Článek
Petr Macinka v posledních dnech stupňuje tlak na prezidenta tvrzením, že nejmenování Filipa Turka by znamenalo odpor stovek tisíc lidí. Zní to jako hrozba, která má působit silně a nezpochybnitelně. Ale když se člověk podívá na reálná data, argument začne ztrácet pevnou půdu pod nohama. Volební výsledky jsou veřejně dostupné a podle nich získalo hnutí Motoristé sobě 380 601 hlasů, což je 6,77 % všech odevzdaných hlasů, jak uvádí Český statistický úřad. V zemi, kde přišlo volit přes pět milionů lidí, to rozhodně není síla, která by měla nárok vyhrožovat rozpadem vlády.
Pokud by měla politická realita fungovat tak, že každá menší skupina má právo vyhrožovat vládní krizí, kdykoli nedostane svého ministra, pak by se podle této logiky mohly začít „bouřit“ i miliony voličů stran, které se do vlády nedostaly a skončily v opozici. Demokracie nestojí na principu, že menšina diktuje většině. A už vůbec ne na nátlaku jednoho jména.
Zvláštní je i to, jak Motoristé s Filipem Turkem nakládají. Bezprostředně po volbách se mluvilo o tom, že je připravený stát se ministrem zahraničí, a to i přesto, že nemá žádnou diplomatickou zkušenost. Když tato varianta narazila, začalo se mluvit o ministerstvu životního prostředí. Dva zcela odlišné rezorty, jeden kandidát. Těžko v tom hledat odbornost nebo dlouhodobé směřování. Připomíná to spíš snahu „umístit“ konkrétní osobu do vlády, protože její přítomnost je důležitá z jiného důvodu než odborného.
Když se Turek přehazuje mezi rezorty, jde o něco jiného než o odbornost
Macinka dokonce v televizní debatě CNN Prima NEWS opakoval, že „Turka volily stovky tisíc lidí“, a používal toto číslo jako hlavní argument pro tlak na prezidenta. Tak silné tvrzení od strany o velikosti Motoristů působí spíš jako výraz extrémní závislosti na jednom člověku než jako standardní koaliční jednání. A ve chvíli, kdy se kandidát přehazuje z jednoho ministerstva na druhé, začíná být zjevné, že skutečný důvod jeho tlačení do vlády neleží ve schopnostech, ale někde v zákulisí.
Do hry totiž vstupuje podnikatel Richard Chlad, který Turka dlouhodobě podporoval, financoval a veřejně se k jeho roli v politickém vzestupu Motoristů hlásí. V rozhovoru pro iDNES otevřeně říká, že to byl právě on, kdo „vytáhl Turka do povědomí lidí“, a kdo mu pomohl stát se viditelnou tváří hnutí. Na volební noci Chlad vystupoval po boku Motoristů a na záběrech šířených na sociálních sítích působí jako jejich neformální patron – člověk, který Turka nejen podporuje, ale který se k jeho politickému projektu hlásí. Pro kandidáta na ministra je tato kombinace byznysové, finanční a osobní vazby mimořádně silným signálem o tom, kdo stojí v pozadí jeho rychlého nástupu.
Když se podíváme na Chladovu minulost, zjistíme, že není jen okrajovým podporovatelem. Je to podnikatel, který zbohatl v 90. letech v hazardním průmyslu, jehož rozvoj tehdy umožnily regulační rámce vlády vedené Václavem Klausem starším. Později se Chlad stal výraznou postavou solárního byznysu. Solární energetika a s ní spojené investice, povolení a projekty přitom přímo spadají do kompetencí ministerstva životního prostředí.
Najednou to začíná dávat jiný smysl. Nejde jen o jméno. Jde o rezort, který má obrovský dopad na energetiku, povolování staveb, investiční projekty i podnikání lidí, kteří Turka do politiky uvedli.
V druhé linii se objevuje Václav Klaus starší, jehož vazby na Motoristy nejsou žádnou konspirací. Klaus byl dlouhé roky politickým mentorem Petra Macinky, což potvrzuje jeho vlastní působení v Institutu Václava Klause. Právě tam Macinka vystupoval jako jeho nejbližší spolupracovník. A na veřejných fotografiích i videích působí Klaus jako neformální garant Motoristů, člověk, který hnutí propůjčuje svou tvář a minulou autoritu.
Turek tedy není jen kandidát strany. Je to člověk, jehož politický vzestup je spojen s podnikatelskou podporou Chlada a s politickým patronátem Klause staršího. A jestliže Motoristé vyhrožují rozpadem vlády, pokud Turek nedostane ministerstvo, pak nejde o vůli voličů, ale o vůli těch, kdo do hnutí investovali čas, peníze a vliv.
Argument o „stovkách tisíc voličů“ neobstojí před realitou
Macinkovo tvrzení naráží i na další fakt: většina české veřejnosti nechce, aby Filip Turek usedl ve vládě. Podle reprezentativního šetření agentury Median, zveřejněného v článku iDNES, si více než polovina dotázaných nedokáže představit Turka jako člena kabinetu. To není okrajový názor. To je většina.
Zatímco Macinka mluví o stovkách tisíc, skutečnost je taková, že miliony lidí by Turka ve vládě nechtěly. Prezidentova povinnost není stát se rukojmím menší části společnosti, ale chránit rovnováhu a legitimitu vlády jako celku. A to znamená i odmítnout kandidáta, u kterého existují pochybnosti o kompetenci, minulých výrocích i vazbách.
Turek má známé excesy na sociálních sítích, které zmiňoval prezident Pavel jako jeden z důvodů své skepse. Tyto informace shrnuje například Deník N, který popisuje jeho starší nenávistné příspěvky i přestupky v dopravě. A to jen posiluje pochybnosti o jeho vhodnosti pro diplomatické či výkonné pozice.
Pokud tedy Motoristé tvrdí, že mají mandát tlačit prezidenta do kouta, realita ukazuje opak.
Proč je tento spor důležitý pro Česko
Jde o víc než o jedno jméno. Je to test, zda bude vláda sestavována podle ústavních pravidel, nebo podle požadavků zákulisních aktérů. Prezident není podpisový automat. Má být pojistkou proti situaci, kdy se výkon moci příliš přiblíží zájmům konkrétních finančních skupin. A pokud někdo vstupuje do vlády s podporou lidí, kteří o něm veřejně mluví jako o „svém projektu“, prezidentovi nelze zazlívat, že se ptá, komu by takový ministr skutečně sloužil.
Macinkovo tvrzení o „stovkách tisíc voličů“ je politická zkratka, která nevydrží konfrontaci s daty, realitou ani s veřejným míněním. Je to argument, který má působit naléhavě, ale jeho váha se rozpadá při prvním doteku s fakty.
Jestli má být Česká republika řízená transparentně, pak ministři nesmějí vznikat jako produkty podnikatelských projektů nebo politických patronátů. A už vůbec by se kvůli nim neměla rozpadat vláda.
V závěru tedy nejde o Filipa Turka.
Jde o to, zda si stát dokáže udržet kontrolu nad tím, kdo v něm má moc.
