Článek
V neděli v poledne se v Otázkách Václava Moravce odehrála scéna, která už v české politice bohužel nepředstavuje výjimku, ale spíše přesnou diagnózu doby. Čtyři muži u jednoho stolu, téma dotýkající se reálného života milionů lidí, a výsledek? Během pár minut se debata rozpadne do osobních štouchanců, soutěže o osobní dominanci a jedné věty, která do éteru pustila víc surové pravdy než desítky uhlazených proklamací o „slušné politice“.
„Pánové, úroveň těch dvaceti minut vypovídá o tom, že by tu neměl sedět novinář a moderátor, ale psychoterapeut,“ pronesl Václav Moravec poté, co ve studiu létala označení jako „komsomolec“ a následovaly repliky typu „to byla ještě lichotka“.
Nešlo o vtip. Byla to chladná diagnostika formátu, který se před očima diváků často mění v prázdnou výměnu urážek a rychlých hesel. Důvod je prostý: právě tyhle agresivní zkratky se nejlépe překlápějí do úderných klipů, rozhořčených postů a výkřiků na sociálních sítích. Když se ovšem politická debata promění v permanentní teatrální výkon pro vlastní fanouškovskou základnu, roste enormní tlak nejen na samotný obsah, ale především na pravidla hry.
Veřejnoprávní televize se tak ocitá ve dvojích kleštích. Z jedné strany veřejnost i politici očekávají, že bude nekonečným prostorem „pro všechny“. Z druhé strany se na ni útočí pokaždé, když redakční volba hostů nevyjde vstříc momentální marketingové potřebě určitého politika nebo hnutí. V takové chvíli už dávno nejde o jeden izolovaný spor o křeslo ve studiu. Hraje se o mnohem víc: udrží se veřejná služba jako sebevědomá instituce s vlastními pravidly, nebo klesne do role distribučního pultu, kde si politici berou prostor podle toho, na co mají právě chuť?
Když se z redakční volby účelově dělá „cenzura“
Díl, v němž Moravec pronesl zmíněnou větu, je snadno dohledatelný a výmluvný už svým obsazením. Vedle zástupce Motoristů a představitelů ANO, ODS a Pirátů se v jedné hodině ukázala celá škála toho, co dnes v politice funguje jako nejúčinnější palivo. Emotivní rámování, neustálé přehazování viny, rychlé nálepkování a snaha získat dominanci nikoli vahou argumentu, ale hrubým tlakem.
A do tohoto už tak vyhroceného prostředí vstoupil Jindřich Rajchl se stížností, která na první poslech zní jako běžná uraženost zhrzeného ega: nebyl pozván. Jenže jeho teze míří mnohem hlouběji. V jádru vlastně říká, že politická strana má mít automatický nárok rozhodnout, koho do pořadu „nominuje“, a televize to má bez řečí akceptovat. Tohle není detail. Je to naprosto cílený pokus přepsat základní vztah mezi politikou a nezávislým veřejnoprávním médiem. Už se tu nebavíme o právu na vysílání, ale o právu diktovat obsazení.
Moravec na to reagoval větou, která by se měla vytesat do zdi každé veřejnoprávní redakce v Evropě: veřejná služba není služba politickým stranám a politici si podle Kodexu ČT nesmějí diktovat, kdo a kdy bude pozván. Zaznělo i to, co dnes část radikalizovaného publika slyšet nechce, ale co je základní hygienou demokratického prostoru: Česká televize skutečně není „samoobsluha politiků“.
Tohle nebyla osobní póza jednoho moderátora, který si chrání své teritorium. Byl to přímý střet dvou odlišných modelů. Modelu redakční autonomie, kde o obsahu a kontextu rozhoduje odpovědná redakce, a modelu politického nároku, kde má publicistický pořad fungovat jako poslušný servisní kanál pro stranické PR potřeby. V tu chvíli přestal být důležitý Jindřich Rajchl jako člověk. Důležitý je precedent, který se tu snaží vytvořit.
