Článek
Česká republika po pádu komunismu dravě otevřela ekonomiku a snažila se dohnat Západ. Realita byla od začátku složitější a také temnější, než jak ji po léta líčili politici, ekonomové i zastánci porevoluční transformace. Po roce 1989 jsme si rychle zvykli, že peníze nesmrdí. Z investic se stalo téměř nedotknutelné dobro a s každou další vlnou kapitálu slábla ochota ptát se, odkud vlastně přichází. Původ peněz se odsunul na druhou kolej s pohodlným vysvětlením, že na morálku bude čas, až budeme bohatí, stabilní a pevně ukotvení v Evropě.
Právě tady leží skutečný problém. Ne v jedné kauze, jednom oligarchovi nebo jednom děravém zákoně. Je hlubší a systémový. Český kapitalismus se po roce 1989 naučil rychle vydělávat, ale mnohem pomaleji rozlišovat, jaký kapitál si pouští do vlastního oběhu. Peníze se staly symbolem úspěchu a pokroku. A v prostředí, kde kapitál automaticky získává punc normality, se vždy daří i těm penězům, které potřebují jediné: splynout s běžným provozem a přestat budit otázky.
Česko v tomto směru nevytvořilo zločinecký ráj v primitivním slova smyslu. Nevyvěsili jsme na hranice ceduli se slibem, že sem může kdokoliv přivézt špinavé peníze a stát mu je za potlesku požehná. Udělali jsme něco mnohem typičtějšího pro náš středoevropský alibismus. Vytvořili jsme prostředí, v němž byl kapitál vítán rychleji, než se vůbec začaly budovat nástroje k jeho důsledné kontrole. A právě v takových zemích vzniká pohodlný prostor pro šedou zónu. Nikoli jako revolta proti systému, ale jako jeho tichý, tolerovaný vedlejší produkt.
Dnes už se o tom nedá mluvit jen jako o morální intuici. Český stát o sobě v tomto směru podává velmi tvrdé svědectví sám. Ve druhém kole národního hodnocení rizik praní peněz označil mezi hlavní hrozby daňovou trestnou činnost a navazující praní, různé typy sofistikovaných podvodů, praní zahraničních výnosů i samostatně stojící praní peněz. To není slovník opozičních aktivistů ani přehřátých komentátorů. To je diagnóza samotného systému. Česká republika tím de facto přiznává, že problém neleží někde na temném okraji, ale přímo uvnitř ekonomického provozu. Uvnitř toků peněz, firem, převodů a služeb, které navenek vypadají legálně a často až banálně nudně.
Stát si umí na peníze sáhnout dřív než na jejich příběh
Nejtvrdší symbol tohoto pragmatismu nám loni poskytl Nejvyšší správní soud. Chladně potvrdil, že příjmy z dobrovolné prostituce podléhají zdanění, protože zákon o daních z příjmů je prostě nevylučuje. Tato kauza je klíčová ne proto, že by prostituce byla snad hybatelem české ekonomiky, ale proto, že krystalicky odhaluje logiku našeho státu. Stát si umí říct o daň i tam, kde se veřejnost instinktivně štítí mluvit o normálním příjmu. Peníze jsou pro něj zdanitelným objektem mnohem dřív, než ho vůbec začne zajímat jejich širší příběh.
Právníci okamžitě dodají přesnou poučku: zdanění samo o sobě nelegalizuje výnos z trestné činnosti. Daňová povinnost není amnestie. Není to pračka na peníze ani potvrzení jejich čistoty. Jenže přesně v této institucionální schizofrenii vězí podstata celého českého problému. Stát umí bleskově zachytit peníze jako zdanitelný objekt, ale to vůbec neznamená, že je stejně rychle dokáže vyhodnotit jako bezpečnostní riziko, rozkrýt jejich původ a nekompromisně je odstřihnout. Natáhnout ruku pro podíl nám jde. Přeseknout toxické vazby už nikoli.
