Článek
V českém veřejném prostoru se pravidelně cyklíme v debatách o parametrech přijímacích řízení, spravedlnosti testů CERMAT a míře digitalizace státní správy. Řešíme, zda má test z matematiky obsahovat více úloh na logiku, nebo na mechanické výpočty, a jestli papírové přihlášky definitivně nahradí ty elektronické. Z pohledu aktuálního technologického a ekonomického vývoje jsou však tyto diskuse naprosto marginální a odtržené od reality. Zatímco my s obrovským úsilím a náklady optimalizujeme systém, který byl kalibrován na potřeby průmyslové ekonomiky minulého století, na globálním trhu práce právě probíhá největší kognitivní disrupce v novodobé historii.
Náš vzdělávací systém vykazuje znaky těžké institucionální slepoty. Udržujeme v chodu masivní aparát, který žáky připravuje na typ práce, jež v horizontu několika málo let zcela zmizí, případně bude radikálně transformována generativní umělou inteligencí. Nejde přitom o nějakou vzdálenou sci-fi vizi budoucnosti, ale o současnou, každodenní realitu firemního sektoru. Pokud stát prostřednictvím svých institucí nadále nutí studenty soutěžit se stroji v rychlosti algoritmických výpočtů, v doplňování chybějících dat nebo v prosté reprodukci textů, připravuje je na předem prohranou bitvu. Programujeme jejich budoucí selhání na trhu práce, protože odměňujeme vlastnosti, ve kterých už člověk nemůže a ani nemá křemíkovým čipům konkurovat. Abychom pochopili skutečný rozměr a závažnost tohoto debaklu, musíme opustit diskuse uvnitř školních tříd a podívat se tam, kde se o hodnotě vzdělání reálně rozhoduje – do tvrdých dat o zaměstnanosti a do strukturálních změn globální ekonomiky.
Konec éry „juniorů“ a nástup kognitivní automatizace
Základní premisa tradičního školství spočívá v tom, že absolvent nastoupí na trh práce jako takzvaný „junior“. Historicky tyto juniorské pozice fungovaly jako nutný, firmami dotovaný tréninkový prostor. Ať už šlo o začínajícího programátora, koncipienta v advokátní kanceláři, juniorního analytika v bance, nebo copywritera, jejich úkolem byla převážně rutinní kognitivní práce. Dělali úvodní rešerše, psali základní fragmenty kódu, sumarizovali dlouhé dokumenty nebo tvořili standardizované výstupy. Firmy tolerovaly jejich pomalejší tempo a chybovost, protože to byla nevyhnutelná investice do jejich budoucí seniority a firemního know-how. Tento model se s masivním nástupem velkých jazykových a vizuálních modelů (LLM) jako ChatGPT, Claude nebo Gemini právě hroutí v reálném čase.
Umělá inteligence dnes tyto rutinní kognitivní úkoly neprovádí jen neporovnatelně rychleji; ona je provádí za nepatrný zlomek nákladů a s okamžitou, nepřetržitou dostupností. Z nedávné zprávy Future of Jobs Report od Světového ekonomického fóra (WEF) jasně vyplývá, že nejrychleji mizejícími profesemi jsou ty, které jsou primárně postavené na sběru, zpracování a základní analýze dat. Tedy paradoxně přesně ty činnosti, na které náš školský systém klade ten vůbec největší důraz. Z ekonomického hlediska dává masivní nasazení AI absolutní smysl. Zaměstnavatelé dnes nepotřebují armádu lidí na mechanickou produkci obsahu. Potřebují experty, takzvané „super-juniory“ nebo lidi s myšlením seniorů – zaměstnance, kteří dokážou práci umělé inteligence přesně zadat, strategicky ji řídit, odhalit v ní logické či faktické chyby (tzv. halucinace) a finální výstup zasadit do širšího byznysového a společenského kontextu. OECD ve svých aktuálních výhledech varuje před propastí mezi tím, co školy učí, a tím, co trh vyžaduje. Schopnost kritického myšlení, komplexního řešení problémů a adaptabilita jsou absolutní nutností. Česká škola ale tyto kompetence systematicky ignoruje a zůstává uzamčena v modelu, kde jsou dovednosti komoditou s nulovou hodnotou.
