Článek
Válka, která začala 28. února 2026 společnými údery Spojených států a Izraele na cíle v Íránu, se okamžitě přelila do dvou paralelních realit. Jedna je vojenská a měřitelná: výbuchy v Teheránu, údery na infrastrukturu režimu, zabití nejvyššího vůdce Alího Chameneího, odvetné rakety a drony, které doletěly až do Izraele a na území států Perského zálivu. Druhá realita je politicko-morální: kdo je agresor, kdo je oběť, kdo „měl právo“ a kdo „zase jednou“ přinesl chaos. Tento druhý spor je lákavý, protože umožňuje rychlé soudy. Jenže právě rychlé soudy dnes zatemňují podstatné: proč se část světa tváří zdrženlivě, proč Moskva a Peking volí spíše formální odsudky, proč Evropa hledá slovní rovnováhu a proč se v praxi hraje především o schopnost zlomit íránský jaderný a raketový potenciál dřív, než se stane politicky i technicky nedotknutelný, jak to v těchto dnech rozebírají analytici v materiálech typu IISS a v evropském kontextu například EUISS.
Základní problém veřejné debaty je, že sklouzává k morální ekvivalenci. V jedné větě se vedle sebe položí Ukrajina a Írán, jako by šlo o dvě totožné situace: velmoc napadla suverénní stát. Takové zjednodušení může být emotivně uspokojivé, ale analyticky je slepé. Ukrajina byla napadena jako evropská země s omezenou schopností projektovat hrozbu za hranice regionu, bez jaderného programu, bez raket dlouhého doletu schopných ohrozit vzdálené metropole, bez systematicky budované sítě ozbrojených zástupných struktur.
V případě Íránu je jádro sporu právě v této kombinaci schopností a záměrů, která se v posledních letech skládala do jednoho celku: program obohacování uranu, vývoj balistických prostředků a aktivní práce s regionálními proxy silami, jež umějí destabilizovat sousední státy i globální energetickou tepnu. To jsou odlišné typy rizika a odlišné typy kalkulu.
Proč tato válka svádí k rychlým soudům
Tento rozdíl neznamená, že se údery USA a Izraele automaticky dají označit za „dobré“. Válka sama o sobě přináší civilní oběti, chaos, radikalizaci a dlouhý účet, který se splácí roky. Smysl má mluvit o motivech a o následcích, nikoli o morálním pohodlí. I z americké zkušenosti víme, že „vojensky správné“ rozhodnutí se může strategicky proměnit ve slepou uličku.
Afghánistán i Irák zůstávají v západní paměti jako varování, že rychlé svržení režimu a zničení infrastruktury samo o sobě nevyrobí stabilitu. V obou případech se z vojenské operace stal proces, který rozložil státní struktury a otevřel prostor milicím, sektářskému násilí a dlouhodobé nedůvěře. To je důležité připomenout právě dnes, kdy se v části komentářů objevuje tón „konečně někdo zasáhl“. Dějiny Blízkého východu ukazují, že zásah může odstranit konkrétní hrozbu a současně vyrobit nové.
Přesto se vyplatí pojmenovat, proč se část států mimo Západ k celé situaci staví ambivalentně. Rusko i Čína veřejně kritizují použití síly a upozorňují na absenci mandátu Rady bezpečnosti OSN, přičemž Peking toto v posledních dnech formuloval ve vlastních stenozáznamech brífinků ministerstva zahraničí, například v zápisu tiskové konference FMPRC. Stejnou logiku – suverenita, diplomatický proces, odmítnutí útoku – nese oficiální prohlášení ruské diplomacie na MID.
To je důležité číst doslova: obě země mají zájem na principu suverenity jako na politickém štítu. Současně však není vidět, že by kvůli Íránu byly ochotné pálit strategický kapitál nebo riskovat přímou konfrontaci se Spojenými státy. Ve veřejných výstupech se proto mísí právní argument s opatrnou praxí: odsudek ano, eskalace ne.
Rusko a Čína: hlasité věty, opatrná praxe
Tady vzniká prostor pro interpretaci, která se mezi lidmi objevuje často: že Írán byl „hozen přes palubu“. Je potřeba s tím zacházet přesně. Nevidíme do zákulisních telefonátů, a nemá smysl si je domýšlet. Vidíme ale, že Čína řeší především energetickou bezpečnost a stabilitu dodávek, a zároveň evakuuje vlastní občany z postižených oblastí. Vidíme také, že Rusko má v tuto chvíli omezený manévrovací prostor daný jeho vlastním konfliktem v Evropě a sankčním režimem.
Z pohledu Moskvy je navíc politicky problematické vystupovat jako garant bezpečnosti někoho, kdo čelí úderu kvůli jadernému a raketovému programu, když sama opírá svou strategii o jaderné vydírání v jiném konfliktu. To je paradox, který se špatně prodává veřejně, ale ve světě mocenské politiky funguje jako brzda.
