Kdo má v rusko-ukrajinské válce navrch? OSINT, blogeři a data ukazují jiný obraz než velká média

Když Vladimir Putin prohlásí, že ruská armáda dobyla „strategické město“ a otevřela si cestu k dalším vítězstvím, velká média mají tendenci buď citovat jeho slova, nebo je v opačném gardu vyvracet. Stejně tak ukrajinské velení zdůrazňuje „stabilizaci fronty“ ve chvíli, kdy na mapě přibývají nové červené plochy. Kdo se dívá jen na titulky, patrně snadno podlehne dojmu, že Rusko kolabuje a Ukrajina má válku skoro vyhranou. Realita je však nudnější - a také nebezpečnější. Rozhoduje průmysl, počet dělostřeleckých granátů a ochota obou společností umírat a platit daně.

Tento text se nesnaží přepsat každodenní zpravodajství. Zajímá nás něco jiného: co o současném stavu války říká soubor dat, která vznikají mimo velké redakce – na otevřených mapách OSINT, v reportech vojenských think-tanků, v textech frontových blogerů a v číslech zbrojního průmyslu. A zda tato mozaika potvrzuje, nebo naopak vyvrací představu, že Rusko je „vyčerpané“ a už jen improvizuje.

Začněme jednou prostou otázkou: kdo se letos na frontě pohyboval víc. Analýzy projektu DeepState ukazují, že jen v listopadu ruské jednotky obsadily přibližně 505 km² ukrajinského území, téměř dvojnásobek oproti září. Největší zisky zaznamenaly u Huliapole v Záporožské oblasti, ale významná část padla právě v oblasti Pokrovska a Myrnohradu, kde podle DeepState připadá zhruba třetina všech útoků na tento úsek fronty.

Nezávislý projekt Russia Matters – který přepočítává data Institutu pro studium války (ISW) – odhaduje, že za poslední čtyři týdny (od konce října do konce listopadu) získalo Rusko kolem 258 čtverečních mil, tedy asi 668 km². Od začátku roku 2025 se dlouhodobý průměr pohybuje kolem 169 čtverečních mil měsíčně. Pokud jsou tato čísla správná, Ukrajina od léta stabilizaci nezískala, ale postupně ztrácí území tempem, které je sice pomalé, ale vytrvalé.

Pokrovsk je v tomto obrazu spíše symptom než jediný dramatický bod. OSINT mapy DeepState popisují město jako prostor, kde se ruské jednotky „postupně zakusují“ do zástavby, budují sklady a logistiku a snaží se přerušit spojení s Myrnohradem. Ukrajinské zdroje mluví o „kritické“ situaci, zatímco generální štáb v Kyjevě odmítá slovo „obklíčení“. Týdenní report Russia Matters cituje ukrajinského důstojníka, podle něhož je „osmdesát procent města ztraceno a bojuje se o zbytek“, zároveň ale připomíná, že část informací zůstává neověřitelná.

Ruské ministerstvo obrany naopak v listopadu opakovaně tvrdilo, že Pokrovsk je prakticky dobytý a že se podařilo „obklíčit“ ukrajinské jednotky i v Kupjansku. Reuters z téhož období ale cituje velitele ukrajinských sil, který přímo z oblasti Kupjansku popisuje pokračující boje ve městě a odmítá ruské tvrzení o plné kontrole. Stejný vzorec vidíme u Pokrovska: Moskva hlásí vítězství, Kyjev přiznává těžké ztráty, ale ne kapitulaci.

Když do toho vložíme detailnější OSINT, obraz se zpřesní. DeepState například uvádí, že jen 5. listopadu proběhlo v pokrovském sektoru zhruba 100 ruských útočných akcí, což patří mezi nejintenzivnější dny letošního roku. Blogeři sledující frontu – jako je kanál Balkan Mapper – mluví v polovině listopadu o „praskajících liniích“ na jižní frontě a „nejrychlejších ztrátách území“ v okolí Huliapole od začátku roku.

Když to shrneme - fronta se nezhroutila, Ukrajina je stále schopná držet klíčová města a provádět lokální protiútoky. Zároveň ale platí, že v roce 2025 získává víc území Rusko, nikoli Kyjev – a že právě Pokrovsk a jižní úsek u Huliapole jsou místy, kde se tento trend koncentruje.

