Čínské robotizované továrny tiše drtí evropský sen o konkurenceschopnosti

Přechod na takzvané „temné továrny“ není jen technologická inovace, ale posun v samotné logice průmyslové konkurence. Když se v horské megapoli Čchung-čching snese noc a v halách automobilek jako Chang’an se rozsvítí jen minimum světel, výroba se nezastaví. Není to vize budoucnosti, ale realita takzvaných „dark factories“, kde linky generují nový vůz prakticky každou minutu a značnou část rutinních operací přebírají automatizované systémy.

Čína v posledních letech nezrychluje pouze výrobu; prostřednictvím masivní a dosud nevídané robotizace mění strukturu nákladů, tempo výroby i způsob, jak se v průmyslu počítá cena práce a kapitálu. Tento posun staví Evropskou unii a její dodavatelské řetězce před nejvážnější strukturální zkoušku posledních desetiletí. Koncept plně automatizované výroby, v odborné terminologii často označovaný jako „lights-out manufacturing“, sám o sobě novinkou není a evropský průmysl s ním pracuje řadu let. Přední evropské automobilky i technologické koncerny běžně integrují pokročilou robotiku, aby zvýšily efektivitu, stabilizovaly kvalitu a omezily závislost na manuální práci.

Jádro dnešního problému však neleží v samotné existenci této technologie, nýbrž v kombinaci rychlosti, masivního měřítka a silné státní podpory, se kterou Čína její zavádění urychluje napříč všemi klíčovými sektory národního hospodářství. V moderních provozech čínských gigantů už běžně fungují linky, které nevyžadují fyzickou přítomnost personálu přímo na výrobní ploše po celou směnu. Systém je navržen tak, aby operoval v nepřetržitém režimu, přičemž dohled nad procesem zajišťuje úzký tým inženýrů z centralizovaných velínů, kteří zasahují primárně při systémových anomáliích. Tento model umožňuje čínským výrobcům omezit variabilní náklady spojené s lidskou prací, včetně směnného provozu a části infrastruktury potřebné pro standardní pracovní prostředí.

Z makroekonomického hlediska to znamená, že fixní investice do robotiky se při nepřetržitém provozu amortizují podstatně rychleji. Tento mechanismus v konečném důsledku stlačuje jednotkovou cenu finálního produktu na hladinu, které se v tradičním smíšeném provozu západního typu dosahuje jen velmi obtížně. Pokud čínská továrna dokáže chrlit hotové vozy nebo elektroniku v takto optimalizovaném režimu s nízkou chybovostí a stabilním taktem, vytváří tím asymetrickou konkurenční výhodu. Evropský průmysl se tak dostává do situace, kdy nesoutěží pouze s levnější pracovní silou, ale s modelem, který lidskou práci z podstatné části výrobní rovnice odsouvá na úroveň dohledu a údržby.

Abychom pochopili skutečný rozsah této průmyslové transformace a její implikace pro evropský trh, je nezbytné opřít se o tvrdá data o globálním nasazování průmyslové robotiky. Podle statistik Mezinárodní federace robotiky (IFR) dosáhla Čína v roce 2024 objemu přibližně 295 tisíc nově instalovaných průmyslových robotů. Tento údaj nabývá plné váhy ve chvíli, kdy jej zasadíme do globální komparace. Čína během jediného kalendářního roku integrovala do výroby více robotických jednotek než všechny ostatní státy světa dohromady, čímž její podíl překročil hranici padesáti procent všech celosvětových instalací. Tento investiční boom prokazuje, že čínská ekonomika se rychle posouvá od modelu založeného na levné manuální práci k modelu kapitálové intenzity, kde se konkurenční výhoda vytváří objemem investic, rychlostí zavádění a schopností škálovat produkci do globálních rozměrů.

