Článek
Na sporu o cestu na summit NATO by nemuselo být nic výjimečně skandálního. Česká republika je parlamentní demokracie, vláda nese politickou odpovědnost za zahraniční politiku a premiér spolu s příslušnými ministry má plné právo tvrdit, že právě kabinet má na alianční schůzce představit českou pozici. Pokud se bude jednat o obranné výdaje, závazky vlády, státní rozpočet a konkrétní politické garance, argument pro účast premiéra a ministrů má svou logiku. Vláda ostatně už počítala s tím, že na summit poletí Andrej Babiš, Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna, zatímco Petr Pavel v této sestavě chyběl.
Tím by se dal vést normální ústavní a politický spor. Prezident zastupuje stát navenek, vláda odpovídá za politické řízení země. Mezi oběma institucemi má existovat koordinace, nikoli přetlačovaná o symbolické prvenství. Lze rozumně říct, že prezident má k NATO mimořádnou zkušenost, ale v této konkrétní situaci má českou pozici hájit vláda. Účast prezidenta by byla vhodná, současně však politickou odpovědnost ponese premiér. Jde říct skoro všechno podstatné, aniž by se z hlavy státu dělala karikatura.
Legitimní spor, špatný jazyk
Petr Macinka si vybral jiný jazyk. Když záměr prezidenta Pavla letět na summit spojil s jeho údajnou kampaní za znovuzvolení a zároveň mluvil o tom, že summit NATO není „vojenské cvičení lampasáků v záloze“, nebyl to silný politický argument. Byl to pohrdavý signál pro publikum, které nechce složitou debatu o kompetencích, ale jednoduchý obraz pokořeného protivníka.
Macinka tím nevedl spor o roli prezidenta a vlády. Vyráběl gesto. A gesto mělo jasný cíl: ukázat, že prezident republiky je někdo, koho lze shodit jednou posměšnou větou. Tady začíná problém. Ne v tom, že ministr zahraničí hájí účast vlády na summitu. Problém začíná v okamžiku, kdy legitimní stanovisko říká jazykem člověka, který si plete ministerskou funkci se sociální sítí.
Věcný spor se dá vysvětlit normálně. Macinka jej vysvětlil tónem frajera před vlastním publikem. A část veřejnosti mu zatleskala, protože přesně tento tón chtěla slyšet.
Petr Pavel nemusí mít v tomto sporu automaticky pravdu. Prezident není nedotknutelná postava a jeho politické kroky mají být předmětem tvrdé kritiky. Jenže Pavel není v debatě o NATO náhodný kolemjdoucí. V letech 2012 až 2015 byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky a od června 2015 do června 2018 působil jako předseda Vojenského výboru NATO. To je u tématu aliančního summitu relevantní životopis, nikoli legrační rekvizita.
Pavel není rekvizita
Právě proto je Macinkův výrok tak malý. Člověk může odmítnout prezidentovu účast a současně uznat jeho zkušenost. Může říct, že za vládu musí mluvit premiér. Může dodat, že rozhodující politické závazky vzniknou na vládní úrovni. K tomu nepotřebuje výraz „lampasáci“. Nepotřebuje zlehčovat vojenskou kariéru člověka, který zastával jednu z nejvyšších vojenských funkcí v celé Alianci. Nepotřebuje předvádět, že respekt k instituci je slabost.
Macinka tím řekl víc o sobě než o Pavlovi. Ukázal typ politického sebevědomí, které se neopírá o kázeň, přesnost a schopnost vysvětlovat. Opírá se o údernost, pohrdání a vědomí, že hrubá věta se na sociálních sítích šíří rychleji než dobrý argument. To není státnictví. To je komunikační trik.
Ještě přesněji se tento vzorec ukázal ve výroku o „méněcenných“. Macinka v televizní debatě prohlásil, že lidi, které jeho vystupování rozčiluje, považuje za „méněcenné“, a dodal, že se nepolepší. Tato věta už není jen nevkusná. Je politicky toxická. Slovo „méněcenný“ není obyčejná nadávka. V evropské politické paměti má temnou ozvěnu. Patří do slovníku, který lidi nebere jako občany s jiným názorem, ale jako nižší kategorii.
Ministr zahraničí si podobný jazyk nemá dovolit. Veřejná moc nemůže mluvit o občanech jako o méněcenných lidech a potom se schovat za údajnou autenticitu. Autenticita není omluva pro aroganci. Osobitý styl není omluva pro pohrdání. Ministerská funkce není volná vstupenka do prostoru, kde lze každého odpůrce shodit jako méně hodnotného člověka.
Hulvátství jako politický styl
V tom je Macinka symbolem něčeho širšího. Není jen jedním politikem, který pronesl několik ostrých vět. Je ukázkou politického stylu, který se v Česku znovu vrací v nové podobě. Hrubost se vydává za pravdivost. Urážka za odvahu. Pohrdání institucí za boj proti elitám. Neschopnost mluvit slušně za důkaz charakteru.
