Článek
Velká volební lež: Jak si premiér a předseda Sněmovny vyjednali imunitní štít a Motoristé proměnili politiku v cirkus
Když nová vládní koalice přebírala moc, slibovala záchranu České republiky. Z předvolebních tribun jsme měsíce poslouchali hřmotná slova o tom, jak je nezbytné zemi vyrvat z rukou neschopných a vrátit ji lidem. Dnes, když s odstupem několika měsíců sledujeme reálné kroky tohoto kabinetu, padá na nás jen těžká deka deziluze. Maska státníků definitivně spadla. Současná vládní garnitura neřeší budoucnost státu ani prosperitu občanů. Řeší jen a pouze to, jak ochránit sama sebe před nezávislou justicí, jak ohnout státní penězovody a jak ze Sněmovny udělat hospodu čtvrté cenové. Hlasování, při kterém poslanci 5. března 2026 více než stovkou hlasů odmítli vydat premiéra Andreje Babiše a předsedu Sněmovny Tomia Okamuru k trestnímu stíhání, se do naší moderní historie zapíše temným písmem. Je to totiž přesně ten den, kdy si vrchol moci nepokrytě vyjednal výjimku z běžné soudní kontroly.
Mýtus o spálené zemi a zamlčená pravda o Petru Fialovi
Abychom pochopili obludnost a cynismus současné situace, musíme se vrátit k základnímu stavebnímu kameni, na kterém Andrej Babiš svůj návrat k moci vystavěl. Celá jeho kampaň stála na jedné gigantické a neustále opakované lži: na mantře o tom, že Petr Fiala byl tím vůbec nejhorším premiérem v historii a že naši zemi zanechal v naprostých troskách. Tato apokalyptická rétorika se z úst představitelů hnutí ANO i SPD opakovala tak dlouho a tak hlasitě, až se pro nemalou část veřejnosti stala nezpochybnitelným dogmatem. Jenže emoce dříve či později opadnou. A když se dnes v klidu podíváme na tvrdá makroekonomická data, ukazuje se realita, která současné vládní garnituře její vylhaný příběh naprosto boří.
Bývalá vláda totiž musela zemi provést sérií těch nejtěžších krizí naší novodobé historie. Čelila ekonomickým dozvukům pandemie, obrovské energetické krizi, válce kousek za našimi hranicemi a s tím spojeným inflačním šokům, které drtily celou Evropu. A jaký byl výsledek po čtyřech letech jejich vládnutí? Fialův kabinet předal zemi ve skvělé formě. Dokázal postupně zkrotit dvojcifernou inflaci, stabilizoval trh s energiemi, udržel na uzdě hrozivý státní deficit a zabránil sociálnímu kolapsu, kterým opozice tak ráda a agresivně strašila z náměstí.
Dnes se tak v plné nahotě ukazuje neuvěřitelný historický paradox. Ten, který byl propagandisticky nálepkován jako „nejhorší premiér“, se s chladným odstupem času jeví jako jeden z nejkompetentnějších. Obrovskou a bezprecedentní krizi totiž dokázal pragmaticky a s klidnou hlavou odpracovat. Zatímco Fiala řešil záchranu ekonomiky, Babiš pouze stál v opozičních lavicích, křičel, šířil paniku a sliboval vzdušné zámky. Nyní, když má sám ukázat, jak se skutečně vládne a jak se plní sliby, zjišťujeme děsivou pravdu: kromě dokonalého marketingu a křiku nenabízí tato vláda vůbec nic. Zůstala jen obrovská názorová prázdnota.
Útěk před justicí jako vládní program a renesance Agrofertu
Největší deziluzi nám ovšem Andrej Babiš naservíroval tím, jak rychle a bezostyšně po volbách odkryl své skutečné motivy. Známé heslo „Pravda vítězí“, kterým se tak rád na veřejnosti ohání, v jeho mocenském podání znamená jediné: pravda je zkrátka to, co si dokážu ve Sněmovně prohlasovat. Jakmile se totiž přiblížila chvíle, kdy by musel po zásahu odvolacích instancí znovu stanout před nezávislým soudem, stáhl se do pohodlné ulity poslanecké imunity. K tomu, aby oddálil kontakt s justicí, neváhal pragmaticky využít hlasy svých partnerů z SPD a Motoristů. Ve výsledku si tak z našich daní a naší důvěry vyjednal politický imunitní štít.