Anatomie řešení: Jak v praxi vypadá skutečná „AI gramotnost“
Pokud analyticky přijmeme fakt, že umělá inteligence spolehlivě a trvale převzala rutinní kognitivní operace, musíme radikálně redefinovat samotný obsah vzdělávání. Česká debata se často omezuje na primitivní dichotomii: buď AI ve školách plošně zakážeme a budeme studenty nutit psát eseje ručně ve třídě (čímž simulujeme umělé prostředí, které nikde mimo školu neexistuje), nebo kapitulujeme a necháme stroje dělat vše. Obě tyto cesty jsou z podstaty chybné. Skutečným řešením je cílená, systémová výuka takzvané „AI gramotnosti“ (AI literacy) a přesun pozornosti od generování odpovědí ke generování složitých otázek a provádění systémové supervize.
Jak taková změna paradigmatu vypadá v praxi? Vezměme si typický úkol z dějepisu nebo občanské nauky. Tradiční model zadá studentovi: „Napiš referát o příčinách třicetileté války.“ V dnešní době je tento úkol kognitivně naprosto prázdný. Jazykový model vygeneruje stylisticky i fakticky dokonalý text za tři sekundy. Pokud škola hodnotí tento výstup, hodnotí výkon amerického serveru, nikoliv studenta. Moderní, AI kompatibilní úkol musí vypadat diametrálně jinak: „Nech umělou inteligenci vygenerovat tři různé interpretace příčin třicetileté války – z pohledu rakouských Habsburků, z pohledu českých stavů a z pohledu tehdejšího běžného rolníka. Následně tyto tři texty analyzuj, porovnej je s dostupnými historickými prameny, identifikuj, kde AI podléhá historickému zkreslení (biasu) nebo kde si vymýšlí fakta, a sepiš o tom kritickou zprávu.“ Tento posun je klíčový. Učitel už netestuje paměť, ale prompt engineering, chápání kontextu a schopnost kritické oponentury vůči stroji. Stejný princip platí v exaktních vědách. V matematice už není cílem spočítat složitý integrál na papíře – to zvládne technologie okamžitě. Cílem je pochopit, proč AI zvolila konkrétní matematický model pro řešení reálného problému a umět ověřit jeho okrajové podmínky. Těžiště lidské práce se posouvá od výpočtu k validaci.
Globální případové studie: Kdo už opustil vzdělávací skanzen
Abychom plně pochopili míru našeho lokálního zaostávání, musíme se podívat na státy, které tento technologický zlom neignorují, ale proaktivně do něj investují a restrukturalizují samotné základy svých kurikul. Zahraniční případové studie ukazují, že adaptace na AI není otázkou vzdálené budoucnosti, ale bezprostřední a tvrdé implementace.
Například v Jižní Koreji ministerstvo školství zahájilo masivní integraci takzvaných AI Digital Textbooks (AIDT). Tyto adaptivní systémy plošně nahrazují tradiční učebnice v matematice, angličtině a informatice. Fungují tak, že umělá inteligence v reálném čase analyzuje tempo a chybovost žáka a okamžitě mu hyper-personalizuje učivo. AI tam přebrala roli trenéra rutiny, zatímco učitel přebírá roli mentora, který řeší s dětmi socio-emoční rozvoj, projektovou výuku a složité mezioborové souvislosti. Finsko k problému přistoupilo z širšího celospolečenského hlediska. Skrze globálně uznávaný program „Elements of AI“ si dalo za cíl edukovat obrovskou část své populace v základech fungování algoritmů. Finský vzdělávací systém nebere AI jako izolovaný IT předmět, ale jako pevnou součást občanské gramotnosti, protože ví, že občan, který nerozumí principům AI, je snadno manipulovatelný a ekonomicky nekonkurenceschopný. V Singapuru zas stát masivně investuje do tréninku pedagogů, kteří se učí používat AI jako pedagogického kopilota. Model automatizuje administrativu a opravování testů, čímž učitelům uvolňuje ruce. Kontrast s Českou republikou je zarážející. Zatímco globální ekonomičtí lídři mění roli učitele i studenta, my stále ladíme systém zaměřený na detekci chyb v diktátech.
