Článek
Rio de Janeiro umí v únorových dnech vypadat jako přímý přenos z jiné planety, kde fyzikální zákony ustoupily zákonům rytmu. Těla se zde neskrývají, protože v karnevalové estetice je tělo výrazem, nikoli pouhým objektem. V jedné ulici se potkají všechny generace, různé barvy kůže, extrémní sebevědomí i překonávaný ostych. Všechno je nahlas, všechno útočí na smysly a především – všechno je blízko. Fyzická distance, na kterou jsme zvyklí z evropských měst, zde přestává existovat. A právě tato bezprostřední blízkost je na karnevalu v Riu zároveň jeho největší, omamnou silou i jeho největším a neustále přítomným rizikem.
Sexualita je v Riu během karnevalu viditelná, hmatatelná a intenzivní. Není to žádný „přebytek“, který by do oslav pronikl omylem nebo nedopatřením. Je to organická součást tradice, která staví na tanci, na propracovaném kostýmu a na filozofii, že lidské tělo může a má být oslavou života. V monumentálních sambových průvodech na Sambodrómu i v divokých pouličních blocích se běžně objevují velmi odhalené kostýmy, a nikdo, kdo skutečně zná historii a kontext karnevalu, se tomu nediví ani jej to nepohoršuje. Rio de Janeiro úspěšně prodává světu obraz nespoutané radosti, uvolnění a krásy. Svět tento obraz kupuje, protože je neobyčejně přitažlivý a nabízí únik z šedi běžného dne.
Jenže karneval zároveň vytváří specifické chemické prostředí, kde se v jednu chvíli sejde několik rizikových faktorů. Z hlediska sociologie a kriminologie je toto prostředí známé jako výbušná směs zvyšující riziko agresivního chování. Extrémně hustý dav přináší anonymitu a zcela rozostřuje, nebo dokonce maže hranice osobního prostoru. Alkohol, který teče proudem od rána do rána, snižuje sebekontrolu, tlumí empatii a naopak zvyšuje impulsivitu. Do toho vstupuje noční režim, který mění dohled bezpečnostních složek i ochotu okolí zasahovat do konfliktů. Všudypřítomná hlasitá hudba a euforická společenská atmosféra vytváří v hlavách mnoha účastníků falešný pocit, že „všechno je dovoleno“. V takovém prostředí se pro určitou část mužů stává rozdíl mezi nevinným flirtováním a agresivním nátlakem neviditelným – nebo, což je horší, tento rozdíl prostě nechtějí vidět a respektovat.
Pozvánka k pohledu, nikdy ne k doteku
Nejcitlivější a zároveň nejdůležitější moment celé debaty o bezpečnosti na karnevalu je přitom v základu jednoduchý a měl by být srozumitelný každému. Erotika ve veřejném prostoru může být pozvánkou k pohledu, k obdivu, k estetickému zážitku, ale nikdy ne k doteku bez souhlasu. Odhalený kostým, smyslný tanec, úsměv ani otevřená a přátelská atmosféra nejsou generálním svolením k fyzickému kontaktu. Souhlas je konkrétní, musí být přítomný v dané konkrétní situaci a musí být jednoznačný. Jakmile chybí, nejde o „nehodu“, „přehmat“ nebo „špatně pochopený signál“. Jde o vědomé překročení hranice, která má být v civilizované společnosti chráněná bez ohledu na to, kolik procent kůže je zrovna odhaleno.
Brazílie, země, která karnevalem žije, už několik let otevřeně a sebekriticky přiznává, že právě během těchto dní je obtěžování žen strukturálním, nikoli jen nahodilým problémem. Není to už jen téma pro debaty nevládních organizací, feministických spolků nebo sociálních sítí. Je to téma masivních veřejných kampaní, které stát platí a které jsou postavené na jednoduchém sdělení: „Ne znamená ne.“ V únoru 2026 o tom znovu důrazně informovala státní agentura Agência Brasil v souvislosti s celostátní kampaní „Não é Não! Respeite a decisão“ (Ne je ne! Respektuj rozhodnutí), která se v Riu i jinde v zemi objevuje na billboardech, v televizi i na sociálních sítích týdny před karnevalem a intenzivně během něj.
Ještě důležitější než samotná kampaň je fakt, že tento slogan není jen prázdným heslem marketingových stratégů. Je opřený o platný federální zákon. V prosinci 2023 vstoupil v Brazílii v platnost přelomový zákon Lei nº 14.786, který vytváří závazný protokol „Não é Não“ pro prevenci nátlaku a násilí vůči ženám. Tento zákon cílí přesně na ta prostředí, kde je riziko nejvyšší – na místa, kde se prodává alkohol, na noční kluby a na hromadné akce typu karnevalu. Jazyk tohoto zákona je nesmírně důležitý i pro evropskou debatu, protože neřeší abstraktní „mravy“, ale řeší konkrétní proces. Definuje, jak má reagovat personál podniku, jak bezpečně oddělit oběť od agresora, jak pomoci s nahlášením incidentu policii a jak vytvořit bezpečnější prostředí tam, kde davová psychóza hrozí vymknutím z kontroly.