Rajchlův nátlak slouží jako dokonalý, učebnicový manuál na výrobu konfliktu se „systémem“. Funguje to spolehlivě: Běžné redakční rozhodnutí se obratem překřtí na porušení pravidel. Neúčast ve studiu se prodá publiku jako důkaz, že „se mě bojí“. Instituce se označí jako zaujatá. A publikum dostane jednoduchý návod k akci – stěžujte si, tlačte na Radu ČT, posílejte podněty, zvedněte hluk. Na konci tohoto řetězce už nestojí legitimní kritika nedělního pořadu. Na konci je frontální útok na samotnou legitimitu instituce. Veřejný prostor se pak neplní sporem o argumenty, ale rvačkou o to, kdo má moc určovat pravidla.
Kodex je brzda nátlaku, ne záminka ke křiku
V takové situaci je klíčové vrátit debatu z toxických výšin zpátky na zem. Ne do roviny ublížených emocí, ale do tvrdé roviny pravidel. Kodex České televize není žádná formální dekorace do vitríny. Je to závazný rámec. Jasně říká, že u zpravodajství a aktuální publicistiky se uplatňuje redakční autonomie a vedoucí pracovníci mají povinnost vylučovat vnější vlivy, které by mohly ovlivnit zařazení, pořadí nebo obsah informací.
Tento princip, zakotvený konkrétně v článcích 5.1 a 5.2 Kodexu ČT o redakční autonomii, stojí jako hráz proti účelové představě, že si politický aktér prostě „vybere svého člověka“ a redakce mu automaticky uvolní křeslo ve studiu, protože „tak by to přece bylo férové“. Jenže férovost ve veřejné službě neznamená mechanicky odškrtávat excelovou tabulku pozvaných hostů. Férovost znamená odpovědnost za celek, za kontext, za váhu jednotlivých hlasů v demokratickém systému a za to, aby se z prestižního pořadu nestal megafon pro účelový nátlak.
Právě tady dochází k nebezpečnému zmatení pojmů. Svoboda slova je dnes účelově zaměňována za něco úplně jiného: za právo na absolutní komfort, za právo nebýt nikdy konfrontován s nepříjemným faktem, za právo definovat si vlastní realitu bez odporu moderátora. Politici mají nezpochybnitelné právo říkat své názory, a to včetně těch, které jsou přehnané, populistické nebo vyloženě manipulativní. Mají právo kritizovat média a vést kampaně. Nezískávají tím ale automaticky právo, aby jim veřejnoprávní instituce sloužila jako jejich vlastní PR platforma, kde si sami určí pravidla, hosty i otázky. Mezi „mohu mluvit“ a „musíte mi dát prostor podle mých not“ zeje obrovská propast, na které stojí a padá samotný význam slova demokracie.
Pokud se v nejviditelnějším politickém pořadu nedělního poledne část aktérů uchyluje k osobním výpadům, není řešením vyměnit moderátora, který jim do toho vstoupí, nebo mu vyčítat, že na ně „zbytečně tlačí“. Řešením je trvat na tom, že veřejná debata si musí udržet alespoň elementární kvalitu. Jakmile na tento standard rezignujeme, tlak na ovládnutí formátu se ještě zvýší. Debata se pak změní v arénu pro ty, kteří nejlépe umějí vyrábět umělé konflikty, a nezbyde tam místo pro ty, kteří umějí obhájit své kroky a logicky je vysvětlit.
Nestranická pozice není alibi. Je to standard, který drží systém pohromadě
Obrana veřejné služby samozřejmě neznamená, že z moderátora uděláme neomylného boha a z České televize posvátnou svatyni bez práva na kritiku. ČT může dělat chyby. Moravec může dělat chyby. Mohou se ptát špatně, mohou být přísní na jednoho a k druhému naopak zbytečně měkcí. Demokratický systém s tím počítá a má pro to zabudované standardní pojistky: profesní debatu, mediální kritiku, kontrolní Radu ČT i samotnou veřejnou diskusi.