Další vrstva sporu je právní. Zda byly údery legitimní, se bude řešit roky a ani v mezinárodním právu nenajdeme rychlou odpověď, která by zavřela debatu. Významné však je, že se Rada bezpečnosti sešla v nouzovém režimu a že ani po této schůzce nevznikla společná rezoluce, která by situaci jasně rámovala. V praxi to znamená dvě věci. Zaprvé, mezinárodní systém není schopen rychle vytvořit závazný konsenzus, a to posiluje logiku jednání mimo OSN. Zadruhé, bez takového konsenzu bude každý aktér dál argumentovat podle svého: Západ bude klást důraz na prevenci jaderné a raketové hrozby, část globálního Jihu bude zdůrazňovat suverenitu a precedens.
V tomto prostoru se rodí dlouhodobý problém: jak zabránit proliferaci, když zároveň systém trestá ty, kteří se spoléhají na to, že bez jaderné zbraně zůstanou chráněni.
Prevence proliferace versus precedens síly
Z pohledu bezpečnostního kalkulu je jádro dnešní války jednoduché a tvrdé. Pokud se Washington a Jeruzalém rozhodly pro eskalaci, pak proto, že vyhodnotily čas jako nepřítele. Vlastní americké zdůvodnění rámuje operaci jako zásah proti hrozbě spojené s jaderným a raketovým programem, což je vidět i ve veřejných vyjádřeních administrativy, například ve zveřejněném prohlášení Bílého domu a v následných vystoupeních americké mise při OSN, například v dodatečných poznámkách na brífinku USUN.
Tady je potřeba držet se faktů a nepřisuzovat protivníkovi fantazijní plány. Zdroje hovoří o cíli omezit jaderný a raketový potenciál, nikoli o programovém tažení za „civilizací“. Vojenská logika takového rozhodnutí je srozumitelná: riskovat krátkodobou regionální bouři a nejistotu, než přistoupit na dlouhodobou situaci, kdy protivník získá odstrašení a přenese hrozbu do globálního měřítka.
Jenže i tato logika má slabé místo. V momentě, kdy je zabit nejvyšší vůdce a jsou zasaženy prvky režimu, se konflikt posouvá k horizontu změny režimu, i kdyby to nikdo nechtěl vyslovit. To je přesně ta chvíle, kdy se preventivní válka může změnit v politický projekt bez jasného konce. A to je okamžik, který by měl zajímat Evropu nejvíc, protože Evropě v takových krizích historicky zůstává účet: energie, migrace, radikalizace, bezpečnostní tlak na veřejný prostor.
„Co bude potom“ je vždy těžší než první úder
Riziko terorismu a sabotáží se v debatě objevuje okamžitě, protože je to evropská zkušenost posledních dvou dekád. V tomto smyslu se zvyšuje tlak na bezpečnostní služby, na ochranu kritické infrastruktury a na ochranu veřejných shromáždění. Vedle toho se zvedá politické riziko polarizace, protože bezpečnostní debata má tendenci být okamžitě vtahována do kulturních a migračních sporů.
Zároveň je nutné vidět kybernetickou rovinu. Právě ta bývá v prvních dnech konfliktu podceňovaná, protože se špatně vizualizuje, ale její tempo je vysoké a dopady mohou být systémové. Varovné rámování odvety v kyberprostoru se objevuje i v bezpečnostních bulletinových výstupech typu Canadian Centre for Cyber Security, které přímo počítají s nárůstem aktivit napojených na Írán.
Ekonomický dopad je druhá věc, která se dá měřit téměř v přímém přenosu. Trhy reagují na signály o ohrožení dopravy v Hormuzském průlivu, na riziko útoků na ropnou infrastrukturu a na psychologii nejistoty. Čína tento problém překládá do vlastního jazyka „energetické bezpečnosti“, což je diplomatický způsob, jak říct: stabilita ropných toků je pro Peking strategická. Evropě tento jazyk zní známě, protože po roce 2022 se z energetiky stala tvrdá bezpečnostní otázka. V praxi to znamená tlak na ceny paliv, tlak na inflaci a nervozitu v průmyslu, který je citlivý na cenu energie.
Celá debata má ještě jednu nepohodlnou rovinu: do jaké míry svět toleruje americkou projekci síly, když se jí sám nechce dotknout. Vzniká typický komentář: Amerika opět udeřila, opět rozbouřila region, opět si bere roli světového policisty. Tento argument má v historii oporu a není spravedlivé ho zesměšňovat.
Zároveň však platí, že v bezpečnostní architektuře posledních desetiletí existoval tichý kompromis: USA nesou velkou část nákladů na projekci síly a část států, které je veřejně kritizují, v praxi využívá výslednou stabilitu obchodních tras, měnového systému a odstrašení. V momentě, kdy se objeví riziko jaderné proliferace v regionu, který je energetickou tepnou světa, je to test této architektury. Nejde o to někoho chválit, jde o to vidět mechanismus: když se systém bojí jaderného odstrašení u aktéra, kterému nevěří, a když zároveň neexistuje funkční mezinárodní nástroj, který by riziko rychle snížil, pak se velmoc uchýlí k síle.