Na taktické úrovni mohou rozhodovat drony a schopnost improvizovat. Na operační a strategické úrovni ale pořád platí staré pravidlo. Střílí ten, kdo má granáty. Studie Atlas Institute z podzimu 2025 odhaduje, že Rusko zvýšilo výrobu dělostřelecké munice ze zhruba 400 tisíc kusů ročně v roce 2022 na přibližně 4,2 milionu granátů ročně v roce 2025. K tomu je nutné připočíst dodávky z KLDR, které OSINT zdroje rámují jako „miliony kusů“ munice, a íránské rakety a drony.

Stejná analýza připomíná, že jen za první tři měsíce roku 2024 vyrobila ruská munice to, co NATO zvládlo za celý rok, což dává Rusku přibližně čtyřnásobnou převahu v dělostřelecké palbě. NATO sice plánuje do roku 2026 navýšit produkci na úroveň, která by ruský výkon dorovnala, ale zatím to zůstává plán. V praxi se proto na frontě opakovaně objevuje poměr, který popisují vojáci obou stran. Pět ruských výstřelů za jeden ukrajinský.

Zajímavé je, že Ukrajina zároveň buduje vlastní zbrojní základnu. Studie RUSI uvádí, že v roce 2023 se ukrajinská produkce zbraní zhruba ztrojnásobila a že v roce 2024 se podařilo rozjet i výrobu 155mm dělostřeleckých granátů v licenci. Podle tehdejšího ministra strategického průmyslu Oleksandra Kamyšina byla na podzim 2024 každá druhá střela odpálená na frontě vyrobena přímo na Ukrajině a domácí 155mm granát stál v průměru kolem 1500 dolarů, zatímco NATO nakupovalo za 4 až 8 tisíc dolarů za kus.

Do hry vstupuje ještě jeden rozměr, a to globální zbrojní průmysl. Podle poslední zprávy SIPRI dosáhly v roce 2024 tržby stovky největších zbrojovek rekordních 679 miliard dolarů. Evropské firmy (bez Ruska) zvýšily obrat o 13 procent na 151 miliard, přičemž česká skupina Czechoslovak Group zaznamenala nejrychlejší růst ze všech – o 193 procent na 3,6 miliardy dolarů, převážně díky munici pro Ukrajinu. Ukrajinská státní společnost JSC Ukrainian Defense Industry zvýšila tržby o 41 procent na 3 miliardy.

Rusko má v žebříčku jen dvě velké firmy – Rostec a United Shipbuilding Corporation –, které zvedly tržby o 23 procent na 31,2 miliardy dolarů. To je hodně na zemi pod sankcemi, ale málo ve srovnání s ekonomickým potenciálem EU a NATO. Proto se stále častěji mluví o tom, že převaha Ruska na bojišti není daná absolutní silou, ale rychlostí, s jakou dokázalo během tří let přebudovat ekonomiku na válečný režim, zatímco Evropa a USA stále částečně fungují v mírovém módu.

Suchá čísla dávají rámec. Teprve měkká data – texty a stížnosti lidí v zákopech a na štábech – ale vysvětlují, co se za nimi skrývá.

Na ukrajinské straně patří k nejcitovanějším frontovým hlasům seniorní zpravodaj Stefan Korshak, působící v Kyiv Post. Ve svých pravidelných zápiscích na Medium popisuje poslední měsíce jako „válku cihel“, kde se fronta nehýbe dramatickými průlomy, ale každodenním obrušováním jednotek a inženýrských prací. V textech z října a listopadu si opakovaně všímá dvou trendů: ruská armáda zlepšila koordinaci dělostřelectva s drony a Ukrajina bojuje s chronickým nedostatkem pěchoty ve chvíli, kdy se tempo ruských útoků zvyšuje.

