Článek
Zatímco předseda strany v zahraničí riskuje kredit země svou nepřipraveností, doma se rodí model vládnutí na dálku. Je pro Českou republiku nebezpečnější hlasitý amatérismus na pódiu, nebo tichý vliv „stínového ministra“, který tahá za nitky z pozadí?
Samotný úvod do problematiky vyžaduje širší kontext, než jaký nám v posledních dnech nabízejí zkratkovité debaty na sociálních sítích. V české politice se totiž začal mísit nebezpečný koktejl emocí, marketingu a absence reálného politického řemesla. Jedni mluví o ostudě, kterou v Mnichově způsobil Petr Macinka, druzí o jeho údajném odvážném vzdoru vůči mainstreamu. Jenže zahraniční politika, a ta bezpečnostní obzvlášť, se nehodnotí podle „to se mi líbí“ na sociálních sítích ani podle počtu sdílení. Hodnotí se podle chladného, pragmatického výsledku: posílilo vystoupení českého zástupce vyjednávací pozici země, nebo ji oslabilo? Pokud se na události posledního týdne podíváme touto optikou, začíná se rýsovat problém, který už nejde překřičet domácími slogany o diktátu Bruselu či progresivní levici.
V Mnichově se Petr Macinka střetl v panelu s Hillary Clintonovou a polským ministrem zahraničí Radosławem Sikorskim. Pro skalního voliče Motoristů to může znít jako splněný sen – jejich člověk to „vytmavil“ globálním elitám. Realita diplomatického provozu je však neúprosná. Debata se z klíčového tématu války na Ukrajině a bezpečnosti střední Evropy posouvala k Trumpovi, „woke“ kulturním sporům a otázkám pohlaví, což v kontextu místa a času působilo zcela nepatřičně. Mnichovská bezpečnostní konference není televizní estráda ani parlamentní pultík určený pro sběr laciných bodů. Je to vysoce specializované fórum, kde se řeší dělostřelecká munice, transatlantická vazba a obranné rozpočty. Zatáhnout do debaty o globální bezpečnosti kulturní války a stěžovat si na progresivní agendu v momentě, kdy se pár set kilometrů na východ přepisují hranice silou, působí na ostřílené diplomaty typu Sikorského jako zjevení z jiné planety. Nejde o projev odvahy, ale o fatální nepochopení kontextu, priorit a hřiště, na kterém se hraje. Pokud v takto klíčové debatě působí český zástupce roztříštěně a ztrácí strategické jádro, nezískává respekt spojenců ani oponentů. Získává jen krátkodobý domácí potlesk, který je však v mezinárodní diplomacii naprosto bezcennou měnou.
Absurdní dilema: Proč by byl Turek pro stát bezpečnější než Macinka
Právě v kontrastu s tímto zahraničním fiaskem se otevírá nepříjemná, avšak zcela věcná analytická otázka, kterou si nyní musí klást každý, kdo sleduje politický vývoj s odstupem. Nebyl by pro stát v některých situacích menší reputační zátěží i politik s velkým egem a kontroverzní minulostí, pokud by dokázal disciplinovaněji komunikovat a držet institucionální roli? Jinými slovy: je pro Českou republiku větším rizikem narcis, nebo ješita? Podívejme se na Filipa Turka. Jeho kritici mu po právu vyčítají mnohé – od problematické minulosti přes stylizaci do role „alfa samce“ až po zjevný narcismus. Jenže právě tento narcismus má v politice, a obzvlášť v té reprezentativní, jednu paradoxní výhodu: narcis je posedlý svým obrazem. Chce vypadat dobře, chce být obdivován.
Filip Turek, na rozdíl od Petra Macinky, přistupuje ke svému veřejnému vystupování jako k řízenému projektu. Jeho projev je sice teatrální a obsahově často vyprázdněný, ale formálně kontrolovaný. Je to marketingový konstrukt, který drží fazónu, nosí drahé obleky a úzkostlivě si hlídá, jak působí na kameru. Petr Macinka v Mnichově naproti tomu předvedl rysy „ješitného improvizátora“ – člověka, který věří, že svou rétorikou a jakýmsi „selským rozumem“ převálcuje i takové formáty, jako je Clintonová, aniž by respektoval úroveň debaty. Ješita si myslí, že má pravdu, a to mu stačí k vnitřní spokojenosti. Narcis chce potlesk, a proto se podvědomě přizpůsobí publiku, aby nevypadal nekompetentně.
