Článek
Když po ruské invazi na Ukrajinu vyletěly ceny energií, pohonných hmot i inflace, vznikl v Česku jednoduchý a politicky vděčný příběh. Za všechno mohl Petr Fiala. Stačilo prý vyměnit vládu a bylo by levněji, klidněji a normálněji. Opozice tehdy mluvila tak, jako by český premiér seděl jednou rukou na Strakově akademii a druhou točil ventilem na světovém trhu s plynem a ropou.
Dnes je situace jiná jen jmény, ne mechanismem. U moci je Andrej Babiš, jeho vláda schválila programové prohlášení 5. ledna 2026 a hlásí se k tomu, že chce napravovat chyby předchozího kabinetu. Jenže mezitím přišla další velká vnější krize, tentokrát eskalace mezi Spojenými státy a Íránem, a ceny ropy znovu prudce reagovaly na dění mimo české hranice. Po předchozím růstu ropa znovu výrazně kolísala v reakci na zprávy z Blízkého východu, tedy podle logiky globálního trhu, nikoli podle složení české vlády.
Právě tady leží největší lež české politiky. Ne v jedné konkrétní větě, ne v jednom billboardu, ne v jednom televizním duelu. Ta lež je hlubší. Politici pravidelně přesvědčují voliče, že právě oni dokážou zlomit něco, co je ve skutečnosti nad síly českého státu. Jedni slibují, že zastaví drahotu. Druzí, že vrátí pořádek. Třetí, že zatočí se systémem. Čtvrtí, že zachrání zemi před těmi prvními třemi. Jenže když přijde válka, cenový šok nebo strukturální problém veřejných financí, všichni nakonec narazí na totéž: na limity státu, na rozpočet, na zákony a na realitu, která se nedá ukřičet na pódiu.
To není obhajoba Fialy proti Babišovi. A není to ani obrana Babiše proti Fialovi. Je to prostý popis mechanismu, který se v Česku opakuje už příliš dlouho. V opozici se slibuje všemocnost. Ve vládě se potom vysvětluje realita.
Dobře je to vidět i na inflaci, která se v české debatě používá skoro jako politická trofej. Český statistický úřad zveřejnil 10. března, že meziroční inflace v únoru 2026 činila 1,4 procenta. To je pro domácnosti dobrá zpráva. Ale tvrdit po několika týdnech nové vlády, že právě ona inflaci „zachránila“, je stejně nepřesné, jako bylo dřív tvrdit, že za celý cenový vývoj může jediný premiér. Inflace není světlo v kanceláři, které rozsvítíte po výměně ministrů. Je to dlouhý proces, do něhož vstupují sazby, kurz, ceny energií, chování firem, spotřeba domácností i předchozí rozpočtová politika. Politik si může přivlastnit slogan. Nemůže si přivlastnit ekonomickou mechaniku.
Když skončí kampaň a začne stát
Na této vládě je zajímavé, jak rychle se její předvolební jistota střetla s praktickým provozem státu. Hnutí ANO ve volebním programu slibovalo, že zastropuje důchodový věk na 65 letech, vrátí školkovné, vrátí původní podobu slevy na druhého z manželů, zastaví další zvyšování odvodů živnostníkům a vrátí důchodcům a studentům slevy na jízdné ve výši 75 procent. Tyto body nejsou interpretace odpůrců, ale přímo text programu. Současně je znovu potvrdila i v programovém prohlášení z ledna 2026.
Jenže stát není kampaňový leták. A proto už po několika týdnech vlády začalo být vidět, že mezi volebním sloganem a skutečným výkonem moci je propast, o které se před volbami mlčí.
Nejviditelnější je to u důchodů. Platný zákon o důchodovém pojištění stále počítá s tím, že u pojištěnců narozených po roce 1988 činí důchodový věk 67 let. Vláda přitom slíbila návrat ke stropu 65 let. Jenže zastropování odchodu do důchodu v 65 letech se odkládá. Původně se počítalo s účinností od ledna 2027, nakonec tomu tak být nemá a první novela se má soustředit na jiné penzijní změny. Tedy jinak řečeno: jeden z největších a nejčitelnějších slibů už narazil na čas, pořadí priorit a legislativní realitu.
