Past na děti jménem CERMAT: Měří spíše přípravu než předpoklady a ignoruje specifické talenty

Termíny jednotných přijímacích zkoušek jsou na dohled a v tisících českých domácností roste napětí. Nejde o iracionální hysterii, ale o zcela racionální obavu z konkrétních dnů, které zásadně ovlivní příští roky života dospívajícího člověka – a s vysokou pravděpodobností i celou jeho profesní kariéru. Český stát implementoval nástroj, který se na první pohled tváří jako vrchol objektivity: všichni mají stejný test, stejný čas a identická pravidla. Zní to spravedlivě a v mnoha ohledech to byl krok správným směrem oproti neprůhledným devadesátým letům, kdy o přijetí často rozhodovaly konexe. Pod povrchem této administrativní elegance však existuje zásadní problém, o kterém se mluví nedostatečně a který deformuje vzdělávací systém. Stejným a vysoce specifickým sítem totiž cedíme budoucí právníky, lingvisty, strojní inženýry i IT specialisty.

Je to jeden z největších paradoxů současného školství a možná i příčina, proč český vzdělávací systém stagnuje. Na jedné straně se ve strategických dokumentech ministerstva školství pyšníme pestrou paletou středních škol s diametrálně odlišnými cíli a profily absolventů. Máme gymnázia připravující budoucí akademickou elitu a vědce. Máme lycea pro humanitní a pedagogické směry, kde je klíčová empatie a jazyk. A máme silnou, historicky zakořeněnou tradici průmyslovek pro techniky, konstruktéry a mistry řemesla. Přesto jsme na vstupní bránu všech těchto institucí namontovali jeden univerzální zámek. Klíč k tomuto zámku se navíc stává tržním zbožím, což z celé zkoušky dělá nejen test znalostí, ale ve stoupající míře i test rodinného rozpočtu a sociálního kapitálu.

Než přejdeme k emocím, je nutné věcně vymezit legislativní rámec, na kterém se toto drama odehrává. Kritici z řad pedagogů občas namítají, že školy mají volnost a rodiče pouze hledají výmluvy. Není to pravda. Ustanovení o přijímacím řízení ve školském zákoně jasně stanovuje, že jednotná přijímací zkouška (JPZ) z češtiny a matematiky není volbou, ale zákonnou povinností pro všechny maturitní obory (s výjimkou talentových zkoušek ). Ředitel školy, který by chtěl nastavit řízení přesně na míru profilu svého uchazeče – například ředitel prestižní průmyslovky hledající technické talenty – má svázané ruce. Stát mu nedovoluje ignorovat centrální testy.

Stát navíc diktuje i váhu zkoušky, což je klíčový kámen úrazu. Podle platné legislativy se výsledek z centrálně zadávaných testů musí na celkovém hodnocení uchazeče podílet minimálně šedesáti procenty. Jedinou výjimkou jsou gymnázia se sportovní přípravou, kde je tato hranice snížena na čtyřicet procent. Představme si, co to v praxi znamená pro ředitele školy. Má maximálně čtyřicet procent prostoru (často méně, pokud započítává vysvědčení ze ZŠ) na to, aby zohlednil, koho vlastně hledá. Zbytek diktuje státní test s neúprosným limitem. Jak uvádí CERMAT ve svých pravidlech a doporučeních, žáci mají na češtinu 60 minut a na matematiku 70 minut. Tento časový pres často rozhoduje více než hloubkové znalosti a mění zkoušku v závod s psychickou odolností. Učitelé na základních školách tak čelí neřešitelnému dilematu: učit předmět v souvislostech, nebo v deváté třídě rezignovat na komplexní vzdělávání a proměnit se v trenéry vyplňování záznamových archů? Většina pod tlakem okolností volí druhou možnost.

Bylo by intelektuálně nepoctivé tvrdit, že systém je špatný jen proto, že měří a srovnává. Měření je ve vzdělávání potřeba a určitá míra standardizace je nutná pro zachování kvality. Učitelé a ředitelé škol oprávněně argumentují, že potřebují objektivní nástroj pro srovnání žáků z různých základních škol, kde známkování není jednotné. V tomto ohledu jednotná přijímací zkouška svou roli plní. Problém však nastává v okamžiku, kdy jedním dominantním metrem posuzujeme naprosto rozdílné disciplíny a typy inteligence. JPZ je ze své podstaty didaktický test. Není to test studijních předpokladů (TSP) ani komplexní IQ test, jak si mnozí rodiče mylně vykládají.

