Švýcarsko bylo neutrální? Proč tedy proudilo přes jeho banky nacistické zlato

Švýcarsko se v evropské představě prodává téměř samo. Hory, pořádek, hodinky, banky, klid, vysoké mzdy, stabilita. Malý stát, který nepůsobí jako někdo, kdo by měl určovat rytmus kontinentu, a přesto si dlouhodobě drží životní úroveň, o jaké se velké části Evropy může jen zdát. Tento obraz není falešný. Je pouze neúplný.

Když se mluví o švýcarské neutralitě, často se z ní dělá téměř mravní kategorie. Jako by samotná neúčast ve válce automaticky znamenala čistotu. Jenže neutralita v reálném světě není jen postoj. Je to také režim. Soubor pravidel, výhod, omezení a obchodních možností. Ve chvíli, kdy kolem hoří kontinent, může být neutralita nejen bezpečnostní strategií, ale také ekonomickou infrastrukturou.

Zde začíná otázka, která dráždí historiky, politiky i veřejnost už desítky let: co přesně znamenala švýcarská neutralita během druhé světové války, když přes tamní finanční systém proudilo zlato nacistického Německa? A jak velkou část finanční síly Švýcarska tato role posílila? Nejde o lacinou tezi, že celé dnešní Švýcarsko stojí na nacistickém zlatě. Takové tvrzení by bylo historicky zkratkovité. Jde o něco přesnějšího a nepříjemnějšího: obraz čisté neutrality se rozpadá ve chvíli, kdy se podíváme na to, jak fungoval obchod se zlatem a platební kanály Třetí říše. Švýcarský příběh ukazuje, že mezi právní a morální neutralitou může vzniknout velmi široký prostor, v němž lze dělat výhodné transakce, zatímco jinde probíhá válka.

Švýcarská neutralita nevznikla kvůli Hitlerovi a nevznikla ani jako marketingová značka moderního bankovnictví. Má hlubší historické kořeny a v moderní Evropě představuje dlouhodobě budovaný model státu, který stojí mimo velké mocenské bloky, ale uvnitř kontinentu zůstává zásadní pro obchod, finance a diplomacii. Tato kombinace dává zemi její zvláštní postavení. Není to izolovaný ostrov. Je to velmi propojený stát, který si zároveň tvrdě hlídá vlastní pravidla.

Proto je nutné oddělit dvě věci, které se v běžné debatě směšují. První je právní neutralita, která znamená, že stát není válčící stranou. Druhá je morální neutralita, která by vyžadovala, aby se země nezapojovala ani ekonomicky způsobem pomáhajícím agresorovi. Mezi těmito rovinami může vzniknout propast a švýcarský příběh za druhé světové války ukazuje, jak hluboká může být.

Ve válce neexistuje jen fronta. Existují také platby, doprava, pojištění, měny, zajištění a instituce schopné přeměnit hodnotu v použitelný nástroj obchodu. Režim, který vede rozsáhlou válku, nepotřebuje pouze armádu. Potřebuje také kanály k financování nákupů a mezinárodních transakcí. V tomto systému nebylo zlato symbolem, ale prostředkem.

To je klíč k pochopení celé debaty. Švýcarsko nezískalo na důležitosti jen díky své neutralitě. Bylo klíčové proto, že jeho status umožňoval fungování institucionálně důvěryhodného prostoru uprostřed rozvrácené Evropy. Jakmile takový prostor začne obsluhovat transakce režimu vedoucího útočnou válku, slovo neutralita samo o sobě přestává jako vysvětlení stačit.

Na tomto místě je navíc důležité nepodlehnout jinému klišé, které se nabízí. Švýcarské bohatství nezačalo až ve 20. století a nevyrostlo primárně na válečné kořisti. Dlouhodobě ho budovala stabilita, ochrana soukromého majetku, bankovní služby, obchodní tradice, raná industrializace a pozdější specializace na výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Z toho důvodu je třeba psát přesně. Válečné zlato nepředstavuje jediný zdroj bohatství, tvoří však důležitou kapitolu příběhu o finanční moci a pověsti neutrality.

Druhá světová válka bývá popisována především jazykem armád, okupací a front. Současně ale představovala obrovský ekonomický systém, v němž proudily suroviny, měnové rezervy, průmyslové komponenty a platební nástroje. Německo nevedlo válku pouze tanky a vojáky. Potřebovalo také platit, směňovat a získávat hodnoty použitelné v zahraničním obchodě. Zde získává zlato svůj skutečný význam. Ve chvíli, kdy režim čelí izolaci a omezenému přístupu k mezinárodním trhům, roste role každého neutrálního uzlu, který umí převést hodnotu do směnitelné a prakticky použitelné podoby.

Švýcarsko v tomto systému nehrálo okrajovou roli. V této chvíli je dobré opustit obecné mluvení o „systémech“ a pojmenovat konkrétní instituce. Klíčovým hráčem byla Švýcarská národní banka (SNB), přes kterou procházela podstatná část transakcí. Druhým důležitým jménem je Banka pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji, která představovala zvláštní neutrální institucionální prostor, kde se i za války potkávaly finanční zájmy a technická logika mezinárodních plateb.