Premiér země, který by měl jít z titulu své funkce absolutním příkladem a ctít instituce právního státu, se zachoval přesně opačně. Vypadá to, že se chová tak, jako by rovnou počítal s odsouzením – a právě proto se raději schoval za hradbu zvednutých koaličních rukou. Tento mocenský kalkul byl zjevně mnohem silnější než jakákoliv osobní či politická morálka. Tím to ale zdaleka nekončí. Jakmile si pan premiér pojistil ochranu před soudem, vrátil se k činnosti, kterou ovládá ze všeho nejlépe – k tvrdému byznysu se státem.
Staré pohádky o svěřenských fondech a odstřižení od vlastního majetku definitivně vzaly za své. Státní dotační penězovody se mají znovu tiše ohýbat, masivní střet zájmů se vrací v plné síle a státní systém se podle všeho znovu skládá tak, aby z něj Agrofert co nejvíce těžil. Andrej Babiš současně oznámil převod akcií Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust, který prezentuje jako řešení střetu zájmů. Jenže právě toto „řešení“ dál běží jako otevřená otázka: Evropská komise si vyžádala vysvětlení, jak je střetu zájmů reálně zabráněno. Z hlediska politické kultury a správy veřejného rozpočtu se díváme na návrat modelu, který cílené a bezostyšné vytahování dotací z eráru přímo umožňuje. Zfanatizovaným voličům se slibovalo, že „bude líp“. Realita je však taková, že líp se má podle všeho opět pouze jeden jediný muž a jeho neukojitelné firemní impérium.
Okamurova falešná morálka: Od odpovědnosti k válce s vlajkami
Do této bezprecedentní operace na získání času a oddálení spravedlnosti byl samozřejmě zahrnut i Tomio Okamura. Předseda Sněmovny a lídr hnutí SPD strávil dlouhé roky tím, že u řečnického pultíku agresivně moralizoval. Plamenně požadoval, aby se poslancům zrušila imunita, křičel do kamer, že politici musí nést tvrdou osobní a trestní odpovědnost za každý svůj krok, a stylizoval se do role nekompromisního kata zkorumpovaných elit. Jakmile však došlo na něj samotného, veškeré tyto velkolepé zásady se rozplynuly rychleji než ranní mlha.
Okamura měl totiž čelit vydání k trestnímu stíhání kvůli své kampani, která byla rasistická v samotné rovině svého sdělení i účelu. Místo toho, aby se jako chlap postavil před nezávislý soud, dostál svým vlastním plamenným řečem o odpovědnosti a tam svá slova hrdě obhájil, nechal se koaličním partnerem potupně vykrýt. Z morálního kazatele, který se neštítí nikoho urazit, se rázem stal ustrašený papaláš, jenž se křečovitě drží záchranné brzdy jménem poslanecká imunita.
Co tedy vlastně zbylo z jeho slavné politické agendy poté, co se zbaběle schoval před justičním systémem? Zůstala jen úplná prázdnota, zoufalství a ta nejlacinější gesta pro potlesk radikálního publika. Namísto řešení skutečných problémů občanů, kteří čelí složité ekonomické realitě, se Okamura pasoval do bizarní role vrchního státního „sundavače vlajek“. Už krátce po svém nástupu do čela Sněmovny nechal ukrajinskou vlajku z budovy odstranit a tím sám nastavil precedens, že jeho energie půjde do symbolických provokací, nikoli do práce. Člověk, který léta křičel o tom, jak by měli politici vést zemi a nést osobní odpovědnost, teď sám sedí v dokonalém bezpečí sněmovního krytu a jeho jediným „státnickým“ výkonem je trapný, maloměšťácký boj se symboly.
