Válka s Hradem mění Motoristy v nové Věci veřejné a Petr Pavel vyhrává, aniž by hnul prstem

Motoristé sobě, strana, která vtrhla do vysoké politiky s energií „proti všem“, právě do tohoto bodu dospěla. A zdá se, že si její vedení v čele s Petrem Macinkou odmítá přiznat, že náraz je nevyhnutelný.

Je fascinující sledovat, jak rychle se politický kapitál, pracně budovaný měsíce, dokáže vypařit v dýmu osobních animozit. Motoristé vstoupili do vládního angažmá s mandátem, který jim mnozí záviděli. Měli být tím „zdravým rozumem“, hlasem řidičů, průmyslu a nespokojených pravicových voličů, kteří se cítili opuštěni ODS. Místo toho se však veřejnost dočkala něčeho jiného: reality show o jednom muži, jednom egu a jedné nesmyslné válce s prezidentem republiky.

To, co sledujeme, není standardní politický spor o kompetence ministra. Je to psychologická studie o tom, jak moc korumpuje pocit vlastní neomylnosti. Petr Macinka a Filip Turek se rozhodli, že jejich politická existence stojí a padá s ponížením Petra Pavla. Je to strategie „spálené země“, kde nezáleží na tom, zda projde zákon nebo se zlepší situace v resortu, ale na tom, kdo koho „utře“ na sociálních sítích. Jenže vládní politika není status na Facebooku. Vyžaduje schopnost kompromisu, institucionální paměť a především vědomí, že ministr není influencer, ale správce veřejného statku.

Macinkova doktrína permanentního konfliktu, která fungovala v opozici, se ve vládě mění v jedovatý plyn, který začíná dusit samotné Motoristy. Voliči, kteří doufali v pragmatickou sílu, nyní sledují partu umanutých aktivistů, kteří jsou ochotni obětovat stabilitu vlády i vlastní budoucnost jen proto, aby si dokázali, že „na to mají“. Je to tragický omyl, který mění slibný projekt v karikaturu sebe sama. A co je nejhorší – tento boj už dávno není o idejích. Je to prázdná skořápka, do které se zoufale sypou další a další kontroverze, jen aby se udržela pozornost.

Pokud se podíváme pod povrch emocí a mediálních přestřelek, narazíme na tvrdá data a souvislosti, které pro Motoristy nevěstí nic dobrého. Analýza současného stavu strany ukazuje na hlubokou strukturální krizi, kterou vedení maskuje siláckými gesty. Proč se stroj zadrhl a proč strategie „Turek, nebo nic“ selhává na všech frontách?

Prvním a nejvarovnějším signálem jsou tvrdá data z průzkumů. Lednový model agentury STEM přisoudil Motoristům 4,9 %. To není jen „pokles“. V českém volebním systému je to psychologická hranice smrti. Jakmile strana spadne pod pět procent, spouští se efekt tzv. ztraceného hlasu. Voliči, i ti, kteří straně fandí, začnou kalkulovat: „Má cenu je volit, když se tam nedostanou?“ Tento trend potvrdila i agentura Kantar, která explicitně popsala erozi menších vládních partnerů.

Motoristé doplácejí na to, že jejich voličská základna je volatilní. Nejsou to loajální straníci, kteří s partají přežijí vše. Jsou to lidé, kteří chtěli změnu a výsledky. Místo toho dostali nekonečnou telenovelu o jmenování ministra. Když volič vidí, že strana tráví měsíce hádkou o jedno křeslo, zatímco reálné problémy (ceny energií, emisní normy, doprava) stojí, začne hledat alternativu. Macinkova sázka na to, že konflikt mobilizuje, se ukazuje jako lichá. Konflikt mobilizuje jen nejtvrdší jádro, ale odrazuje klíčových 15–20 % vlažnějších příznivců, kteří rozhodují o bytí a nebytí ve Sněmovně.

Snad největším důkazem ztráty soudnosti a politického citu byla epizoda s Richardem Chladem. Informace, že by tento kontroverzní podnikatel mohl být alternativou pro ministerstvo životního prostředí, nebo že byl dokonce zvažován jako nástroj nátlaku na Hrad, je politicky devastující. Richard Chlad není jen úspěšný byznysmen s rychlými auty. Jeho veřejná image je neoddělitelně spjata s estetikou a metodami divokých 90. let. Je to svět, kde, obrazně řečeno, právo silnějšího platilo víc než zákon, a kde se problémy řešily způsoby, o kterých slušný člověk raději nechce vědět.

