Článek
Washington už nechce „držet svět na ramenou“, jak výslovně stojí v nové National Security Strategy 2025. Evropa v ní zastává roli sice poměrně bohatého, ale jinak dost neefektivního spojence, který má zaplatit vlastní obranu. Rusko je degradováno z „existenční hrozby“ na zvládnutelné riziko a Čína? Ta se stává centrem americké pozornosti.
Zatímco se Amerika se odvrací od Evropy, v zákulisí probíhá mnohem podstatnější posun. Evropa poprvé od roku 1945 pozoruje, že velký bratr zpoza Atlantiku už nechce garantovat její bezpečnost za každou cenu. A místo paniky začíná tvrdnout.
Co o zrodu „nového trojúhelníku“ USA–Rusko–Evropa říkají samotná strategie, reakce Kremlu, rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu či data o evropských zbrojních rozpočtech? A potvrzuje se obava, že Evropa míří k oslabení?
Co skutečně říká NSS 2025
Za výchozí bod celé debaty lze považovat znění Národní bezpečnostní strategie pro rok 2025. Rozhodně nepůsobí jako další povinný soubor frází o „vizi a prioritách“, ale jako programový manifest druhého Trumpova mandátu. Přímo v textu se otevřeně hlásí k zásadám America First a staví na představě, že Spojené státy nebudou nadále udržovat globální pořádek namísto ostatních. Tento výklad potvrzuje i analytický přehled National Security Strategy (United States).který na tento posun upozorňuje s důrazem na jeho mezinárodně-politické důsledky.
V části věnované aliancím přímo stojí věta: „Dny, kdy USA podpíraly celý světový řád jsou u konce. Bohaté a vyspělé státy musí nést primární odpovědnost za své regiony a Spojené státy budou jejich bezpečnost spíše koordinovat než financovat.“
Evropa se v dokumentu objevuje především jako problém: nedostatečné výdaje na obranu, „civilizační eroze“, demografické trendy a údajná „regulace, která dusí svobodu a inovace“. Britská Sky News připomíná pasáže, podle nichž by Evropa mohla být „k nepoznání během dvaceti let“, pokud nezmění kurz.
V dokumentu prakticky mizí důraz na „mezinárodní právo“ a „rules-based order“, který byl ještě v minulých strategiích základním rámcem, jak upozorňuje rozbor Brookings Institution. Místo toho se objevuje chladný jazyk síly, podle něhož mezinárodní řád fakticky stojí na „větších, bohatších a silnějších státech“.
Pro Evropu to má dva důsledky. První je čistě vojenský: Washington už neprezentuje bezpečnost Evropy jako vlastní existenční zájem, ale jako prostor, kde mohou spojenci – pokud se budou snažit – převzít primární břemeno. Druhý je politický: Evropa v textu není partner, se kterým se rodí společný projekt, nýbrž region, který má být napraven. Francouzský Le Monde proto shrnuje, že dokument míří tvrdší rétoriku na Evropu než na některé deklarované rivaly.
Proč se Trump dívá na Rusko jinak než Evropa
Klíčovou změnou NSS 2025 je posun, jakým dokument zachází s Ruskem. V předešlých strategiích bylo Rusko ztělesněním revizionistní hrozby. Nový text mluví o „strategické stabilitě“ a „vyhnutí se zbytečným konfliktům s velmocí se srovnatelným jaderným arzenálem“, což ve svém přehledu zmiňuje rádio RFE/RL.
Je to chladná účetní úvaha. Trumpova administrativa chce uvolnit jednu frontu, aby měla volné ruce pro konfrontaci s Čínou. V několika komentářích to otevřeně popisují experti z Atlantic Council: Rusko přestává být „démonizovaným“ protivníkem a stává se prvkem ve větší rovnici, kde hlavním soupeřem je blok Čína–Rusko–Írán–KLDR.
