Článek
Dějiny druhé světové války jsou plné jmen, která se stala synonymem pro zlo. Ale i v této temné galerii existuje postava, která vybočuje. Postava, jejíž činy byly tak extrémní, že vyvolávaly odpor i u otrlých velitelů SS. Oskar Dirlewanger. Muž s tváří zbrázděnou jizvami, alkoholik, násilník a zároveň doktor politických věd. Pokud však jeho příběh zúžíme jen na portrét jednoho sadisty, unikne nám to nejděsivější. Dirlewanger nebyl omyl. Byl produktem. Byl výsledkem chladnokrevné kalkulace nacistického státu, který v určité fázi války dospěl k závěru, že právo je přítěž a absolutní brutalita je legitimní manažerská metoda.
Institut pro výzkum hrůzy
Abychom pochopili, co se stalo ve Varšavě nebo v běloruských lesích, musíme se vrátit na začátek. Do doby, kdy se nacistická mašinérie teprve učila, jak efektivně využívat „lidský odpad“. Vše začalo v hlavě Heinricha Himmlera, říšského vůdce SS. Himmler, posedlý germánskou mytologií a zároveň chladnou byrokratickou efektivitou, přišel s myšlenkou, která by v civilizovaném světě neměla místo. Věřil, že „přirozené instinkty“ lidí, kteří se pohybují na hraně zákona, lze vojensky využít.
Jeho zrak padl na specifickou skupinu vězňů: pytláky. V romantizované nacistické představě nebyl pytlák obyčejný kriminálník. Byl to člověk spjatý s přírodou, mistr stopování, muž, který dokáže přežít v lese a bez váhání zabít. Himmlerova logika byla prostá: Kdo umí ulovit jelena a uniknout hajnému, ten dokáže v ruských bažinách ulovit partyzána. Tak vzniklo Wilddiebkommando Oranienburg.
Do čela tohoto experimentu se nemohl postavit nikdo z tradiční pruské vojenské školy. Důstojníci Wehrmachtu, vychovaní v kodexu cti a disciplíny, by takovým úkolem pohrdali. Himmler potřeboval někoho, kdo nemá zábrany. Někoho, kdo už dávno překročil hranici normality. A tak našel Oskara Dirlewangera.
Oberführer Oskar Dirlewanger po obdržení Slovenského válečného vítězného kříže po skončení Slovenského národního povstání koncem roku 1944 v Banské Bystrici
Doktorand s pistolí
Kdo byl tento muž, kterému stát svěřil právo nad životem a smrtí? Dirlewangerův profil je fascinující směsicí intelektu a morálního bahna. Veterán první světové války, několikrát raněný a vyznamenaný, se v civilním životě nedokázal najít. Ačkoliv získal doktorát z politologie (titul, který si s hrdostí nechal uvádět i v dobách nejhorších masakrů), jeho kariéra byla sérií pádů. Zpronevěra, alkoholismus, a co bylo nejhorší – sexuální delikty, včetně zneužívání nezletilých.
V jakémkoli právním státě by takový člověk skončil na okraji společnosti nebo ve vězení. Nacistické Německo však fungovalo jinak. Díky starým známostem z „doby bojů“ o moc (zejména díky Gottlobu Bergerovi, klíčové postavě v náboru SS) dostal Dirlewanger druhou šanci. Byla to šance na vykoupení krví. Ne vlastní, ale cizí.
Když v roce 1940 přebíral velení nad jednotkou pytláků, nešlo o elitní útvar. Byla to sbírka vyděděnců. Jenže válka na východě se blížila a poptávka po „špinavé práci“ rostla. Původní myšlenka lovců partyzánů se začala rychle transformovat. K pytlákům začali přibývat další trestanci: vojáci SS odsouzení za krádeže či opilství, a později i skuteční kriminálníci vytažení z koncentračních táborů. Z jednotky se stávala legie zatracených.
Muži v této jednotce věděli jedno: jejich jedinou cestou na svobodu – nebo alespoň k přežití – je absolutní poslušnost a výkon. A „výkonem“ se v řeči Dirlewangera nerozumělo dobytí kóty. Rozumělo se jím vyčištění prostoru. Totální. Bez ohledů na věk nebo pohlaví.
Běloruská laboratoř smrti
Skutečný zlom přišel po nasazení na východní frontě, konkrétně v Bělorusku. Zde se Dirlewangerova jednotka utrhla ze řetězu způsobem, který šokoval i místní německou správu. Bělorusko se stalo laboratoří, kde se testovalo, kam až může zajít tzv. „protipartyzánský boj“.
Oficiální hlášení mluvila o „pacifikaci vesnic“. Realita? Jednotka obklíčila vesnici podezřelou z podpory partyzánů. Muži, ženy i děti byli nahnáni do stodol, které byly následně zapáleny. Ti, kteří se pokusili utéct, byli postříleni kulomety. Nešlo o bojové operace. Šlo o masové popravy civilistů. Čísla jsou mrazivá: poměr zabitých „nepřátel“ a nalezených zbraní byl často v řádu stovek mrtvých na pár kusů pušek. To jasně dokazuje, že cílem nebyli ozbrojenci. Cílem byla populace.