Tím vzniká legitimní, ostrá a zároveň obhajitelná teze: švýcarská neutralita během války nebyla jen obranným štítem, ale fungovala také jako ekonomický režim vytvářející výhody. Neznamená to rovnítko mezi Švýcarskem a nacistickým Německem. Znamená to, že neutralita může být výnosná i tehdy, když kolem probíhá masové násilí. Tato věta je pro obraz „čistého Švýcarska“ mnohem nepříjemnější než jakákoli křiklavá zkratka.

Ve veřejných poválečných odhadech se opakovaně pracuje s tím, že nacistické Německo zabavilo rozsáhlé množství měnového zlata centrálních bank okupovaných zemí. Americká vyšetřovací linie pracuje s odhadem přibližně 580 milionů dolarů v dobových cenách u této konkrétní kategorie. Toto číslo nepředstavuje veškerou nacistickou kořist a nezahrnuje celý rozsah uloupených aktiv. Jde však o dostatečně konkrétní položku, aby ji šlo převést do fyzicky představitelného objemu.

K tomu se přidává druhý zásadní údaj, často citovaný v souvislosti s vyšetřováním válečných finančních toků: přibližně 77 procent německých zlatých dodávek do zahraničí během války bylo realizováno přes Švýcarsko. To neznamená automaticky, že 77 procent všeho uloupeného zlata ve Švýcarsku zůstalo. Znamená, že švýcarský uzel dominoval německým zahraničním zlatým transakcím. A to je pro vyznění textu klíčové.

Pokud se odhad 580 milionů dolarů přepočítá tehdejší oficiální cenou zlata, dostáváme se zhruba k pěti stovkám tun. Když k tomu přidáme dominantní podíl švýcarského tranzitu, získáme orientační řád, který už nelze přejít jako účetní poznámku. Je to objem schopný měnit možnosti válečného obchodu a zahraničních plateb.

Doložené je, že vedle měnového zlata existovalo ohromné množství dalších uloupených aktiv. Nacistický režim konfiskoval majetek ve velkém rozsahu a válečné hospodářství nepracovalo jen s rezervami centrálních bank. Vedle měnového zlata obíhaly i další cennosti a majetek získaný násilím, perzekucí a systematickými krádežemi. Už z tohoto důvodu je jisté, že část zlatých toků měla problematický, sporný nebo přímo zločinný původ.

Tím se debata posouvá z roviny finančních převodů do roviny, která zasahuje samotné jádro nacistické perzekuce. Nešlo jen o státní aktiva. Do obrazu vstupuje i zlato a cennosti odňaté jednotlivým lidem, včetně obětí holokaustu a lidí zavražděných v koncentračních táborech. V této vrstvě už nejde pouze o bilanci mezi státy, ale o majetek spojený s násilím, vražděním a stopami, které byly často záměrně zahlazovány.

Do stejného rámce spadají i pozdější spory o spící účty obětí holocaustu a jejich dědiců. Tyto případy měly obrovský symbolický dopad, protože ukázaly, že problém švýcarské válečné role není zdaleka jen archivní, ale má lidskou a právní dohru, která se vracela i po desetiletích.

Současně platí, že definitivní inventuru všeho uloupeného majetku nelze spolehlivě sestavit. Část hodnot prošla oficiálními institucemi, část byla smíchána, přetavena nebo přesunuta neoficiálními cestami mimo evidenci. Právě zde začíná prostor, kde vedle doložených faktů zůstávají i kvalifikované odhady a pravděpodobné rekonstrukce. To je realita tohoto typu dějin.

Otázka, proč Německo Švýcarsko neobsadilo, patří k nejspornějším a zároveň nejčastěji zjednodušovaným částem celé debaty. Jedni ukazují na Alpy a obranu, druzí na banky. Nejpravděpodobnější vysvětlení ale neleží v jedné větě. Leží v kombinaci vojenských, geografických a ekonomických důvodů.

Švýcarsko disponovalo náročným terénem, obrannými přípravami a schopností výrazně zvýšit cenu případné invaze. Německo navíc vedlo válku na více frontách a muselo volit priority. To samo o sobě tvoří silný důvod, proč vpád nemusel být vyhodnocen jako výhodný. Existence plánů a úvah o možném útoku každopádně ukazuje, že Švýcarsko nebylo magicky chráněné, jen se vojenský a politický kalkul vyvíjel jinak.

Vedle vojenského rámce však dává smysl i ekonomická hypotéza, která je historicky realistická. Dokud bylo Švýcarsko užitečnější jako fungující neutrální finanční a obchodní prostor než jako okupované území s vysokými náklady, chyběl důvod tento mechanismus rozbíjet. Tuto tezi nelze uzavřít jako jediný prokázaný motiv Hitlerova rozhodování. Jako interpretace chování režimu, který jednal tvrdě pragmaticky tam, kde šlo o válečnou efektivitu, však dává velmi dobrý smysl.