Analýzy China Power při CSIS dlouhodobě ukazují, jak prudce roste čínská vojenská i ekonomická váha, včetně navyšování námořního a raketového arzenálu v Indo-Pacifiku. Text NSS 2025 tuto realitu jen překlápí do politického jazyka: priority jsou Západní hemisféra a Indo-Pacifik, nikoli evropská rovnováha sil. Doplňkové komentáře think-tanků jako War on the Rocks nebo GMFUS upozorňují, že aliance už nejsou chápány jako samoúčelná hodnota, ale jako transakce, u níž se pečlivě zkoumá návratnost.
Z této logiky vychází i způsob, jakým dokument mluví o Ukrajině. Ne explicitně, ale mezi řádky. Trump se prezentuje jako „President of Peace“, který dokázal ukončit několik konfliktů „dohodou“, jak podotýká shrnutí na stránce Lawfare. V takovém rámování se válka na Ukrajině mění z testu kolektivní bezpečnosti v problém, který lze „vyřešit“ dohodou velmocí – ať už to pro Kyjev znamená cokoli.
Pro Evropu je to zásadní. Zatímco pro většinu evropských států představuje Rusko bezprostřední hrozbu pro jejich území a politické systémy, pro Trumpovu administrativu je Rusko „druhořadé riziko“, se kterým se dá experimentovat, pokud to pomůže v boji s hlavním soupeřem – Čínou.
Kreml tleská, ICC šlape Trumpovi na brzdu
Jestli někdo NSS 2025 přivítal bez výhrad, je to Kreml. Mluvčí Dmitrij Peskov mluví o tom, že strategie je „z velké části v souladu s ruskou vizí světa“, jak cituje The Guardian. Podobně laděná shrnutí přináší i The Straits Times.
Z ruského pohledu je důvod k radosti jasný. Strategie omezuje ambice NATO, odmítá další rozšiřování aliance a tlačí spojence k převzetí většího dílu zodpovědnosti. To znamená méně amerických vojáků v Evropě, více prostoru pro ruský tlak a šanci, že se Washington bude soustředit spíše na Tchaj-wan než na Donbas.
Jenže do tohoto obrazu vstupuje hráč, kterého nelze přehlasovat - Mezinárodní trestní soud v Haagu. Ten v roce 2023 vydal zatýkací příkaz na Vladimira Putina za válečné zločiny spojené s deportacemi ukrajinských dětí, jak připomíná Reuters. V prosinci 2025 pak prokuratura potvrdila, že tento mandát platí i v případě, že by došlo k mírové dohodě vyjednané Spojenými státy, která by obsahovala různé formy politické amnestie, jak zaznamenal další text Reuters.
To je přesně ten moment, kdy Evropa „hází Trumpovi klacky pod nohy“ – nikoli z trucu, ale právní cestou. ICC není institucí pod kontrolou Washingtonu. Většina evropských států je členem Římského statutu a nese povinnost s tribunálem spolupracovat, jak vysvětluje profil International Criminal Court.
Zároveň se v EU odehrává paralelní debata o zvláštním tribunálu pro zločin agrese vůči Ukrajině, který otevřeně podporují evropské vlády a instituce, jak dokládá další zpráva Reuters. Tím vzniká situace, kdy se americká „dohoda“ s Ruskem může politicky hodit Bílému domu, ale narazí na evropské soudy, zákony a veřejné mínění.
Trump vidí Putina jako člena klubu, se kterým se dá uzavřít „realistická dohoda“. Evropa v něm vidí válečného zločince, jehož pohyb po světě bude už navždy omezen právními riziky. Mezi těmito dvěma pohledy neleží nuance, ale zásadní rozdíl.
Tvrdá čísla: Evropa má na to, aby se ubránila sama
Začněme ekonomikou. Podle dat Mezinárodního měnového fondu má Evropská unie v paritě kupní síly HDP, které je srovnatelné s výkonem Spojených států. V absolutních číslech je rozdíl relativně malý a v některých letech se EU dokonce přibližuje americké úrovni. Svůj obrázek doplňuje i World Bank a agregovaná data Eurostatu.