DeepState a s ním spojené ukrajinské analytické kanály používají v souvislosti s Pokrovskem hesla typu „kritická situace“ a „postupné pohlcování města“. Popisují taktiku malých útočných skupin, které se snaží pronikat mezi domy, a současně upozorňují na rostoucí tlak na logistické trasy. Zprávy z Chas Pravdy nebo New Voice of Ukraine ukazují obraz, který vypadá jinak než krátké vládní briefingy. Ve městě probíhá permanentní lov na dronové operátory, na každé volné střeše může být FPV startovací rampa a zásobovací kolony se často musejí přesunovat jen v noci.

Z druhé strany přichází odraz ruské zkušenosti na milblogerských kanálech na Telegramu. Přestože konkrétní kanály se rychle mění a řada z nich pracuje s propagandistickým rámcem, opakuje se několik motivů. Za prvé – stížnosti na katastrofální ztráty pěchoty v městských bojích, kde se postupuje „po několika domech denně“. Za druhé – časté popisy improvizace v logistice, od svařovaných obrněných „krabic“ až po domácí dronové dílny. Za třetí – rostoucí uznání toho, že bez severokorejské munice a íránských dronů by ruské tempo útoku v roce 2025 nebylo udržitelné.

Specifický pohled do těsného kontaktu nabízí text Urban Combat and Digital Shadows z platformy 8200 Cyber Bootcamp, který analyzuje boj o Pokrovsk z hlediska propojení kinetické a informační války. Popisuje helikoptérový výsadek ukrajinských speciálních sil na přelomu října a listopadu v prostoru pod „dronovou clonou“, kdy musela operace probíhat v prostředí zarušených senzorů, přetížených mobilních sítí a neustálého rizika vizuální detekce z FPV kamer.

Pokud tyto hlasy poskládáme dohromady, vznikne obraz války, která je zároveň velmi moderní a velmi stará. Moderní je v tom, jak hluboko se do ní zakusují technologie – od dronových rojů po digitální mapy. Staré je v tom, že konečný výsledek stále závisí na tom, kolik lidí je ochotno vydržet na linii a kolik granátů a raket k nim dorazí.

Jeden z velkých otazníků západní debaty zní, zda je Rusko na pokraji vyčerpání, nebo naopak dokáže „uzbrojit“ Ukrajinu i její spojence. Odpověď není černobílá.

Analýza CRINK in 10 Charts z think-tank u CSIS ukazuje, že osa Čína–Rusko–Írán–KLDR disponuje zhruba pětinou světových výdajů na obranu a více než polovinou všech jaderných zbraní. Zároveň ale platí, že ruská ekonomika je devětkrát menší než čínská a že obchod mezi Pekingem a Moskvou dosáhl v roce 2024 zhruba 245 miliard dolarů – řádově víc než jakákoli jiná bilaterální vazba uvnitř této skupiny.

Čína podle CSIS dramaticky navýšila vývoz tzv. „high-priority“ duálně použitelných technologií do Ruska. Zvlášť prudce rostly dodávky strojů a komponent pro precizní obrábění, které jsou nezbytné pro výrobu munice, dělostřelectva a raket. Nárůst některých položek vůči roku 2021 přesáhl tři tisíce procent.

K tomu se přidává severokorejský a íránský faktor. CSIS připomíná, že KLDR dodala Rusku miliony dělostřeleckých granátů a raket a že Írán se z čelního odběratele ruské techniky proměnil v čelního dodavatele – od dronů Šáhid po balistické střely. V červnu 2024 navíc Moskva a Pchjongjang podepsaly vzájemnou obrannou smlouvu a OSINT odhaduje, že v Rusku operují tisíce severokorejských vojáků a pracovníků v podpůrných rolích.

Z krátkodobého hlediska tato osa zjevně funguje. Bez ní by ruské zisky u Pokrovska a Huliapole v roce 2025 pravděpodobně nebyly v současném rozsahu. Z dlouhodobého hlediska ale platí, že Rusko svou relativně menší ekonomiku dál váže na silnějšího partnera v Pekingu a že zároveň spaluje kvalifikovanou pracovní sílu i kapitál, který bude chybět při poválečné obnově. To není argument pro lehkovážný optimismus, spíš připomínka, že „vyhrát průmyslovou válku“ a „vyhrát mír“ jsou dvě různé věci.