Horáček s Pažroutem v parlamentu: Kulturní dno Motoristů
Pokud ale v současné politice hledáme ten absolutně nejviditelnější a nejděsivější symbol toho, kam až česká politická kultura dokázala klesnout, musíme obrátit zrak k hnutí Motoristé sobě – jmenovitě k pánům Petru Macinkovi a Filipu Turkovi. Lidé si tuto dvojici možná do Sněmovny zvolili s naivní představou, že do stojatých vod přinesou jakýsi čerstvý, pravicový vítr a rozbijí zatuchlý byrokratický systém. Očekávání ráznosti se však srazilo s tvrdou realitou. Tito dva pánové totiž v parlamentu nepřipomínají seriózní zákonodárce, ale spíše Horáčka a Pažrouta ze známého kresleného večerníčku. Jsou to klasičtí školní záškodníci, kteří neumějí nic smysluplného vytvořit, nemají naprosto žádnou pozitivní agendu pro rozvoj státu, ale naprosto vynikají v tom, jak všechno rozbít, všem se vysmát a nadělat u toho co největší hluk.
To, co ve veřejném prostoru a na půdě Sněmovny každodenně předvádějí, je esencí naprosté absence jakéhokoliv základního vychování a úcty k demokratickým institucím. Zatímco země potřebuje nutně řešit zásadní problémy naší budoucnosti, tito samozvaní „zástupci lidu“ se chovají jako utržení ze řetězu. Vrcholem jejich arogantní, sebestředné ubohosti je pak scéna, kdy si v sále demonstrativně čtou komunistické Rudé právo přímo za zády prezidenta republiky. Tato epizoda byla veřejně popsána jako zjevně demonstrativní gesto a přesně tak to i působilo.
A nenechme se mýlit – to není žádný sofistikovaný politický protest ani projev punku. To je obyčejné, prachsprosté buranství, kterým s úsměvem pošlapávají majestát hlavy státu a dělají z České republiky mezinárodního fackovacího panáka. Jediné, co Motoristé do vrcholné politiky skutečně přinesli, je rozklad hodnot, chaos, normalizace hulvátství a nekonečná škoda na pověsti naší země.
Smutný obraz doby a slepota davu
Když si to všechno sečteme, díváme se na vládu, která nám slibovala národní spásu, ale místo toho nám servíruje jednu obrovskou ostudu za druhou. Andrej Babiš si za vydatné pomoci Motoristů a SPD poslušně vyjednal imunitní štít, zablokoval standardní procesy justice a celý vládní systém znovu bez skrupulí skládá tak, aby z něj jeho obří holding bezpečně těžil. Tomio Okamura se zase nechal vykrýt před nezávislým soudem za kampaň postavenou na práci s etnickým strachem a nenávistí. Ze dne na den zahodil vlastní proklamace o politické odpovědnosti a pro své publikum mu už zbyla jen nekonečně prázdná a zbytečná válka se symboly. A o patro vedle Macinka s Turkem radostně proměnili Sněmovnu, tedy samotné srdce české demokracie, v trapné jeviště svých osobních, nedospělých exhibicí.
Zatímco my si s chladnou hlavou uvědomujeme, že předchozí vláda odvedla v časech nejtěžší celosvětové krize obrovský kus nepopulární černé práce a předala zemi zdravou a stabilizovanou, současná koalice doposud neukázala nic jiného než mistrovskou schopnost lhát a agresivně se starat o své vlastní zájmy. Tou nejtíživější otázkou naší současnosti tak nakonec nezůstává chování samotných politiků, ale reakce společnosti. Jak dlouho ještě budou voliči před touto do nebe volající šaškárnou poslušně zavírat oči? Jak dlouho ještě budou věřit líbivým populistickým heslům lidí, kteří mají od rána do večera plná ústa obětování se pro národ, ale ve skutečnosti jim celou dobu jde jen a pouze o to, jak se ochránit před soudní síní a nastavit systém pro svůj vlastní profit?