Podobně vypadá situace u odvodů OSVČ. ANO ve svém programu slibovalo, že zastaví další zvyšování odvodů živnostníkům, které Fialova vláda naplánovala pro rok 2026. Ještě před nástupem nového kabinetu se ale psalo, že zvýšení od ledna naběhne podle staré legislativy a nová vláda bude teprve následně hledat cestu, jak změnu vrátit a přeplatky případně vracet. U odvodů OSVČ se proto počítá s přechodným obdobím, v němž se budou přeplatky vzniklé od 1. ledna 2026 do účinnosti novely vracet nebo započítávat. Tady je celá podstata české politiky vidět skoro laboratorně. Před volbami zní věta „zastavíme to“. Po volbách se ukáže, že systém už běží, zákon platí a stát musí hledat dodatečné technické řešení.
A právě v tom je podstatné, že nejde o tři oddělené technické detaily, ale o opakující se vzorec jedné a téže politické metody.
A podobný obraz nabízí i sleva na jízdném. Program ANO výslovně mluví o návratu 75procentní slevy pro studenty a seniory. Jenže ministr dopravy Ivan Bednárik podle únorových vyjádření počítá s tím, že tato sleva by měla začít platit až od 1. ledna 2027. Velký slib tedy existuje. Ale jeho účinek je odložený. To není detail. To je standardní provoz politiky, která umí nejlépe prodávat to, co veřejnost uslyší okamžitě, zatímco účet chodí až později.
Toto všechno dohromady neznamená, že současná vláda nic nedělá. Znamená to něco přesnějšího a pro politiky nepříjemnějšího: že kampaň systematicky předstírá vyšší moc, než jakou vláda skutečně má. A právě proto po volbách vždy přichází srážka s realitou, kterou bylo možné čekat od začátku.
Nejde jen o Babiše a Fialu. Jde o celý systém
Byla by chyba zúžit tento text jen na dva premiéry. Babiš a Fiala jsou jen největší značky. Celý mechanismus je širší, starší a mnohem rozlezlejší.
Tomio Okamura je dnes předsedou Poslanecké sněmovny, což je mimořádně silná institucionální role. Současně je to politik, který dlouhá léta staví svůj veřejný výkon na permanentní mobilizaci proti všem: proti migrantům, proti Bruselu, proti elitám, proti systému, proti soupeřům. Tady nejde o osobní útok. Jde o přesný popis modelu, na němž část současné české politiky stojí. Bez nepřítele by se takový projekt rozpadl. Konflikt pro něj není vedlejší produkt. Konflikt je jeho základní palivo.
Podobný vzorec je vidět i u dalších hráčů. Ne v tom smyslu, že by všechny strany byly stejné. Nejsou. Liší se zájmy, stylem, personálním složením i skutečnými prioritami. Jenže skoro všechny nakonec pracují se stejnou surovinou: s emocí, se zjednodušením a s potřebou rozdělit veřejnost na „nás“ a „ty druhé“. To platí pro velké strany, pro protestní projekty i pro nové marketingové značky.
Motoristé jsou v tomto směru skoro učebnicový příklad dnešní politiky. Petr Macinka je dnes místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. Filip Turek ministrem nakonec není, ale vláda 12. ledna 2026 vytvořila funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal a do ní ho jmenovala. Už jen tento personální obraz ukazuje, jak moc česká politika funguje jako hra symbolů, tlaků, ústupků a improvizovaných konstrukcí. Volič sleduje výrazné tváře a má pocit přímého souboje o směr země. Reálný výkon moci se přitom často odehrává v mnohem méně přehledném prostoru koaličních kompromisů, dočasných řešení a funkcí, které ještě před pár týdny vůbec neexistovaly.
