální právní vysvětlení.
Ústavní soud dočasně upravil poměry před červencovým summitem v Ankaře. Vládě i ministerstvu zahraničí uložil, aby prezidentovi zajistili akreditaci a jeho cestě nijak nebránili. O širším sporu o rozsah pravomocí při zastupování státu navenek se rozhodne až později. Pavel tedy nevyhrál celou ústavní válku, vyhrál pouze cestu na jedno konkrétní jednání. Jenže politika přesné právní rozdíly nepřekládá. Politika z nich vyrábí emoce, které se dají snadno sdílet, křičet a používat proti člověku. Prezident prý zatáhl soud do politiky, nechce respektovat vládu, neumí ustoupit a chce být všude. Všechno už v českém veřejném prostoru visí připravené, stačí to jen pustit mezi lidi.
Přitom důvod k obraně měl prezident víc než silný. Čeští prezidenti vedli delegace na devatenácti z dvaceti dosavadních summitů NATO, jedinou výjimkou byly vážné zdravotní důvody. Právě proto Pavel označil své vyloučení za bezprecedentní krok. U něj je tato věc navíc ještě citlivější, protože nejde o politika bez vazby na alianční prostředí. Jako bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR a někdejší předseda Vojenského výboru NATO má v alianci obrovskou osobní historii, profesní váhu i symbolický význam.
Vyškrtnout takového prezidenta ze seznamu delegace proto nemohlo působit jako technická úprava úředníků. Muselo to působit jako záměrný politický vzkaz. A Pavel na politický vzkaz odpověděl ústavním krokem. V tom je současně jeho síla i největší past.
Kdyby neudělal nic, vypadal by slabě a poraženě. Když se bránil, bude pro své odpůrce vypadat jako egoista. Kdyby ustoupil, vláda by získala obraz absolutní převahy nad Hradem. Když neustoupil, získali jeho protivníci obraz prezidenta, který si své místo musí vynucovat soudem. Z tohoto sevření nebylo možné odejít bez šrámu. Pavel sice zabránil tomu, aby vláda jeho roli jednoduše obešla, ale současně tím otevřel další kolo domácího politického boje. V něm už se nebude mluvit o článcích Ústavy. Bude se mluvit o Pavlovi, o jeho egu, armádě a vztahu k opozici. O všem, jen ne o skutečné podstatě sporu.
Následné reakce po rozhodnutí Ústavního soudu ukázaly dokonale promazanou mechaniku, jakou se v Česku z právního aktu vyrábí čistá politická emoce. Andrej Babiš zvolil taktiku chladnokrevného pragmatismu – rozhodnutí soudu formálně respektoval, ale okamžitě do veřejného prostoru vypustil jedovatou pochybnost o tom, že verdikt přišel „nezvykle rychle“. Nemusí křičet ani používat slova o puči. Stačí zasít semínko podezření, že systém někomu nadržuje. Formálně uzná soud, politicky nechá viset ve vzduchu pochybnost. O zbytek už se postarají ti, kteří umí tuto náladu převést do mnohem tvrdšího jazyka.
Tomio Okamura už přesně ví, co s tím. Pokud soud rozhodne proti jeho politickému vidění světa, začne bez obalu mluvit o podjatosti soudců a podezřelém systému. Není potřeba dokazovat žádné spiknutí, stačí ho neustále naznačovat. Lidé, kteří Pavla už dávno nemají rádi, si zbytek příběhu doplní sami. Tak se nepracuje s právem, tak se pracuje s kolektivní frustrací.
Petr Macinka jde ještě dál a nebojí se použít jazyk ústavního puče a války s prezidentem. Jeho spor s Pavlem přitom nezačal u Ankary. V motoristickém prostředí stále silně doznívá nejmenování Filipa Turka ministrem, přičemž sám Turek později připustil, že postoj Macinky k Pavlovi s tímto krokem přímo souvisí. Není třeba z toho dělat román osobní msty, ale je nutné vidět, že dnešní konflikt neleží ve vzduchoprázdnu. Je součástí dlouhodobého zápasu o samotnou legitimitu a autoritu prezidentského úřadu.
Do této vyhrocené atmosféry navíc vstupují i exprezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Klausovo tvrzení, že kompetenční žalobou udělal Pavel chybu, protože politickou dohodu nemá nahrazovat soud, sice zní na první poslech státnicky. Jenže Klaus dnes nevystupuje jako neutrální rozhodčí nad politickým sporem. Jeho hlas přichází z prostoru, který má k současnému Hradu dlouhodobě chladný vztah a k Motoristům naopak zřetelně blízko.