Průmysl a munice jsou jedna část rovnice, lidské zdroje druhá. Podle souhrnu se ruské ztráty odhadem blíží 790 tisícům zabitých a raněných, ukrajinské kolem 400 tisíc. Jde o odhady založené na veřejných vyjádřeních vrchního velitele NATO generála Cavoliho a prezidenta Zelenského, nikoli o přesné počty, ale trend je jasný: obě společnosti platí cenu, která by ještě před několika lety v Evropě působila nepředstavitelně.

Reportáž časopisu The New Yorker z konce listopadu popisuje, jak část mladých Ukrajinců ve věku kolem dvaceti let legálně odchází do Polska či Německa ze strachu, že se brzy stanou mobilizačním ročníkem. Spolu s informacemi o korupčních aférách a chaotických změnách mobilizační legislativy to potvrzuje dojem, že Kyjev bojuje nejen s nedostatkem munice, ale i s nedostatkem lidí, kteří jsou ochotni jít na frontu ve třetím roce války.

Na ruské straně západní média často zdůrazňují vynucenou mobilizaci v chudších regionech a potlačované protesty pozůstalých. I zde ale platí, že navzdory ztrátám a nespokojenosti se režimu daří udržet dostatečný přítok rekrutů, aby mohl v roce 2025 provádět tisíce útočných akcí měsíčně – DeepState jich v listopadu napočítal téměř šest tisíc.

Co z toho plyne pro budoucnost fronty. Možných scénářů je hodně, ale tři se rýsují nejčastěji.

První scénář je pokračující opotřebovací válka. Fronta se dál posouvá po kilometrech, nikoli po městech, Rusko pomalu ukusuje další plochy a Ukrajina se snaží držet linie tam, kde má připravené obranné pásmo a logistiku. V tomto režimu rozhodují roky, nikoli měsíce, a klíčovou otázkou je, zda se Západ dokáže průmyslově probudit dřív, než se výrazněji zlomí morálka ukrajinské společnosti.

Druhý scénář je „zmrazený konflikt“. Fronta se zhruba stabilizuje na současných nebo mírně posunutých liniích, dojde k nějaké formě příměří, ale bez vyřešení klíčových sporů – tedy statusu okupovaných území a bezpečnostních garancí. Výsledkem by byla větší verze dnešního Donbasu: žádný jasný vítěz, trvalá nestabilita a stálé riziko obnovení bojů.

Třetí scénář je dohoda vynucená únavou a průmyslovými limity. Ne proto, že jedna strana dosáhla strategického průlomu, ale proto, že obě vyčerpaly politický kapitál a kapacitu snášet dlouhodobé ztráty. Současná jednání o americkém mírovém plánu, která podle agentury AP i evropských médií narážejí na otázky územních ústupků, limitů ukrajinské armády a budoucího vztahu k NATO, naznačují, že tato varianta už není jen teoretická.

Všimněte si, že ani jeden ze scénářů nepočítá s jednoduchým narativem „vítěz bere vše“. Všichni, kdo válku sledují jen skrze hlášení o dobývání měst a „zásadních průlomech“, si podvědomě představují, že jednou v titulku uvidí něco jako „Kyjev padl“ nebo naopak „Ukrajina vytlačila Rusko na hranice z roku 1991“. Data z fronty, průmyslu i mobilizace ovšem ukazují jiný typ konfliktu: dlouhou, průmyslově-politickou válku, ve které se vítězství nepozná podle jedné fotografie z dobytého města, ale podle toho, kdo dokáže udržet kombinaci výroby, morálky a mezinárodní podpory.

A v této rovině je poctivá odpověď na otázku „kdo má navrch“ nepohodlná pro všechny. Krátkodobě má iniciativu na bojišti spíše Rusko, které využívá převahu v munici a podporu osy CRINK k postupnému tlaku na frontu. Střednědobě ale platí, že západní ekonomiky mají dramaticky větší kapacitu, pokud ji politicky aktivují, a že ruská závislost na Číně je cenou, kterou nebude možné ignorovat. A dlouhodobě nebude rozhodovat jen to, kolik tanků a dronů které zbrojovky vyrobí, ale i to, jak si společnost poradí s miliony lidí, kteří se z této války vrátí – nebo nevrátí vůbec.