Protokol jako hráz proti chaosu
Proč je tato legislativní vsuvka relevantní pro téma karnevalové zábavy, i když se nám zrovna nechce číst o policii nebo o státní byrokracii? Protože existence tohoto zákona a masivní kampaně potvrzují, že problém není výmyslem senzacechtivých médií. Je to společenský jev, který je natolik častý a závažný, že si vynutil standardizovanou zákonnou odpověď. Jinými slovy: Brazílie sama oficiálně říká, že v prostředí, kde je tělesná blízkost, alkohol a dav, se významná část mužů chová tak, že to přímo ohrožuje bezpečnost a integritu žen.
Když se člověk snaží dohledat přesná data o tom, „kolik žen je během karnevalu napadeno“, naráží na zrádnou metodickou past. Policejní statistiky totiž typicky pracují s právními kategoriemi trestných činů a s teritoriem, nikoli s kulturní událostí jako takovou. Část incidentů se odehraje v čase karnevalu, ale geograficky mimo centrum hlavních oslav. Část se vůbec neohlásí, protože oběti nevěří, že se něco vyřeší. Část se ohlásí, ale je zapsána do širší, obecné kategorie kriminality. Mnoho obětí navíc řeší situaci až s velkým časovým odstupem, kdy opadne šok. Proto neexistuje a ani nemůže existovat jednoduché jediné číslo, které by každý rok řeklo: „přesně tolik žen bylo letos v Riu na karnevalu napadeno.“
Zkušenost žen během karnevalu mapovala například studie „Percepção sobre o assédio no carnaval“ od respektovaného Instituto Locomotiva, kterou shrnuje databáze Agência Patrícia Galvão. Výsledek je pro téma karnevalu tvrdý a neúprosný: polovina dotázaných žen uvádí, že během karnevalové slavnosti už v minulosti zažila sexuální obtěžování, a velká většina vyjadřuje důvodnou obavu, že se to může stát znovu. Tato čísla ukazují, že pro značnou část žen není karneval jen o radosti, ale i o neustálém vyhodnocování rizika. Právě tato data letos znovu připomněla i Agência Brasil, když popisovala kampaň „Não é Não“ před karnevalem 2026.
Druhý, tvrdší typ dat nabízí roční přehledy kriminality vůči ženám v Rio de Janeiro. Institut veřejné bezpečnosti Rio (ISP) zveřejňuje pravidelné detailní přehledy, například v dokumentu Dossiê Mulher. Tyto přehledy dlouhodobě ukazují, že sexuální násilí a sexuální obtěžování jsou významnou a neklesající částí bezpečnostní reality ve městě, a to i mimo dny karnevalu. Zároveň je to nepříjemný ukazatel toho, že Rio de Janeiro se s násilím vůči ženám potýká strukturálně, nikoli jen sezonně, a že dny, kdy je ve veřejném prostoru extrémní hustota lidí, alkohol a intenzivní tělesná blízkost, vytvářejí podmínky, v nichž takové chování u části pachatelů snáz eskaluje.
Chemie davu a iluze beztrestnosti
Vedle suchých čísel je stejně důležité rozumět psychologickým mechanismům, proč se část incidentů vůbec nehlásí. V chaotickém prostředí karnevalu je pro oběť zcela běžné, že si není jistá, kdo přesně ji osahával nebo kdo na ni tlačil, protože v hustém davu se tváře slévají, lidé mají masky a situace trvá často jen vteřiny. V noci navíc hraje roli i strach z toho, že oznámení na policii „zabije“ zbytek večera, že to bude trvat hodiny, nebo že okolí či dokonce policisté zlehčí situaci slovy jako „to je přece součást zábavy“. Přesně proto je onen zmíněný federální protokol nastavený tak, aby pomoc nebyla improvizací, ale rutinou. V okamžiku, kdy se obtěžování začne relativizovat, oběť zůstává osamocena a pachatel získává nebezpečný pocit beztrestnosti, který ho motivuje k dalšímu útoku.
Pro pochopení toho, co se v ulicích Ria děje, je užitečné držet se toho, co se v oboru psychologie davu ví o mase lidí a o alkoholu. Dav snižuje osobní odpovědnost, protože jednotlivec má pocit, že se ztrácí v množství, že je jen jednou kapkou v moři a nikdo ho nevidí. Alkohol pak chemicky snižuje zábrany v prefrontálním kortexu a schopnost vyhodnocovat sociální hranice. Kombinace obou faktorů – anonymity a intoxikace – dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že se někdo zachová impulzivně a agresivně. Tělesná estetika karnevalu do tohoto již tak třaskavého prostředí vnáší ještě jednu proměnnou: silné vizuální sexuální podněty. Ty samy o sobě nic „nespouštějí“, nikdo není naprogramovaný stroj, ale zvyšují emoční napětí a vzrušení. V prostoru, kde se běžně dotýkají cizí lidé, kde hudba tlačí tělo do rytmu a kde je běžné fyzické přiblížení, stačí malý posun v mysli agresora a tělo ženy se z oslavy stane lovnou zvěří.