Zatímco evropské podniky přistupují k automatizaci často postupně a v rámci pečlivě kalibrovaných investičních cyklů, čínský přístup se v mnoha segmentech blíží plošné průmyslové mobilizaci řízené z nejvyšších pater státního aparátu. Dalším klíčovým indikátorem, který dokládá hloubku této změny, je takzvaná robotická hustota, tedy poměr počtu nasazených robotů na deset tisíc zaměstnanců v daném sektoru. V tomto parametru Čína během necelé dekády překonala historický propastný rozdíl a s hodnotou blížící se pěti stům robotů na deset tisíc pracovníků překonala Spojené státy, přičemž se aktivně přibližuje tradičním technologickým lídrům, jako jsou Německo či Jižní Korea.

Tento trend ukazuje, že se již nejedná pouze o izolované ukázkové provozy několika nadnárodních korporací, ale o standardizovaný výrobní postup, který postupně proniká od automobilového průmyslu přes spotřební elektroniku až po zpracování potravin, logistických uzlů či textilního průmyslu. Kvantitativní náskok v počtu instalací navíc generuje výraznou sekundární výhodu v podobě obrovského sběru provozních dat. V tomto ohledu funguje neúprosný zákon úspor z rozsahu: kdo má v provozu nejvíce strojů, ten disponuje nejrobustnějšími datovými sadami a je schopen nejrychleji iterovat vlastní řídicí systémy, optimalizovat takt linek a zpřesňovat algoritmy prediktivní údržby. Tímto způsobem vzniká technologický náskok, který nelze snadno vyrovnat pouhým nákupem hardwaru, protože spočívá v odžitých provozních zkušenostech a odladěném softwaru.

Strategický rozměr této transformace se plně projevuje ve snaze Číny posunout se k vysokému stupni technologické autonomie v celém dodavatelském řetězci průmyslové automatizace. Evropský pohled na čínský průmysl byl dlouho utvářen přesvědčením, že asijské továrny sice disponují obrovskou výrobní kapacitou, ale zůstávají výrazně závislé na importu pokročilých západních technologií. Tradiční evropští i japonští výrobci průmyslové robotiky proto vnímali čínský trh jako dlouhodobě lukrativní odbytiště pro prémiové produkty a přidružené servisní služby.

Nejnovější analytická data však naznačují, že toto paradigma slábne. Podíl domácích čínských dodavatelů robotiky na vlastním trhu dlouhodobě roste a podle dostupných indikátorů už překročil klíčovou hranici padesáti procent. Firmy těžící z podpory vládních programů, jako je strategie „Made in China 2025“, dokázaly absorbovat část západního know-how, zrychlit inženýrské cykly a dnes nabízejí robotické systémy, které v řadě aplikací dosahují parametrů srovnatelných se západními produkty, přičemž konkurují zejména nižší cenou a rychlostí dodávek. Tento posun od čistého importéra k soběstačnému výrobci a budoucímu exportérovi technologií má pro globální trh dalekosáhlé strukturální důsledky. Znamená to, že čínští průmysloví lídři mohou domácí dodavatele integrovat do vývojového procesu mnohem efektivněji, bez zdlouhavých mezinárodních vyjednávání a s prokazatelně menším rizikem náhlých technologických omezení či sankcí ze strany západních vlád.

Vzniká tak vysoce koncentrovaný ekosystém, kde výrobce motorů, dodavatel senzorů, tvůrce řídicího softwaru i koncový provozovatel továrny často sídlí ve stejném regionu a pohybují se v rámci jedné státní průmyslové politiky. Takový integrovaný model umožňuje zkracovat inovační cykly. Nová řešení se testují v ostrém provozu domácích továren a v řádu měsíců se šíří napříč celým odvětvím. Současně s tím roste čínská kontrola nad hardwarem i softwarem, což do budoucna silně posiluje jejich vliv na tvorbu mezinárodních průmyslových standardů, interoperabilitu systémů a architekturu servisních služeb. Pro západní konkurenci tento vývoj představuje reálné riziko, protože čelí soupeři, který dokázal snížit výrobní náklady, zrychlit inovační procesy a zbavit se technologické závislosti v klíčových uzlech dodavatelského řetězce.

Pro Evropskou unii představuje nástup čínské plošné automatizace výzvu, která zasahuje samotné jádro jejího historického hospodářského modelu. Evropská ekonomika je bytostně závislá na exportu průmyslových celků, automobilů, přesného strojírenství a chemických produktů. Tato odvětví nyní narážejí na konkurenci, která dokázala omezit náklady spojené s lidskou prací a jejíž kapitálové investice jsou podporovány státem formou strategicky řízených cen průmyslových vstupů, levnějšího financování a daňových pobídek.