Je chyba mluvit o špinavých penězích jako o něčem exotickém, co se odehrává kdesi v podsvětí, daleko od normální společnosti. Moderní praní peněz už dávno nestojí mimo běžnou ekonomiku. Pohybuje se přímo uvnitř ní. Nechce vypadat nelegálně. Chce připomínat normální podnikání, investici, převod, poradenskou smlouvu, nákup bytu nebo tok přes firemní účet. Právě v tom leží jeho největší síla a zároveň náš problém. Země, která si dlouho cenila především samotného pohybu peněz, nabízí pro taková schémata mnohem pohodlnější klima než stát, který od začátku buduje tvrdý dohled nad původem kapitálu.
Praní peněz dnes vypadá jako normální provoz
Výroční zpráva Finančního analytického úřadu za rok 2024 nepoužívá dramatický jazyk. Je strohá. A právě proto působí tak nepříjemně. Oznámením podezřelých obchodů podle ní loni dominovaly vazby na daňové delikty, sofistikované podvody a hotovostní transakce neznámého původu. Hned v závěsu stály tranzitní účty, zneužití nebankovních platebních služeb, kryptoaktiva a obchody s nemovitostmi.
Takto dnes vypadá česká šedá zóna. Praní peněz už dávno nefunguje jako okázalá kriminalita. Funguje jako běžně vypadající ekonomický provoz, schovaný za firmami, převody, schránkami, makléři, tokeny a nastrčenými strukturami. Česká debata je stále pozadu, protože si pod špinavými penězi představuje něco nápadného. Jenže jejich skutečným cílem je opak: nevzbuzovat pozornost a působit jako normální transakce.
Čísla dokazují, že už dávno nehrajeme o pár izolovaných výstřelků. Banky poslaly loni 5 097 oznámení podezřelých obchodů. Poskytovatelé platebních služeb a vydavatelé elektronických peněz dalších 470. FAÚ současně poskytl Generálnímu finančnímu ředitelství přes dva tisíce informací. Tohle není žádná okrajová agenda pro pár vyšetřovatelů. To je masivní, každodenní provoz systému, přes který tečou řeky problematických peněz.
Tranzitní účty říkají o českém státu téměř vše. Patří mezi nejvýznamnější okruhy podezřelých obchodů a samy svou konstrukcí ukazují, jak tento svět funguje. Nejsou tu od toho, aby podnikaly, investovaly nebo vytvářely hodnotu. Jejich jediný úkol je přijmout kapitál a okamžitě ho poslat dál. Rychle. Krátce. Nenápadně. To už nejsou náhodné excesy. To je vybudovaná infrastruktura. A země, která se v těchto schématech objevuje s takovou pravidelností, už není jen pasivní obětí. Je i funkčním průtokovým prostorem.
Česká spojka: Uzel mezi Východem a Evropou
Právě v tomto bodě téma přestává být vnitrostátní záležitostí. Ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiří Mazánek veřejně prohlásil, že přes Česko za pouhé dva roky proteklo v rámci celosvětových schémat zhruba 100 miliard korun. To je exaktní zpráva o roli našeho státu v globálním prostoru. Česko zde nevystupuje jako konečná stanice, kde se cizí peníze občas uloží. Slouží jako strategický uzel, přes který lze toxický kapitál prohnat, naředit a poslat dál do západní Evropy v legálnější podobě. Mazánek současně mluvil o potřebě zákona proti průtokovým účtům a výslovně tuto agendu spojil s postsovětským prostorem. Otevřená ekonomika uvnitř Evropské unie s dostupnou sítí firemních struktur je pro cizí kapitál vysoce praktickým rozhraním.
Mechanismus, který globální novinářské sítě popsaly na kauzách typu ruských či ázerbájdžánských praček peněz, funguje na jasném principu: kapitál vyvedený z Východu potřebuje získat evropské razítko. Státy, které spojují integraci do západního finančního systému s určitou historickou benevolencí, k tomuto účelu slouží jako ideální brána. Cílem peněz nemusí být Praha. Cílem je získat statut transakce, která přichází z členské země EU.