Macinka sice nyní tvrdí, že šlo o vtip nebo provokaci, ale i pokud to byla „jen“ provokace, byla to provokace hloupá a nebezpečná. Pro středového voliče, a dokonce i pro řadu konzervativců, je představa, že by resort životního prostředí řídil člověk s touto aurou, naprosto nepřijatelná. Signál, který tím Motoristé vyslali, zní: „Pohrdáme úřadem, pohrdáme prezidentem a klidně sem pošleme někoho, kdo má blízko k praktikám polosvěta, jen abychom vás naštvali.“ To není politika, to je gangsterství v obleku. A přesně tento moment vyděsil i část poslaneckého klubu Motoristů, kteří si uvědomili, že se stávají rukojmími hry, která už dávno překročila hranice vkusu i politické taktiky.

Uvnitř strany to vře. Média jako Respekt opakovaně reportují o narůstajícím napětí mezi vedením (Macinka, Turek) a řadovými poslanci. Důvod je prostý: zatímco Turek a Macinka hrají o lajky a celostátní mediální pozornost, poslanci v regionech musí vysvětlovat voličům, co strana vlastně dělá. Poslanec, který chce být znovu zvolen, potřebuje vykazovat práci – opravené silnice, změněné zákony, ochranu průmyslu. Nemůže si dovolit být spojován s permanentním chaosem a kontroverzními figurami typu Chlada. Uvnitř klubu sílí hlasy, že válka s Hradem je kontraproduktivní. Mnozí si uvědomují, že Petr Pavel má v rukou silné karty a že ústava tahá za delší konec provazu než PR agentura. Tento rozkol je pro stranu smrtelný. Jakmile se začne drolit jednota klubu a poslanci začnou „hrát na sebe“ nebo hledat únikové cesty k jiným stranám, je konec. Macinka ve své aroganci přehlíží, že strana není firma jednoho majitele, ale složitý organismus, který k životu potřebuje důvěru svých členů. A ta důvěra je nyní na bodu mrazu.

Podle zákulisních informací byla strategie postavena na tom, že Hrad pod tlakem couvne. Že se prezident lekne mediální masáže a hrozby vládní krize. To se nestalo. Petr Pavel a jeho tým zvolili strategii „strategické trpělivosti“. Nechali Motoristy vyřvat, nechali je udělat chyby a pouze suše konstatovali, že přes určité principy nejede vlak. Tím se Macinka dostal do pasti. Nemůže couvnout, aniž by ztratil tvář před tvrdým jádrem, ale nemůže ani postoupit vpřed, protože prezident má ústavní pojistky. Výsledkem je křeč. Strana, která slibovala dynamiku, se zasekla v mrtvém bodě a působí bezradně. Každý další útok na prezidenta už nepůsobí jako projev síly, ale jako zoufalý výkřik někoho, kdo prohrává a neví, jak to ukončit.

Při pohledu na současnou trajektorii Motoristů se nelze ubránit paralele s projektem Věci veřejné. I tehdy jsme viděli raketový nástup, agresivní marketing, arogantní lídry (Vít Bárta), kteří si spletli stát se svou bezpečnostní agenturou, a následný, velmi rychlý pád do bezvýznamnosti.

Petr Macinka a Vít Bárta mají společného víc, než by si první jmenovaný chtěl přiznat. Oba uvěřili, že politika je jen technokratický proces, který lze „hacknout“ dobrým marketingem a silovými hrami. Oba podcenili fakt, že politika je ve finále o lidech a emocích. A tady přichází největší ironie celého příběhu.

Válka proti Petru Pavlovi, která měla být hlavním motorem růstu Motoristů, se stala jejich hrobníkem. Petr Pavel z tohoto střetu nevychází oslaben, ale naopak posílen. Pro většinu společnosti se v kontrastu s hysterickým a křečovitým chováním Motoristů stal symbolem dospělosti, klidu a ústavní jistoty. Lidé, kteří možná k Pavlovi měli výhrady, si při pohledu na alternativu v podobě Richarda Chlada či Filipa Turka říkají: „Ještě že tam ten Pavel je.“

Motoristé dokázali nemožné: sjednotili své odpůrce a znejistili své příznivce. Místo aby rostli, padají. Ti, kteří je volili jako protest, vidí, že protest se změnil v trapnost. A ti uvnitř strany, kteří mají alespoň zbytek pudu sebezáchovy, už vědí, že boj s prezidentem byl fatální chybou. Pokud se Motoristé urychleně nezbaví své obsese Hradem a nevrátí se k práci, skončí jako Věci veřejné – jako krátká, hlučná a nakonec bezvýznamná epizoda v dějinách českého politického bizáru. Macinka chtěl zničit Pavla, ale zatím to vypadá, že jediný, koho úspěšně ničí, je jeho vlastní projekt.

ZDROJE (za placenou branou): Respekt – Mezi Motoristy to vře kvůli Turkovi. Nadzvedl je poslední tah s kolotočářem Chladem