U Miloše Zemana je pak kritika Pavlových kroků vyloženou historickou ironií. Pokud dnes tvrdí, že by tuto cestu k Ústavnímu soudu nikdy nezvolil, sluší se připomenout, že Česká republika už přesně tento typ kompetenčního sporu zažila. Podala ho tehdejší Zemanova vláda na prezidenta Václava Havla kvůli jmenování guvernéra České národní banky. Právní nástroj, který byl tehdy pro Zemana naprosto legitimní, je dnes u Pavla vydáván za nepřípustný a nebezpečný exces.
Jenže fakta budou v tomto sporu vedlejší. Důležitější bude, kdo lidem nabídne jednodušší a stravitelnější vysvětlení. Babiš bude vypadat jako ten rozumný, kdo rozhodnutí respektuje. Okamura jako ten, kdo se odvážně ptá na podjatost. Macinka jako ten, kdo se s prezidentem nechce mazlit. Klaus a Zeman jako staří zkušení státníci dávající lekci nováčkovi. A Pavel jako člověk, který si musel jít vyprosit povolení k cestě do Ankary u soudu. To je politicky nesmírně nebezpečný, ale zároveň neobyčejně účinný obraz.
Část veřejnosti na tento rámec čekala. Nepotřebuje ústavní výklad ani text usnesení. Potřebuje potvrdit starý pocit, že Pavel vyhrál proto, že mu pomohl systém. Právě tak se z politické kritiky stává hlubší nedůvěra ke státu. Stačí několik náznaků, pár silných slov a sociální sítě z nich rychle poskládají vlastní verzi reality.
Pavel si tímto krokem dost možná neudrží ani všechny lidi, kteří ho dosud podporovali. I část jeho příznivců může mít pocit, že měl nad celým sporem raději mávnout rukou, neeskalovat napětí a nechat vládu, ať si nese plnou odpovědnost za mezinárodní blamáž. V reálném okamžiku stál před zásadní otázkou, zda bez boje přijme své vytlačení z jednání, kde měl podle dosavadní praxe i vlastní profesní historie mimořádně silné místo.
Právě tento rozpor část společnosti nikdy nepřijme. Lidé obecně nemají rádi, když si někdo vynutí své právo čistě formální, procedurální cestou – i když ho má. Připomíná jim to chladný svět institucí, soudů a pravidel, který je pro ně nesrozumitelný, vzdálený a předem nedůvěryhodný. A když se do této role dostane Petr Pavel, člověk, kterému jeho odpůrci nikdy nepřestali připomínat komunistickou minulost, odpor se okamžitě znásobuje. Pro jedny bude prezidentem, který se nenechal zahnat do kouta a ochránil svůj úřad; pro druhé arogantním vojákem, který se neumí smířit s hranicemi své moci a chrání si jen vlastní ego.
Celý tento spor proto míří daleko za hranice Ankary nebo jednoho aliančního summitu. Je to další obnažená ukázka hluboké české politické nemoci. Z institucionální otázky se okamžitě vyrobí osobní nenávist. Z práva se udělá podezření. Z prezidenta terč. A místo věcné debaty o tom, co se skutečně stalo, se začne dokola řešit pouze to, koho kdo nesnáší. Pavel může mít stoprocentní pravdu, a přesto bude politicky krvácet. Může mít v rukou nejsilnější ústavní argument, a přesto bude v očích milionů lidí vypadat jako morální poražený.
A právě tady leží to nejsmutnější varování. Pokud se z každého legitimního rozhodnutí soudu, které se momentálně nehodí jedné politické straně, začne systematicky vyrábět podezření z podjatosti a spiknutí, nebude se rozkládat pouze obraz Petra Pavla. Bude se rozkládat samotná společenská smlouva a víra, že pravidla hry vůbec ještě něco znamenají. Dnes se tento destruktivní postup hodí v boji proti prezidentovi, zítra se se stejnou intenzitou použije proti komukoli dalšímu.
A právě v tom spočívá ta největší škoda. Ne v tom, že Pavel pojede do Ankary, ani v tom, že vláda musí respektovat předběžné opatření justice. Skutečná tragédie je v tom, že další velká část české společnosti dostane nový, masivní impuls k tomu, aby nevěřila absolutně ničemu, co se jí zrovna nehodí do jejího vidění světa.
ZDROJE:
Hospodářské noviny – Prezident tam jezdil vždy, tak ať jede i teď. Ústavní soud nařídil, že vláda má vzít Pavla do Ankary na summit NATO (za placenou branou)
Respekt – Ústavní soud předběžně rozhodl, že prezident má jet na summit NATO. „Pokus o puč,“ reaguje Macinka (za placenou branou)
Reuters – Czech president appeals to Constitutional Court after NATO delegation snub (za placenou branou)