Zprávy BIS na tento jev upozorňují dlouhodobě. Už v roce 2009 služba suše konstatovala, že skupiny organizovaného zločinu využívaly tuzemské společnosti k vyvádění a praní peněz, přičemž přitažlivost těchto forem spočívala v minimální kontrole ze strany státu. To není úřednická vata, ale přesný popis naší letité slabiny: vytváříme struktury, které se tváří legitimně, ale pro šedou zónu fungují s naprostou spolehlivostí.
Už dávno nejde jen o naše vnitřní daňové úniky. Organizace OECD ve svých zprávách k Česku pravidelně akcentuje rizika plynoucí z přeshraničních daňových deliktů a mezinárodní korupce. Výbor Rady Evropy MONEYVAL už v minulosti upozornil, že Česko musí důkladněji analyzovat rizika spojená právě s praním zahraničních výnosů a využíváním fiktivních firem.
Byty a firmy: Kde šedá zóna deformuje běžný život
Skutečná síla špinavých peněz se nepozná ve chvíli, kdy potichu tečou přes virtuální bankovní účet. Pozná se přesně ve chvíli, kdy tento prostor opustí a přestanou vypadat jako problém. A právě tady vstupují na scénu nemovitosti a tvrdá aktiva. FAÚ je řadí mezi rizikové okruhy obchodů a mezinárodní instituce je dlouhodobě definují jako citlivý sektor.
Dává to dokonalý smysl. Nemovitost umí nést zdání stability, konzervativní důvěryhodnosti a dlouhodobého horizontu. Dokáže proměnit peníze s pochybným rodokmenem v majetek, který na první pohled vypadá naprosto legitimně a nedotknutelně.
Přesně v tomto momentě se praní peněz propojuje s každodenním životem společnosti. Jakmile se problematický kapitál masivně přelévá do domů, pozemků a firem, přestává to být jen účetní a daňový problém a začíná se deformovat samotný trh. Vytváří se obrovský tlak na ceny bydlení. Zdaněné, poctivě vydělané peníze musí absurdně soutěžit s kapitálem, který do této tržní hry nikdy neměl vstoupit. Ředitel NCOZ ostatně upozornil, že nezanedbatelná část prostředků ze zmíněného stomiliardového balíku se může vracet právě do českých nemovitostí.
Tím se definitivně rozpadá naše nejpohodlnější iluze. Představa, že se praní peněz týká jen hrstky lidí kdesi v izolovaném podsvětí, je omyl. Týká se nás všech. Pokud stát dlouho a dobrovolně toleruje ekosystém, v němž se problematický kapitál umí pohybovat a zaparkovat dřív, než je odhalen, zaplatí tento účet celá společnost. V předraženém bydlení, v rozložené důvěře ve spravedlnost, v pokřivené tržní soutěži a nakonec ve fatální bezpečnostní zranitelnosti národa.
Český problém není jen v tom, že přes tuto zemi tečou špinavé peníze. Český problém je v tom, že jsme si na jejich přítomnost zvykli jako na vedlejší efekt otevřené ekonomiky. Naučili jsme se žít v systému, který se umí tvářit moderně, legálně a evropsky, ale zároveň poskytuje dost prostoru kapitálu, jenž by v důsledně fungujícím státě narazil mnohem dřív.
Tohle už není jen debata o hospodářské kriminalitě. Je to debata o zemi, která si příliš dlouho pletla otevřenost s bezstarostností a vítala kapitál s otevřenou náručí, i když bylo zjevné, že jeho původ je přinejmenším pochybný. Účet za to platíme. V dražším bydlení, pokřiveném trhu a v rostoucí nedůvěře, že pravidla v této zemi platí pro všechny stejně.
ZDROJE:
FAÚ – Zprávy o vývoji rizik: Praní špinavých peněz (2020–2024)
Vláda ČR – Usnesení vlády ČR č. 3/2026 o zprávě o vývoji rizik: Praní špinavých peněz (2020–2024)
MONEYVAL – Mutual Evaluation Report: Czech Republic
OECD – Czechia and the OECD Anti-Bribery Convention
BIS – Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2009
FATF – Money Laundering and Terrorist Financing through the Real Estate Sector