V kontextu mezinárodní ostudy se tak dostáváme k téměř kacířskému závěru: Filip Turek by v Mnichově pravděpodobně nezačal zmateně mluvit. Pravděpodobně by tam seděl, dbal by na svou image, mluvil by v obecných, ale formálně akceptovatelných frázích o silné Evropě a automobilovém průmyslu, a odjel by bez toho, aby si z něj veřejně dělal legraci polský ministr zahraničí. Pro stát by Turkovo vystoupení byla pravděpodobně obsahová nula, ale nebyl by to mínus. Macinka nás svým výkonem dostal do mínusu, protože ukázal, že česká reprezentace není schopna oddělit domácí kulturní válku od vážné bezpečnostní debaty. To je pro naše spojence signál nestability a nepředvídatelnosti, který se v budoucnu může vymstít při vyjednávání o mnohem hmatatelnějších věcech.
Operace „Bílý kůň“: Personální prázdnota a stínové vládnutí
Zatímco se řeší zahraniční faux pas, na domácí scéně Motoristé rozehráli další dějství personálního dramatu, které jen potvrzuje teze o nepřipravenosti této strany na vládní odpovědnost. Po odmítnutí Filipa Turka prezidentem Petrem Pavlem bylo aktuálně oznámeno nové jméno na ministra životního prostředí: Igor Červený. Turek tak zůstává v těsné blízkosti řízení resortní agendy. Tento bleskový manévr vyvolává řadu otázek a podezření, která silně připomínají praktiky dob minulých.
Představa, že strana najde kvalitního, prověřeného a kompetentního kandidáta pro tak klíčový a technicky náročný resort, jako je životní prostředí v době implementace Green Dealu, během pár dní, je naivní. Svědčí to o absolutní personální prázdnotě uvnitř hnutí. Buď byl pan Červený připraven v záloze jako „plán B“ (což by indikovalo, že Motoristé od začátku věděli, že Turek je neprůchozí a hráli jen divadlo pro voliče), nebo – a to je pravděpodobnější varianta – se narychlo hledal někdo loajální, kdo bude ochoten tu roli vzít okamžitě. Ve stejný čas se navíc objevují zprávy o nutnosti řešit možné střety zájmů nového kandidáta vzhledem k jeho podnikatelským vazbám, což celému procesu dodává pachuť improvizace a snahy „urvat“ resort za každou cenu.
Celý obraz nepůsobí jako promyšlená personální strategie státotvorné strany, ale jako operativní přesouvání figurek pod časovým tlakem. Nabízí se znepokojivá otázka: Bude Igor Červený autonomním ministrem, nebo jen prodlouženou rukou Filipa Turka? Turek se ostatně netají tím, že chce resort nadále ovlivňovat a být u zásadních rozhodnutí. Tento model „ministra s loutkovodičem v zádech“ je pro stát extrémně nebezpečný. Rozmělňuje odpovědnost, vytváří neprůhledné rozhodovací procesy a umožňuje lidem bez bezpečnostních prověrek a bez přímé odpovědnosti zasahovat do chodu ministerstva. Filip Turek tak může paradoxně dosáhnout svého ideálního stavu: bude mít vliv, bude mít mediální pozornost, bude moci kritizovat z pohodlí, ale nebude muset řešit nudnou úředničinu, podepisovat stohy právních dokumentů a chodit na vládu, kde by musel čelit premiérovi a argumentovat fakticky.
Problém Motoristů tedy není primárně v tom, že mají jiný světonázor než liberální střed. Demokratická politika potřebuje spor, potřebuje alternativy a kritiku. Problém nastává ve chvíli, kdy se spor zamění za neschopnost, výkon za marketing a kompetence za prázdné slogany. Český stát nepotřebuje ministry, kteří umí jen budit pozornost, ani „stínové ministry“, kteří řídí úřady přes WhatsApp. Potřebuje politiky, kteří dokážou řídit resort, nést plnou právní i reputační odpovědnost a obstát v mezinárodní konfrontaci bez toho, aby zanechali dojem amatérismu.