Je to nástroj, který v kombinaci s přísným časovým limitem měří velmi specifický mix dovedností. Kromě samotné faktické znalosti učiva (pravopis, vzorečky) totiž testuje především testovou strategii a takzvanou testovou gramotnost. To zahrnuje schopnost rychle pochopit složité zadání, nezaseknout se na „chytáku“, efektivně rozvrhnout čas a umět pracovat s křížkovacím záznamovým archem. Třetí složkou je psychická odolnost vůči stresu. Pokud dítě selže ve strategii nebo podlehne stresu, systém ho vyhodnotí jako méně schopné. Zde se dostáváme do sporu s moderní pedagogikou: chceme na střední školy vybírat děti, které jsou odolné vůči stresu a umí rychle vyplňovat tabulky, nebo děti, které mají hluboký zájem o obor a talent pro něj? Tyto dvě množiny se totiž nemusí překrývat. Dokazují to i tematické zprávy České školní inspekce, které se zabývají souvislostí výsledků přijímacích zkoušek a následné úspěšnosti u maturity. Korelace tam sice je, ale není absolutní, a u odborných předmětů může být predikční schopnost testu z češtiny výrazně nižší.

Tento přístup vytváří falešnou iluzi, že kdo má více bodů, je automaticky „studijně perspektivnější“. Realita je však mnohem složitější. Současný model hází všechny uchazeče do jednoho pytle, ačkoliv reálně existují minimálně tři vzdělávací proudy s úplně jinými potřebami predikce úspěšnosti studia. Prvním proudem jsou gymnázia. Zde má vysoká váha akademické češtiny a matematiky svou nezpochybnitelnou logiku. Jde o přípravu na vysoké školy, důraz na všeobecný rozhled, práci s textem a abstraktní myšlení je zde zcela na místě. U těchto škol současný systém funguje relativně spolehlivě.

Druhý proud tvoří školy jazykově či humanitněji orientované. Zde už univerzální test začíná kulhat. Jistě, matematika je důležitá pro rozvoj logického myšlení, ale je otázkou, zda by měla mít naprosto stejnou váhu jako jazykový cit u studenta, který směřuje na pedagogické lyceum nebo chce studovat cizí jazyky. Profilace přijímaček by zde mohla mít jinou strukturu, která by lépe reflektovala budoucí zaměření studenta, ale současný systém s váhou šedesáti procent to prakticky neumožňuje.

Zcela kritická situace však nastává u třetího proudu, kterým jsou technicko-odborné a IT obory. V tomto segmentu je současná konstrukce přijímacího řízení didakticky a predikčně hrubá, až nevhodná. Představte si typického technického talenta: chlapce nebo dívku, kteří doma programují v Pythonu, staví drony nebo se vrtají v motorkách. Jejich myšlení je algoritmické, prostorové, praktické. Tyto děti testujeme z větných rozborů, literární historie a stylistických nuancí stejně přísně jako budoucího studenta filosofie. To samo o sobě by nebylo fatální – všeobecný přehled je důležitý. Problém je v tom, co se netestuje. Kdo otestuje jejich technickou logiku? Kdo změří jejich prostorové myšlení, schopnost algoritmizace nebo řešení praktických problémů? Nikdo. Na to v těch zbývajících procentech hodnocení nezbývá prostor. Výsledkem je, že talentovaný technický typ, který má horší češtinu nebo je dyslektik a pomaleji čte dlouhá zadání, skončí pod čarou. Jeho místo získá dříč, který se naučil testové šablony nazpaměť, ale pro techniku nemá žádný cit ani vášeň.

Tím se plynule dostáváme k nepříjemné pravdě, kterou systém nerad slyší. Kolem státních přijímaček vyrostl rozsáhlý, neregulovaný trh. Příprava na Cermat a jednotné přijímačky je dnes velkým byznysem. Rodiče masivně platí přípravné kurzy, soukromé doučování a víkendové semináře, které trvají měsíce, někdy i celý rok před zkouškou.