Transformace učitele: Z chodící encyklopedie na architekta poznání
Debata o technologické revoluci ve školství často nespravedlivě opomíjí klíčový a nejvíce ohrožený prvek celého systému – samotné pedagogy. Současný stav na ně vyvíjí enormní tlak. Stát po nich na jedné straně vyžaduje slepé plnění rigidních, objemných a zastaralých Rámcových vzdělávacích programů, a na straně druhé je nechává zcela osamocené v boji s technologiemi, kterým často chybí systémová podpora k jejich pochopení. Výsledkem je pochopitelná frustrace a defenzivní postoj, kdy se sborovny upínají k plošným zákazům AI, místo aby se staly centry technologických inovací.
Tento defenzivní postoj pramení z hluboké psychologické a strukturální změny: učitelé definitivně ztratili monopol na informace. Po staletí byla autorita pedagoga budována na tom, že věděl více než žák a tuto vědomost mu ex katedra „předával“. Dnes má každý žák v kapse zařízení s přístupem ke shrnutí veškerého lidského vědění, které je navíc schopné interaktivně, trpělivě a bezchybně odpovídat na dotazy. Pokud učitel staví svou přidanou hodnotu na tom, že odříká fakta o fotosyntéze nebo vyjmenuje panovníky, stává se v očích studentů (a potažmo trhu) redundantním. Role moderního pedagoga se musí radikálně transformovat. Z „vysílače informací“ se musí stát kurátor, facilitátor a architekt poznávacího procesu. Učitel budoucnosti designuje prostředí, ve kterém žák musí výsledek práce stroje aplikovat na reálný problém. Jeho autorita už nepramení z encyklopedických znalostí, ale ze schopnosti odhalovat logické klamy, učit etické limity a rozvíjet socio-emoční inteligenci. Pokud stát tuto transformaci nepodpoří masivními investicemi, systém zkolabuje zevnitř.
Anatomie „Blackout mýtu“ a paradox kognitivního uvolnění
Kdykoliv se v českém prostředí otevře racionální debata o redukci memorování a rušení mechanických postupů ve prospěch práce s AI, narazí se na ultimátní, emočně zabarvený protiargument: „A co když vypadne proud? Co když nebudeme mít internet? Děti přece musí umět počítat z hlavy a znát základy, jinak nepřežijí.“ Tento argument je z hlediska strategického a ekonomického plánování státu nejen scestný, ale vyloženě nebezpečný.
Je naprosto nezpochybnitelné, že elementární gramotnost – schopnost číst s porozuměním, základní numerická představivost a orientace ve fyzikálních zákonech – musí zůstat zachována. Bez těchto základů člověk nedokáže umělou inteligenci ani efektivně úkolovat, natož aby poznal, že mu systém generuje nesmysly. Je však fatální chybou zaměňovat elementární gramotnost s pokročilým mechanickým drilem a dimenzovat vzdělávací systém na postapokalyptický scénář. Pokud budeme 90 % času ve školách věnovat přípravě na svět bez elektřiny, nezbude nám čas připravit děti na vysoce konkurenční globální trh plný AI. Historie lidstva je přitom historií delegování práce na nástroje. Když inženýři přestali muset složitě rýsovat výkresy ručně a počítat statiku na logaritmickém pravítku, došlo k takzvanému „kognitivnímu uvolnění“ (cognitive offloading), které jim dalo kapacitu pro designování vesmírných programů.
Pokud děti přestanou trávit tisíce hodin tréninkem algoritmických postupů, získáme historicky unikátní prostor věnovat tento čas výuce kreativity a řešení komplexních krizí. Urputným lpěním na ručním drilu tuto obrovskou příležitost trestuhodně zahazujeme a odsuzujeme naši ekonomiku k zaostávání.