Stačí sledovat reakce na sociálních sítích. Pod obrázky, memy a krátkými komentáři se opakuje stejná radost: konečně někdo Pavlovi řekl, že je lampasák. Konečně někdo prezidentovi ukázal místo. Konečně má držet ústa. V těchto větách už není žádná debata o NATO. Není v nich ústava, vláda, zahraniční politika ani obranné výdaje. Je v nich jen potěšení z ponížení.
A to je možná podstatnější než samotný Macinka. Politik tohoto typu vyrůstá z publika, které jej odměňuje. Kdyby publikum chtělo přesnost, dostalo by přesnost. Kdyby chtělo věcné vysvětlení, politik by byl nucen vysvětlovat. Jenže část publika chce ránu, nálepku a vítězný pocit, že někdo z „jejich“ strany veřejně shodil někoho z druhé strany. Macinka tomuto publiku rozumí. Proto mluví tak, jak mluví.
Motoristé sobě získali ve volbách do Sněmovny 13 mandátů. Je to legitimní výsledek a nikdo jim nemůže upírat právo být ve Sněmovně ani vstoupit do vlády, pokud vznikla příslušná politická dohoda. Jenže legitimní zastoupení není bianko šek na mocenskou nadutost. Strana s omezeným mandátem by ve vládě měla o to pečlivěji dokazovat, že chápe váhu veřejných funkcí. Motoristé zatím příliš často ukazují spíše opak: program jako by nestačil, musí se přidat konflikt, provokace a okázalá neúcta.
Slušnost není slabost
Tento styl má své kouzlo pro ty, kdo jsou unavení opatrnou řečí politiků. Jenže opatrnost a slušnost nejsou totéž. Nikdo nechce ministra, který mluví prázdnými frázemi a bojí se říct jasný názor. Jasný názor se dá říct bez ponižování. Tvrdý postoj se dá vysvětlit bez osobního výsměchu. Státní zájem se dá hájit bez toho, aby ministr zahraničí působil jako člověk, který právě vyhrál hádku v internetové diskuzi.
Slušnost není slabost. Ve veřejné funkci je to základní disciplína. Schopnost mluvit přesně, držet se věci a neponižovat protivníka není měkkost. Je to důkaz, že člověk chápe rozdíl mezi soukromým názorem a výkonem státní moci. Macinka tento rozdíl stírá. A právě proto je jeho vystupování tak znepokojivé.
Ve sporu o summit NATO mohlo zaznít jednoduché stanovisko: prezident má mimořádnou zkušenost s Aliancí, vláda ji respektuje, ale českou delegaci v této chvíli povede premiér, protože kabinet ponese odpovědnost za konkrétní politické závazky. Hotovo. Věcné, jasné, obhajitelné. Bez pózy. Bez urážek. Bez výsměchu.
Macinka zvolil jinou cestu. Potřeboval ze sporu udělat divadlo. Potřeboval naznačit, že prezident je někdo, koho lze srazit slovem „lampasák“. Potřeboval z vlastního stanoviska vyrobit demonstraci síly. Jenže politická síla nevypadá takto. Takto vypadá malost, která dostala mikrofon.
Stát není komentář na Facebooku
Česká politika se tím posouvá do prostoru, kde už nejde jen o střet názorů. Jde o střet představ, co ještě považujeme za přijatelné. Pokud se ministr zahraničí může vysmívat prezidentově profesní minulosti a o rozčilených lidech mluvit jako o méněcenných, potom se hranice posouvá velmi nebezpečně. Dnes se tím baví fanoušci na sociálních sítích. Zítra stejný jazyk dopadne na novináře, soudce, úředníky, opozici nebo občany, kteří se ozvou.
Politika bez respektu k institucím se rychle mění v arénu. V aréně už se neargumentuje. V aréně se sráží, ponižuje a čeká na potlesk. A právě tento potlesk dnes Macinka dostává.
Proto má smysl říct to naplno. Petr Macinka není odvážný politik. Odvaha by vypadala jako schopnost obhájit nepříjemný postoj přesně a důstojně. Macinka předvádí něco jiného. Pochopil, že v části české společnosti se hulvátství dá vydávat za charakter. Že pohrdání se dá prodat jako autenticita. Že útok na instituci se dá zabalit jako boj proti elitám.
Jenže stát se nedá spravovat jako facebookový komentář. Ministerská funkce není pódium pro frajera, který potřebuje potlesk davu. Prezident republiky není terč, na kterém si má politický nováček dokazovat vlastní velikost. Politika, která si začne plést odvahu s hulvátstvím, nakonec nezíská silné vůdce. Získá jen hlasité lidi, kteří neumějí unést váhu funkcí, do nichž se dostali.