Kolem Švýcarska dlouhodobě přežívají dva protikladné obrazy. Jeden je pohlednicový: čistá neutralita, preciznost, pořádek, právní stát, spolehlivost. Druhý je o poznání temnější: evropský sejf chránící cizí bohatství, který občas klade méně otázek, než by odpovídalo mravnímu sebeobrazu neutrální země. Žádný z těchto obrazů sám o sobě nestačí, oba ale vypovídají mnohé o tom, jak Evropa zemi vnímá.

Do této roviny patří i historické pověsti o „krvavém zlatu“ a bohatství proudícím do alpského prostoru už ve starších epochách evropských válek. Podobné příběhy jsou publicisticky přitažlivé, bez pevných důkazů však zůstávají mýtem a byla by chyba prezentovat je jako fakt. Stejným omylem by ale bylo předstírat, že existence těchto pověstí nic neznamená. Ukazují, jak silně se švýcarské bankovnictví a diskrétnost pojí s představou bezpečného útočiště pro kapitál v časech krize. Válečná kapitola 20. století dává těmto mýtům zcela konkrétní historické pozadí. Švýcarská neutralita prokazatelně fungovala jako ekonomický prostor pro transakce s velmi problematickým původem.

Jakmile tato skutečnost vstoupí do hry, mýty dostávají nové kontury. „Neutrální Švýcarsko“ přestává fungovat jako úplný popis a „evropský sejf“ ztrácí punc bezvýhradné kvality. Švýcarsko není padouch evropských dějin ani nedotčený světec neutrality. Je to vysoce funkční stát se špičkovým modelem a dějinnou kapitolou, v níž tento model kooperoval s válečnou ekonomikou.

Švýcarsko si dodnes důsledně chrání vlastní pravidla. Není členem Evropské unie a udržuje si postavení založené na bilaterálních vztazích, vyjednaných režimech a pečlivě hlídané autonomii. Nejde o marginální technikálii. Je to součást politické kultury, která upřednostňuje kontrolu vlastního uspořádání před hlubší integrací.

Tato oddělenost bije do očí i v běžném životě. Člověk ji pocítí dřív, než otevře historické studie. Stačí překročit hranici a narazit na zemi, která leží v srdci Evropy, a přesto funguje striktně po svém. To samo o sobě nic nedokazuje o válce či minulosti, nese to ale silný symbolický účinek. U státu, který vyrostl mimo jiné jako finanční centrum, tento dojem posiluje stará představa, že neutralita nebyla jen mravní zásadou, ale i promyšlenou obranou vlastního modelu.

Dnešní švýcarský finanční systém už nefunguje jako v éře legendárního, absolutně neprůstřelného bankovního tajemství. Mezinárodní pravidla, tlak na výměnu daňových informací a proměna globální regulace tento svět výrazně změnily. Tento fakt je důležité přiznat. Změna regulace však nevymaže historickou paměť ani reputační stopu. Země, která desítky let stavěla na stabilitě, diskrétnosti a institucionální využitelnosti, si do současnosti nenese jen zákony, ale i svůj obraz. Tento obraz způsobuje, že debata o válečné roli není mrtvou kapitolou. Vrací se pokaždé, když se řeší, co neutralita skutečně znamená.

Současné švýcarské bohatství nestojí pouze na bankách, a už vůbec ne na válečné minulosti. Jde o vysoce produktivní ekonomiku s mimořádně silnými odvětvími: farmacie, chemie, přesné strojírenství, hodinky, specializované technologie, špičkový výzkum a dlouhodobě budovaná důvěra. To je reálný základ tamní prosperity.

Proto je zkratkovité tvrdit, že „Švýcarsko je bohaté kvůli nacistickému zlatu“. Mnohem silnější a přesnější je teze, že švýcarská finanční moc a pověst neutrality byly výrazně posilovány v období, kdy přes tamní systém procházely zlaté transakce Třetí říše.

Jinými slovy, dnešní Švýcarsko je bohaté proto, že je dlouhodobě výborně spravované, ekonomicky specializované a mimořádně produktivní. To ovšem nevylučuje, že jeho cesta obsahuje éru, kdy neutralita sloužila jako výnosný rámec uprostřed masového vraždění. Toto spojení dělá z alpského státu tak paradoxní úkaz: moderní, obdivovaná, špičkově fungující země s historickou kapitolou, kterou nelze vměstnat do mravně čistého obrazu.

Evropa ráda obdivuje výsledky, vysokou životní úroveň, stabilní měnu a pořádek. Méně ráda se už dívá na mechanismy, které v kritických okamžicích dějin pomohly některým finančním centrům vyrůst ve chvílích, kdy probíhalo rabování a okupace jinde. Švýcarsko není jediné, na koho tato otázka dopadá, avšak vzhledem k jeho mezinárodní pověsti tu vyvstává mimořádně ostře.

Švýcarsko může být neutrální stát. Dějiny jeho neutrality ovšem neutrální nejsou.