Evropa jako plátce účtu: energie, bezpečnost, polarizace
To ovšem neřeší klíčovou otázku: co se stane potom. Historická zkušenost říká, že zničení zařízení a odstranění lidí nezničí ideologii ani sociální struktury. Pokud Íránská islámská republika přežije, může se uzavřít a zradikalizovat, posílit represivní aparát a přesunout část svých kapacit do ještě méně viditelné podoby. Pokud režim padne, otevře se vakuum, které může zaplnit fragmentace, rivalita elit a regionální aktéři. Obě varianty nesou riziko.
Proto je nesmyslné tvářit se, že dnešní údery jsou řešení. Jsou jenom otevřením nové fáze, v níž se bude rozhodovat, zda se podaří omezit nejnebezpečnější schopnosti Íránu bez toho, aby se region rozpadl do ještě většího násilí. Právě tuto dynamiku, včetně tempa úderů a reakce „osy odporu“, v průběžných výstupech mapují analytické projekty typu ISW nebo podobné denní analýzy kritických hrozeb.
Do této nejistoty patří i otázka států Perského zálivu. Írán v odvetě zasahuje i cíle v okolí, včetně Spojených arabských emirátů, a právě to je detail, který v evropské debatě snadno zapadne. Pro globální ekonomiku jsou přitom tyto státy logistickými uzly a finančními centry. Jakmile se na mapě objeví nejistota Dubaje nebo Abú Zabí, dopad je širší než jenom regionální.
Neméně důležitá je otázka jaderné bezpečnosti v užším technickém smyslu. Vedle politického sporu se řeší, co bylo zasaženo a jaká jsou rizika. Právě proto jsou zásadní výstupy Mezinárodní agentury pro atomovou energii; ředitel agentury v úvodu jednání Rady guvernérů přímo apeloval na návrat k diplomacii a zároveň popsal stav znalostí o dopadech na zařízení v Íránu v oficiálním prohlášení IAEA. V OSN se pak toto téma objevuje i v pravidelných brífincích, například ve stenozáznamu UN Press, kde zaznívá, že indikace zásadního poškození jaderných instalací nebyly v daném okamžiku potvrzené.
Není náhoda, že evropské vlády mluví o „maximální zdrženlivosti“ a o respektu k mezinárodnímu právu. Tento slovník je opatrný, protože Evropa nemá v této chvíli sílu konflikt řídit. Má jenom sílu nést jeho důsledky. Zároveň nelze ignorovat, že íránské schopnosti a regionální síť milic byly dlouho jedním z motorů nestability, která se přelévala i do Evropy. Proto se evropský jazyk snaží vybalancovat dva cíle: nezpochybnit principy, na nichž stojí poválečný řád, a současně se neodstřihnout od spojence, který je pro evropskou bezpečnost pořád klíčový.
Když se dnes mluví o dvojím metru, je férové připomenout ještě jednu věc: právě Rusko v evropské válce vytvořilo precedens, v němž se suverenita stala pružným pojmem a v němž se cynicky pracuje s argumentem „bezpečnostních záruk“. To je důvod, proč se Moskva v případě Íránu pohybuje v nepohodlném prostoru. Když odsuzuje údery na suverénní stát, říká pravdivou část věty, ale její vlastní chování v Evropě tuto větu zároveň eroduje. Proto je ruská rétorika ostrá a ruská praxe opatrná.
Tento konflikt je test světového řádu po roce 2022. Proti sobě stojí strach z proliferace a regionální destabilizace s globálním dopadem, spolu s principem, že síla bez mandátu vytváří precedens, který se může vrátit jako bumerang. Mezitím platí, že režimy se rozhodují podle rizika, nikoli podle morální čistoty. Proto lze současně chápat snahu zastavit jaderný a raketový program vnímaný jako hrozba, spolu s tím, že vojenské řešení zůstává strategicky rizikové.
Nejtěžší otázka dneška se proto netýká toho, zda „Amerika je hnusná“, nebo zda „Amerika zachraňuje svět“. Tato slova jsou jenom emotivní zkratky. Skutečná otázka zní, zda po této válce vznikne Blízký východ s menším rizikem jaderného vydírání a s menší schopností režimu financovat a vyzbrojovat zástupné síly, nebo zda se vytvoří prostředí, které bude ještě více příznivé pro asymetrické útoky, pro radikalizaci a pro dlouhodobou nestabilitu. Druhá otázka zní, jakou cenu za tento výsledek zaplatí Evropa v energiích, v bezpečnosti a v politické polarizaci.
Zatím víme jenom to, že válka má tendenci rozšiřovat cíle, jakmile začne. Víme, že politické deklarace se mění rychleji než realita na zemi. Víme, že trhy reagují na strach z narušení energetických toků. Víme také, že Rusko a Čína volí veřejný jazyk odsudku, ale jejich hlavní starostí je vlastní strategie a vlastní ekonomika. Zbytek se teprve ukáže.
