Rio de Janeiro: Karneval přepíná město do rytmu samby. Ulice se mění v zónu, kde padají zábrany

V mnoha evropských městech si lidé na ulici běžně udržují odstup a svůj osobní prostor si chrání. Rio de Janeiro ale během karnevalu funguje přesně naopak. Ulice se zaplní do posledního místa a hudba tu zní na každém rohu. Není to přitom jen nějaká kulisa pro turisty, ale hlavní hnací síla celého festivalu, která udává tempo a náladu celému městu.

Přes obrovské davy a zdánlivý chaos tu ale nevládne žádná anarchie. Karneval zkrátka jen dočasně mění pravidla toho, jak se lidé na veřejnosti chovají. Mizí každodenní rutina a do popředí se dostává obrovská společná energie. Lidé ztrácejí zábrany, chtějí se bavit, potkávat se a naplno si užívat atmosféru největší pouliční slavnosti na světě.

Nejznámějším symbolem karnevalu je samozřejmě Sambodrom. Představuje obrovskou, pečlivě organizovanou show plnou propracovaných kostýmů a choreografií. Závodí zde nejlepší školy samby, jejichž výkony jsou pečlivě bodovány porotci, a celá produkce je připravena na míru televizním kamerám a desetitisícům platících diváků na tribunách. Je to masivní a profesionální událost, která se připravuje celý rok. Skutečné a živelné srdce karnevalu ale bije mimo tyto oficiální tribuny – v pouličních průvodech zvaných blocos. Tyto průvody mění celé čtvrti v jednu obrovskou a nepřetržitou party.

S takovým množstvím lidí v ulicích se úplně stírá rozdíl mezi tím, kdo se jen dívá, a tím, kdo vystupuje. V pouličních blocos zkrátka nestojíte opodál – jakmile do nich vstoupíte, automaticky se stáváte součástí davu. Není to strojená přehlídka s jasným scénářem, ale spontánní oslava, kterou drží pohromadě jediná věc: všudypřítomný rytmus samby.

Během karnevalu se Rio de Janeiro mění k nepoznání. Běžný chod obrovské metropole se na několik dní prakticky zastaví a ulice zaplaví miliony lidí. Fyzický kontakt a pohyb v obrovském davu se stávají nevyhnutelnou součástí každého kroku. Odhalenost tu není automatická sexuální nabídka. Je to součást role, hry a karnevalového rytmu.

Přes obrovské davy, ucpané ulice a zdánlivý chaos tu ale nevládne žádná anarchie. Karneval zkrátka jen dočasně přepisuje pravidla toho, jak se obyvatelé i návštěvníci na veřejnosti chovají. Mizí každodenní rutina, padají zábrany a do popředí se dostává obrovská společná energie. Lidé se chtějí bavit, potkávat se a naplno si užívat atmosféru největší pouliční slavnosti na planetě. To, co bývá jinde potlačováno nebo přesouváno do uzavřených klubů, tady probíhá přímo na ulici. V evropském městě by takový obraz spustil paniku, pohoršení nebo policejní zásah. V kontextu Ria to ale nepůsobí jako vulgarita. Působí to jako uniforma karnevalu. Neverbální zpráva, že město se přepnulo do svátečního režimu, kde se tělo nestahuje ze světa, ale jde dopředu.

V ulicích Ria, kde teploty běžně atakují čtyřicet stupňů, si návštěvník rychle všimne další zásadní věci: běžná pravidla oblékání tu přestávají platit. Vedle propracovaných, často vtipných nebo satirických kostýmů tu potkáte statisíce lidí, kterým jako oděv slouží v podstatě jen plavky, šortky, trocha barevných třpytek a lepicí pásky. Zatímco v evropských metropolích by podobná míra odhalenosti na hlavní třídě budila pohoršení nebo pozornost policie, v Riu během karnevalu jde o naprostý standard.

Evropa má tendenci sexualitu tlačit do soukromí a pak ji v různých formách znovu prodávat, často cynicky a bez kontextu. Rio v karnevalu dělá pravý opak: vynese tělesnost do veřejného prostoru a udělá z ní součást kolektivního rituálu. Nejde o to, že by se město „utrhlo ze řetězu“. Jde o to, že si na pár dní dovolí přiznat, že tělo není jen něco, co se má kontrolovat. Je to nástroj identity, hry, prestiže a obdivu.

Pouliční karneval představuje masivní událost, která nemá ve světě srovnání. Podle oficiálních odhadů radnice má festival v roce 2026 přilákat napříč městem zhruba osm milionů účastníků. Místní ekonomiku to rozhýbe částkou kolem 5,9 miliardy realů.