Veřejně dostupná data a články zpravodajských webů potvrzují, že náklady na přípravu se v závislosti na regionu a ambicích rodiny šplhají přes desetitisíce korun. Vznikl tak paralelní vzdělávací systém, který je dostupný jen někomu. Není to vina agentur, které kurzy pořádají – ty jen reagují na poptávku. Je to chyba nastavení systému, který to umožňuje a nepřímo vyžaduje. Pointa, která musí zaznít naplno, je prostá: dítě se slabším průběžným prospěchem nebo menším přirozeným talentem může po cíleném a drahém tréninku dosáhnout velmi vysokého skóre. To není podvod, to je přímý důsledek toho, že formát testů je silně trénovatelný. Úlohy v testech Cermatu mají svá specifika, svá schémata. Typově se opakují. Kdo si zaplatí „know-how“ a dril, kdo projde stovky starých testů pod vedením zkušeného lektora, má obrovský náskok. Systém, který měl původně zavést rovnost a objektivitu, tak paradoxně začíná měřit i kupní sílu rodiny.

K nerovnosti přispívá i regionální aspekt a kapacity. Rovnost pravidel, tedy že všichni píší stejný test, neznamená rovnost šancí na přijetí. Jak ukazují analýzy EDUin a data z přihlášek, v Praze a Středočeském kraji je populační přetlak takový, že i premiant s výborným výsledkem může skončit bez školy, zatímco v jiném kraji stačí na stejný obor poloviční počet bodů. Tento geografický hazard vytváří na děti enormní tlak. K tomu musíme připočítat uchazeče se speciálními vzdělávacími potřebami, jako je dyslexie či poruchy pozornosti. Systém jim sice na papíře nabízí úpravy podmínek přijímacího řízení, jako je čas navíc, ale je férové přiznat, že u části žáků tyto formální kompenzace nedokáží plně dorovnat zátěž výkonového testu. Tito žáci jsou často dlouhodobě zaškatulkováni a přicházejí k přijímačkám s nižší sebedůvěrou, i když jejich reálný intelektuální potenciál pro technické či umělecké obory může být vysoký.

Aby tento text nebyl jen bezcílnou kritikou, musíme uznat i silné argumenty protistrany. Jednotná přijímací zkouška přinesla do systému srovnatelnost, omezila lokální protekci a nastavila jasnou laťku, pod kterou by maturant neměl klesnout. Transparentnost je ve veřejném školství klíčová a návrat k neregulovanému systému, kdy kritéria byla nejasná, rozhodně není řešením. Nicméně transparentnost je nutná podmínka, nikoliv postačující. Současná konstrukce je příliš uniformní, příliš „jednobarevná“ pro tak odlišné vzdělávací cíle.

Řešení nemusí být složité a nevyžaduje bourání celého systému. Stačilo by provést několik cílených, systémových úprav, které by vrátily ředitelům škol jejich kompetence. Základem by mělo být zachování celostátního minima v češtině a matematice. Nechť tento test slouží jako „vstupenka“ či pojistka, že každý středoškolák ovládá mateřský jazyk a základy počítání. Klíčová změna však musí nastat ve vahách a obsahu. U technických a odborných škol by měla být radikálně snížena dominance jedné univerzální váhy. Stát by měl umožnit, aby u těchto oborů rozhodovalo vedle základního testu i něco jiného. Proč by nemohl být poměr obrácený? Například 40 % státní test a 60 % profilová zkouška?

Představme si model, kde by se v technických oborech systematicky testovala oborová způsobilost. CERMAT nebo jiná odborná autorita by mohla připravit standardizované moduly testů na technickou logiku, prostorové vnímání, základy informatiky či fyzikální chápání světa. Tyto testy by měly v celkovém hodnocení významnou váhu, která by vyvažovala případné nedostatky v didaktickém testu z češtiny.

Dále je nutné posílit profilovou složku v pravomoci ředitele školy. Dejme ředitelům důvěru vybrat studenty, kteří se pro jejich školu skutečně hodí, samozřejmě při zachování transparentních pravidel. Česko si v dobré víře spletlo rovnost pravidel s rovností šancí. Pokud bude o přijetí na elektrotechniku nebo IT obor dál rozhodovat jeden dominantní a uniformní testový formát nastavený primárně pro gymnázia, poroste význam placené přípravy a část oborových talentů budeme ztrácet už na vstupu.

Skutečně moderní a konkurenceschopný vzdělávací systém má měřit společné minimum, ale zároveň musí být schopen identifikovat a podpořit specifický potenciál pro konkrétní profesní dráhu. Dokud to nezměníme, budeme dál svědky každoročního jarního stresu, kde vítězí ten, kdo se lépe naučil vyplňovat křížky v záznamovém archu a jehož rodiče zaplatili lepší kurz, nikoliv ten, kdo má největší předpoklady v oboru skutečně vyniknout a posunout naši zemi dál.