Zásadní je ale umět rozlišit mezi kritikou a nátlakem. Kritika říká: „Tady se to nepovedlo, tady jste měli být přesnější, tady jste nezvládli oponovat.“ Nátlak naproti tomu říká: „Přizpůsobte se našim požadavkům, nebo vás zlomíme a zrušíme.“ Nátlak se bezpečně pozná podle toho, že se nevede spor o věcný obsah, ale o samotnou možnost diktovat novinářům pravidla.
Držet si v tomto sporu nestranickou pozici není známkou alibismu nebo slabosti. Je to přesně ten tmel, který má veřejný prostor držet pohromadě. Vůbec nejde o to „být fialovec“, „být babišovec“, kopat za pravici nebo za levici. Jde o schopnost vidět, jak se konkrétní lidé chovají k pravidlům, která mají chránit nás všechny – a to i ve chvíli, kdy se jim to zrovna politicky nehodí.
Demokracie totiž občas znamená snést i přítomnost někoho, kdo mluví způsobem, který se nám zdá nepoctivý nebo škodlivý. Znamená to nechat ho promluvit, ale zároveň mu nesmíme odevzdat volant od celého systému. Svoboda slova je právo mluvit. Není to právo umlčet novinářské otázky. A už vůbec to není právo zprivatizovat si veřejnoprávní pořad a udělat z něj stranickou tribunu.
Proč se útoky na média stupňují právě teď?
Do tohoto tlaku na média navíc vstupuje širší paradox současné české politiky, který nelze ignorovat. Před volbami je vždycky výhodné vykreslovat stát jako doutnající trosku a současnost jako apokalypsu. Po volbách, když se moc přelije a euforie opadne, se ale velmi často ukáže, že mnoho věcí běží dál svou setrvačností a že reálné změny jsou mnohem pomalejší a bolestivější, než jak slibovaly billboardy.
Tento mechanismus se v praxi ukazuje i v současnosti. Poté, co prezident Petr Pavel koncem roku 2025 jmenoval Andreje Babiše premiérem nové vlády (vytvořené na půdorysu ANO, SPD a Motoristů), stojí nyní tento kabinet před reálným výkonem moci. Stát ovšem není vypínač, který se dá přepnout ze dne na den. Z podstaty věci pokračuje řada běžných agend: bezpečnostní závazky, složitá zahraniční politika v rámci Evropy i neúprosná rozpočtová realita, která se nedá zrušit dekretem.
Předvolební rétorika žila z pocitu, že „všechno je špatně a jen my to zachráníme“. Jakmile ale politici převezmou vládní odpovědnost, tón se většinou musí nutně korigovat. Realita vládnutí bývá složitější a mnohem méně dramatická než kampaň plná siláckých hesel. A právě v takové chvíli, kdy hrozí, že voliči začnou být z pomalého tempa změn frustrovaní, je pro část politické reprezentace nesmírně užitečné vyrobit si úplně jiný druh konfliktu. Místo toho, aby se vedla vyčerpávající a odborná debata o konkrétních vládních krocích a reformách, vede se umělá debata o „nepříteli“. Tím nepřítelem se stávají média, nezávislé instituce, moderátor kladoucí nepříjemné otázky. Útočí se na pořad, který se odmítá stát onou zmíněnou samoobsluhou. Získává se tím čas a pozornost veřejnosti se odvádí jinam.
A přesně tady se kruh dnešní politické reality uzavírá. Jestliže se dnes někdo domáhá toho, aby mu veřejnoprávní televize povinně přidělila křeslo na základě stranické nominace, není to jen úsměvná provozní drobnost. Je to zátěžový test. Test toho, zda veřejná služba ustojí tlak těch, kteří chtějí mít při vládnutí moc za každou cenu.
Svoboda slova funguje výhradně tehdy, když platí pro všechny strany sporu. Platí pro politiky, kteří mluví zkratkami a burcují své publikum. Platí pro opoziční výkřiky. Platí ale i pro moderátora, který politikům do jejich monologu vstoupí s fakty. A platí i pro samotnou instituci, když sebevědomě prohlásí, že si své redakční rozhodování nenechá nikým diktovat.