Pokud chcete vidět, jak se karneval mísí s tradičním nočním životem, ideálním místem je historická čtvrť Lapa. Ta je svými bary, hudebními kluby a ikonickým bílým akvaduktem proslulá celoročně, ale během únorových oslav tu všechno nabírá extrémní obrátky. Zvyšuje se hlasitost, zrychluje se tempo a davy houstnou tak, že se jimi dá jen stěží projít. Lapa není naleštěná fotka do turistického průvodce. Je to místo, kde živá hudba doslova pulzuje z desítek podniků přímo na chodníky a lidé neustále proudí z jedné ulice do druhé. Každý kout funguje jako taneční parket a každý bar jako startovní bod pro další zábavu.

Lapa současně ukazuje, proč je karneval tak magnetický: nabízí pocit, že každá ulice může být pódiem, každá skupina malým kmenem. V Lapě je nejvíc vidět, že erotika v karnevalu není žádné oddělené „téma“. Je to atmosféra, která je všude: v kostýmech, ve způsobu pohybu, v pohledech, v tom, jak se lidé neustále míjejí a letmo o sebe zavadí.

Pro mnoho místních i turistů nabízí karneval obrovskou úlevu v podobě naprosté anonymity davu. V průvodech, které čítají stovky tisíc nebo i miliony lidí, člověk přestává fungovat sám za sebe a stává se součástí obrovského, pulzujícího celku. Běžnou občanskou identitu, profesi i starosti všedních dnů na pár dní nahrazuje společný rytmus. Zatímco normálně může hustý dav nahánět strach, tady funguje jako bezpečný prostor, kde mohou lidé odhodit zábrany. Dav účastníkům dovolí být mnohem hlasitější a odvázanější než v běžném životě. Je to příležitost upustit páru a chovat se s takovou dávkou teatrálnosti, jakou by si po zbytek roku nedovolili. Ztráta individuality je v běžném životě něco, čeho se člověk bojí. V karnevalu se z ní stane úleva – dav převezme část odpovědnosti a nabídne bezpečí v anonymitě.

Tohle je i důvod, proč se v Riu tak silně prosazuje estetika těla. Tělo je nejjednodušší znak, jak se v davu identifikovat. Je to rychlé sdělení: jsem tady, patřím sem, hraju tuhle hru, dýchám stejný rytmus. Právě proto je „odhalenost“ v karnevalu tak často čtena špatně zvenčí.

Další věc, kterou diskuze často absolutně míjejí, je propastný rozdíl mezi denní a noční tváří karnevalu. Spousta turistů z Evropy si odškrtne nablýskanou show na Sambodromu, možná se přes den nechá bezpečně provézt taxíkem po hlavních třídách a odjíždí s pocitem, že viděli karneval. Neviděli. Ukrojili si jen tu nejpřístupnější, do jisté míry sterilní část. Ta skutečná, syrová a nezkrocená síla karnevalu se totiž naplno probouzí až po setmění.

Jakmile padne noc, ulice Ria dostanou úplně jiný náboj. Teplota sice klesne, ale intenzita oslav naopak vyletí nahoru. Do hry vstupuje obrovská sdílená energie a fakt, že tyhle pouliční oslavy zkrátka nemají žádnou večerku. Lidé v blocos neslaví do deseti do večera; ta pulzující atmosféra táhne davy městem běžně až do brzkých ranních hodin a pro mnoho účastníků tahle euforická jízda trvá i několik dní v kuse. Zábrany, které se přes den ještě drží v běžných mantinelech, v noci přirozeně ustupují pocitu absolutní svobody a sounáležitosti.

Tohle noční Rio už dávno není úhledná pohlednice z katalogu. Je to intenzivní a pohlcující zážitek, který vyžaduje ochotu nechat se naplno strhnout davem. Osobní prostor se tu sice smrskne na minimum, ale nahradí ho pocit, že jste součástí něčeho obrovského. Přesně v těchto momentech končí turistická přehlídka a začíná skutečný karnevalový tah města.

Rio v karnevalu není pohádka plná hudby a tance. Je to metropole na hraně intenzity. Pro Evropu je to šok, protože evropská města si zvykla, že veřejný prostor má být neutrální a chladný. Rio ukazuje, že veřejný prostor může být nabitý, erotický, hlučný, těsný a přitažlivý zároveň – a že se to dá uřídit, pokud existují hranice a respekt.

Rio v těchto dnech tělo nevypíná. Neschovává ho ani nepředstírá, že neexistuje. Vytahuje ho na světlo a dělá z něj oslavu života. Právě tím se Rio stává místem, které si lidé pamatují jako nejdivočejší a nejživější městskou zábavu, jakou kdy zažili. Je to veřejná oslava toho, že lidé chtějí být vidět, chtějí být obdivovaní, chtějí být součástí něčeho, co je přesahuje. Karneval zůstává důkazem, že i v moderním světě existuje prostor pro rituál, který pracuje s tělesností jako se základní surovinou života.