Evropské instituce si tuto hospodářskou asymetrii postupně uvědomují a snaží se reagovat defenzivními nástroji obchodní politiky, jako je zavádění vyrovnávacích cel na čínské elektromobily či implementace uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Tato obranná opatření však mohou problém pouze oddálit; uvalení tarifů sice dočasně chrání vnitřní evropský trh, ale nezlepší pozici evropských exportérů ve třetích zemích, kde budou čínské produkty těžit z nákladové výhody prohloubené automatizací a škálou výroby. Pokud se evropským výrobcům nepodaří zásadně zrychlit vlastní implementaci pokročilých výrobních systémů a snížit tak jednotkové náklady, poroste riziko postupné deindustrializace. Podniky působící v Evropě jsou nuceny složitě balancovat mezi potřebou masivních investic do robotiky a mimořádně složitým regulačním prostředím, které zvyšuje administrativní nároky na ekologii, reporting a dodržování lokálních standardů pracovního trhu.

Tato dvojí zátěž nevyhnutelně zpomaluje tempo evropských inovací přesně v okamžiku, kdy Čína své investiční aktivity cíleně maximalizuje. Skutečným dlouhodobým rizikem pro Evropskou unii tak není to, že by továrny zítra masově zavřely své brány a propustily všechny zaměstnance. Rizikem je, že postupně klesne celkový evropský podíl na globální přidané hodnotě a její větší část se přesune do Asie, kam se stáhne nejen samotná výroba, ale postupně i s ní spojený výzkum a vývoj. Evropa se pak může dostat do nezáviděníhodné situace, kdy bude nucena chránit svůj technologicky pomalejší a nákladnější průmysl stále rostoucí zdí ochranářských opatření, což by vedlo k dlouhodobému oslabení celkové konkurenceschopnosti regionu a k hospodářské stagnaci.

V tomto vysoce kompetitivním prostředí má Česká republika zvlášť nepříjemnou pozici. Náš hospodářský růst byl dvě dekády pevně svázán s rolí subdodavatele německého průmyslu. Nejsme oddělenou ekonomikou, jsme vnitřní součástí německého výrobního stroje. Jakmile se v klíčových segmentech, jako je automobilový průmysl, elektrotechnika či strojírenství, začne na globálním trhu rozhodovat primárně škálou a mírou automatizace, tlak na cenu nedopadne jen na finální produkt, ale přenese se primárně na dodavatele. Český model, který dlouhodobě stál na kombinaci technické erudice, dobré logistiky a mzdové arbitráže, naráží na svůj limit ve chvíli, kdy se nákladová výhoda přesouvá od lidské práce ke kapitálu.

Pokud německé automobilky začnou cenově ztrácet vůči čínské produkci, český subdodavatelský model to pocítí na objemech zakázek i celkových maržích mezi prvními. Účinná obrana nespočívá v dalším „oškrábání“ běžných provozních nákladů, ale ve skokovém zvýšení produktivity: v robotizaci, v digitalizaci výroby, v integraci řízení a v kvalitě, kterou lze bezpečně garantovat i v obrovských výrobních objemech. To zároveň mění roli státu a definici samotných firemních strategií.

Největším rizikem totiž není, že haly ze dne na den osiří, ale že se výroba u nás sice udrží, ovšem přidaná hodnota se posune jinam – do vývoje, softwarových řešení, automatizačních ekosystémů a kapitálově silných center, která ty technologie vlastní. Čas na nezbytnou strukturální adaptaci se zkracuje, protože Čína nevyrábí pouze levněji; postupně na světový trh nabízí i samotné technologie, které tuto levnější a efektivnější výrobu umožňují. Průmyslová robotika tak přestala být akademickou debatou o tempu inovací a stala se určujícím faktorem pro zachování hospodářské relevance.

ZDROJ: Reuters – China’s AI-powered humanoid robots aim to transform manufacturing (za placenou branou)