Selhání začíná ve chvíli, kdy někdo zamění vzrušení za oprávnění. A toto selhání je v momentě, kdy překročí jasný nebo i mlčky předpokládaný nesouhlas, trestně relevantní. Když se to napíše věcně a bez emocí, vyjde z toho nepříjemná, ale důležitá diagnóza: karneval v Riu není jen oslava ženské krásy. Je to i prostor, kde se v masovém měřítku testuje, kolik mužů chápe souhlas jen jako zbytečnou dekoraci. Část mužů v davu přepne do režimu, kde se tělo ženy chápe jako veřejný majetek, protože je „vidět“ a protože je „karneval“. Tato mentalita není brazilský folklor. Je to univerzální globální problém, který se v Riu jen koncentruje do několika dní a je díky kamerám celého světa viditelný jako pod lupou.
Do hry vstupuje ještě jeden sociálně-psychologický jev, a tím je takzvaný efekt přihlížejících. V davu lidé často automaticky předpokládají, že pokud se děje něco špatného, zasáhne někdo jiný. Když se objeví výkřik, podezřelý tlak v davu nebo nepříjemný dotek, okolí to často vyhodnotí jako „součást chaosu“, jako něco, co k té divočině patří, a pokračuje v zábavě.
Karnevalový rytmus tak dokáže fungovat jako dokonalá kulisa, ve které se násilí schová do několika vteřin a zmizí v davu dřív, než si někdo stihne uvědomit, co se stalo. Ještě jedna rovina bývá v analýzách přehlížená: výkonová maskulinita. Karneval není jen o ženách, které se ukazují. Je to i soutěž mužů o status, pozornost a „patření do party“. V opilém davu se snadno vytvoří dynamika smečky, kdy si část mužů potvrzuje dominanci před ostatními kamarády tím, že posouvá hranice a zkouší, co jim projde. V takové situaci se z obtěžování stává nástroj sociální dominance, nikoli omyl z vášně. Je to způsob, jak si někdo bere prostor, když se cítí bez kontroly a bez následků.
Souhlas jako bezpečnostní technologie
V této chvíli je dobré říct nahlas větu, která bývá v debatách často obcházená, aby se někdo neurazil: sexualizované prostředí statisticky zvyšuje pravděpodobnost sexuálního obtěžování, protože zvyšuje počet situací, kdy se někdo pokusí o dotek, nátlak nebo „vtip“, který je ve skutečnosti agresí. To se dá napsat zcela věcně, bez obviňování žen. Nejde o to, kdo co „vyprovokoval“ svou sukní. Jde o to, že v prostoru, kde je nahota, alkohol a anonymita, roste nabídka příležitostí pro ty, kteří už dopředu hledají možnost překročit hranici.
Část lidí bude chtít do textu a do diskuse vtáhnout drogy a organizovaný zločin. Je pravdou, že Brazílie má stejně jako jiné latinskoamerické země vážný problém s organizovaným zločinem a s trhem s drogami. Sousední Kolumbie je významný producent kokainu a globální trh roste, jak opakovaně ve svých zprávách uvádí úřad UNODC. Jenže z toho nelze poctivě udělat jednoduchou přímku k sexuálnímu násilí na karnevalu v Riu. Drogy mohou zvyšovat agresi u části uživatelů, mohou zvyšovat chaos ve městě a ovlivnit noční ekonomiku, ale konkrétní karnevalové útoky na ženy, nelze bez dat „připsat Kolumbii“ nebo drogovým kartelům.
Stejně tak je nutné opatrně zacházet s paušálními tvrzeními o prostituci a o „tom, jak si muži váží žen v Jižní Americe“. V Brazílii existují reálné nerovnosti i násilí na ženách, ale je to obrovská země s propastnými rozdíly mezi regiony, sociálními třídami a kulturami. Karneval v Riu je specifická událost, která přitahuje turisty i místní a která má svou vlastní dočasnou normu chování. V odborném textu je lepší zůstat u toho, co je doložitelné: vysoká míra obav a zkušeností žen s obtěžováním během karnevalu, existence federálního protokolu jako reakce státu, a dlouhodobě vysoké počty evidovaného sexuálního násilí v oficiálních statistikách.
Z toho všeho se dá vyvodit smysluplná pointa, která je sice „na hraně“, ale je fakticky čistá: Rio de Janeiro během karnevalu ukazuje nádheru i temnou stranu lidské blízkosti. Ukazuje, že erotika ve veřejném prostoru dokáže být radostí i zbraní. A ukazuje, že část mužů v davu vnímá ženské tělo jako příležitost k překračování hranic, pokud jim to projde. Vina není na straně žen. Problém je v tom, že někteří muži berou svobodu druhých jako volný prostor pro vlastní chování. Karneval v Riu bude dál přitahovat svět, protože je esteticky i kulturně unikátní a nenapodobitelný. A s ním i každoroční dilema, které se netýká jen Brazílie: jestli umíme udržet tělesnou svobodu jako radost, nebo ji necháme zneužít těmi, kteří si svobodu pletou s právem na druhého člověka.