Právě to je podstatné. Veřejnost často sleduje divadlo tváří, výroků a konfliktů. Má pocit, že sleduje souboj spasitelů a zrádců. Ve skutečnosti se ale velká část politiky odehrává jinak: v odkladech, v koaličních dohodách, v přepisování termínů a v tichém couvání od výroků, které v kampani fungovaly perfektně.
A do toho všeho se ještě přidává starý trik. Každý významnější hráč potřebuje svou hlavní hrozbu, proti níž mobilizuje vlastní tábor. Někdo staví kampaň proti Babišovi, jiný proti Fialovi, další proti Bruselu a jiný proti celému „systému“. V takovém prostředí už nejde hlavně o správu země. Jde především o správu emocí vlastních voličů.
Nejhorší důsledek nepřichází v rozpočtu, ale mezi lidmi
Největší problém této politiky neleží jen v nesplněných slibech. Leží v tom, co udělala s mezilidskými vztahy a se samotnou schopností společnosti spolu mluvit.
Politika v Česku přestává být soutěží argumentů a stále víc se mění v soutěž identit. Odlišný názor se dnes často nebere jako názor, ale jako signál příslušnosti. Kdo kritizuje Babiše, je pro část publika automaticky „fialovec“. Kdo kritizuje Fialu, je automaticky „babišovec“. Kdo řekne něco vstřícnějšího o prezidentu Petru Pavlovi, je pro jedny rozumný a pro druhé okamžitě nepřítel. V ten moment se z veřejné debaty vytrácí schopnost posuzovat věci podle jejich skutečného obsahu.
To je možná nejtragičtější důsledek celé věci. Politika už dávno nerozděluje jen voličské preference, ale i běžné lidské vztahy. Z odlišného názoru se nestává spor, ale známka příslušnosti k nepřátelskému táboru. Lidé pak druhé neposuzují podle toho, co skutečně říkají, ale podle toho, kam si je předem zařadí.
Takto rozdělená společnost se pak nedohodne ani na základních věcech. Ne proto, že by lidé byli hloupí. Ale proto, že politický marketing je roky učí reagovat kmenově. Nejdřív si vyber dres. Teprve potom čti obsah. A kdo se pokusí zůstat mimo táborovou disciplínu, bývá okamžitě podezřelý oběma stranám.
Právě na Ukrajině je dobře vidět, jak daleko může být politická rétorika od reality. Fialova vláda nastavila režim, který tlačil lidi s dočasnou ochranou na pracovní trh a otevřel cestu k dlouhodobějšímu pobytu pro ty, kteří jsou ekonomicky soběstační, mají zajištěné bydlení a nejsou závislí na dávkách. Data pak ukázala, že tento přístup nepřinesl jen humanitární efekt, ale i přímý rozpočtový přínos. Ve třetím čtvrtletí 2025 dosáhly modelované příjmy státu z daní a odvodů osob s dočasnou ochranou 8,2 miliardy korun, zatímco výdaje činily 3,9 miliardy.
Přesto se v kampani znovu a znovu pracovalo se zkratkou, že Ukrajinci představují hlavně zátěž a problém. A právě tady se ukazuje klasický paradox politiky: to, co se v opozici používá jako zbraň k rozdělení společnosti, se po převzetí moci vrací jako praktická potřeba státu. Současná vláda totiž i letos podpořila režim, který umožní vybraným držitelům dočasné ochrany žádat o zvláštní dlouhodobý pobyt za podmínek ekonomické soběstačnosti a integrace. Věcný základ tedy zůstal. Změnil se hlavně slovník.
A právě proto je dnes úplně vedle hádat se, jestli je lepší Fiala, nebo Babiš, jako by jeden z nich měl kouzelnou moc a druhý byl příčinou všeho zla. Každý z nich má jiný styl, jiné zájmy, jinou rétoriku i jiné lidi kolem sebe. Ale oba fungují v systému, který odměňuje přehánění, personalizaci a sliby nad rámec reálných možností státu. A totéž platí i pro další hráče, kteří se tváří jako zásadní alternativa, ale ve skutečnosti jen provozují jinou verzi téhož mechanismu.