Jinými slovy, Evropa není chudý příbuzný, který prosí Ameriku o ochranu, protože nemá zdroje. Je to bohatý blok, který si desítky let mohl dovolit investovat méně do tvrdé síly, protože měl americký deštník.
Teď se tento model bortí. Podle posledního fact sheetu SIPRI dosáhly světové výdaje na obranu rekordních 2,7 bilionu dolarů, a právě Evropa patří k regionům s nejrychlejším růstem. Tisková zpráva SIPRI zároveň ukazuje, jak dramaticky stouply rozpočty států jako Německo, Polsko nebo pobaltské země.
V rámci NATO se posouvá i samotný standard. Na summitu v Haagu přijaly členské státy závazek směřovat k pěti procentům HDP na obranu do roku 2035, jak shrnuje přehled Agreement on 5% NATO defence spending by 2035. Detaily národních výdajů nabízí pravidelný přehled NATO Defence Expenditures, podle něhož se počet evropských zemí splňujících dřívější hranici dvou procent rychle zvyšuje. Analytický přehled od Atlantic Council pak ukazuje, že rostou nejen procenta HDP, ale i reálné objemy peněz.
Trumpův tlak tedy nevede k rozpadu aliance, ale k tomu, že Evropa konečně dělá něco, co měla udělat už dávno: začíná platit vlastní bezpečnost. Ne proto, že by chtěla Ameriku potrestat, ale proto, že jí nic jiného nezbývá.
Ještě nedávno působila EU v bezpečnostní debatě jako unavený gigant, který dokáže psát dlouhé strategie, ale nedokáže rozhodnout ani o nákupu munice. Ten obraz se mění rychleji, než by si mnozí připustili.
Zbrojní průmysl v Evropě zažívá boom, který dobře ilustruje reportáž Washington Post o německém Rheinmetallu. Německo, které bylo ještě před deseti lety symbolem pacifismu a rozpočtových škrtů, dnes masivně rozšiřuje výrobu tanků, munice a obrněných vozidel. Podobný příběh píší Polsko, Francie, Skandinávie i střední Evropa. V žebříčcích stovky největších zbrojovek už evropské firmy představují významnou část tržeb, jak ukazuje i širší statistika SIPRI.
Současně tvrdne politický jazyk. Evropské policy think-tanky jako European Policy Centre popisují NSS 2025 jako „existenciální výzvu“ pro EU a otevřeně volají po tom, aby přestala spoléhat na americký politický cyklus. Estonský institut ICDS v detailní analýze What the new US National Security Strategy really signals for Europe mluví o „tough-love modelu transatlantických vztahů“, v němž Spojené státy zůstávají spojencem, ale už ne garantem poslední instance.
Metafora „rozzuřeného evropského býka“ tak není jen publicistický nápad. Popisuje kontinent, který si začíná uvědomovat vlastní váhu. Má ekonomiku srovnatelnou se Spojenými státy, značnou technologickou základnu a – co je politicky nejdůležitější – čím dál menší iluzi, že někdo jiný udělá nepopulární rozhodnutí za něj.
Americká strategie dává dost dobře najevo, že Spojené státy už nebudou „dopředu platit“ za stabilitu celého světa a doufat, že to spojenci ocení. A tlak, aby Evropa dělala víc pro vlastní obranu, sílí, což vyplývá i z analýzy think-tanků jako Brookings, CSIS nebo Atlantic Council. Teď stojí před volbou, kterou už nemůže odložit. Může se tvářit, že NSS 2025 je jen výstřelek jednoho prezidenta, a doufat, že příští administrativa se vrátí ke starému modelu. Nebo může přijmout nepříjemnou, ale osvobozující tezi: velký bratr je pryč a je čas dospět. Může to být okamžik, kdy se kontinent po osmdesáti letech postaví sám za sebe.