Dirlewanger v tomto prostředí kvetl. Svědectví popisují, jak se účastnil akcí osobně, často pod vlivem alkoholu, a s potěšením sledoval utrpení obětí. Vytvořil si vlastní malou říši, kde neplatily vojenské řády, ale pouze jeho vůle. Jeho muži, vědomi si toho, že pro ně není cesty zpět do slušné společnosti, se s ním sžili. Vytvořila se toxická loajalita založená na spoluvině.
Co je však nejdůležitější pro pochopení „systému“: Berlín o tom věděl. Hlášení o zvěrstvech putovala nahoru. Stížnosti posílali i civilní správci okupovaných území, kterým Dirlewangerovo řádění komplikovalo ekonomické vytěžování země. Ale Himmler držel nad svým chráněncem ochrannou ruku. Dirlewanger totiž dodával výsledky. V mapách SS se začaly objevovat „vyčištěné zóny“ – bílá místa, kde už nikdo nežil. A pro režim, který plánoval novou kolonizaci východu, to byla vítaná práce. Zločin se stal státním zájmem.
Varšava – Rozkaz zněl: „Srovnat se zemí“
Srpen 1944. Varšava povstala. Polské podzemní hnutí, Zemská armáda, se rozhodlo k zoufalému pokusu o osvobození města před příchodem Rudé armády. Pro Hitlera a Himmlera to nebyl jen vojenský problém. Byla to urážka. Byla to příležitost ukázat světu, co se stane s městem, které se odváží vzdorovat Třetí říši.
Rozkaz, který přišel z Berlína, byl jasný a děsivý svou jednoduchostí: „Každý obyvatel má být zabit, nesmí se brát žádní zajatci. Varšava má být srovnána se zemí a tím má být vytvořen odstrašující příklad pro celou Evropu.“
Kdo měl tento úkol splnit? Wehrmacht byl vázán na frontě. Na řadu přišly speciální jednotky. A mezi nimi, jako předvoj apokalypsy, Dirlewangerova brigáda SS. Když jeho muži dorazili na předměstí Wola, nenesli si s sebou žádnou vojenskou strategii. Nesli si jen rozkaz zabíjet a vědomí, že jim projde naprosto všechno.
To, co následovalo ve čtvrti Wola mezi 5. a 7. srpnem 1944, se vymyká lidskému chápání. Historie zná mnoho masakrů, ale Wola je jiná. Je jiná svou systematičností a rychlostí. Během několika málo dní zde bylo zavražděno odhadem 40 000 až 50 000 lidí.
Nešlo o vedlejší ztráty v pouličních bojích. Dirlewangerovi muži postupovali dům od domu, ulici po ulici. Vtrhli do činžovních domů, vyvlekli obyvatele na dvory a tam je postříleli. Bez výběru. Muži, ženy, děti, staří lidé. Bylo jim to jedno. Svědectví přeživších popisují scény, které připomínají Dantovo peklo.
Jedním z nejotřesnějších momentů byl útok na nemocnice ve Wole. Nemocnice sv. Lazara a Nemocnice Karola a Marie. Místa, která i ve válce požívají určité ochrany, se změnila v jatka. Pacienti byli stříleni přímo na lůžkách. Lékaři a sestry, kteří odmítli opustit své svěřence, byli popraveni s nimi. Budovy byly následně zapáleny, často i s lidmi, kteří ještě žili uvnitř.
Dirlewanger se v tomto chaosu pohyboval jako dirigent zkázy. Svědci ho popisují v otevřeném voze, často s lahví v ruce, jak dává pokyny k „čištění“ dalších bloků. Pro něj to nebyla válka. Byl to lov. Lov na bezbranné. V jeho očích nebyli obyvatelé Varšavy lidmi, ale biomasou, kterou je třeba odstranit, aby uvolnila místo pro germánskou rasu.
Ulice Woly byly pokryty těly. Aby nacisté zahladili stopy po rozsahu zločinu, vzniklo tzv. Verbrennungskommando – oddíl vězňů, který musel v rámci tzv. Verbrennungskommanda (spalovacího komanda) zahlazovat stopy po těchto zvěrstvech. Tito vězni, často sami určení k likvidaci, byli nuceni vršit těla svých sousedů a rodin na obrovské hranice. Nad čtvrtí Wola se dny i noci vznášel hustý, nasládlý kouř, který byl cítit na kilometry daleko. Byl to kouř, který definitivně pohřbil zbytky iluzí o „vznešeném boji“ německé armády.
Dirlewangerův pád nebyl okamžitý, ale byl nevyhnutelný. S blížícím se koncem války se jeho jednotka, mezitím rozšířená na divizi SS, pokoušela zastavit postup Rudé armády a potlačit povstání na Slovensku, kde opět zanechala krvavou stopu. Ale chaos, který Dirlewanger miloval, se nakonec obrátil proti němu.
V květnu 1945 se pokusil zmizet. Odložil uniformu SS, oblékl si civilní šaty a snažil se splynout s miliony uprchlíků v rozvráceném Německu. Spravedlnost ho však dostihla v podobě francouzských okupačních úřadů v Altshausenu. Ironií osudu zemřel 7. června 1945 v zajetí. Oficiální zpráva hovořila o přirozené smrti, ale historické prameny i svědectví naznačují mnohem brutálnější konec: byl pravděpodobně ubit polskými strážnými, kteří v zajateckém táboře rozpoznali muže zodpovědného za zkázu Varšavy. Muž, který celý život zasvětil organizovanému násilí, tak sám skončil jako oběť nekontrolovaného hněvu.
Příběh Oskara Dirlewangera není jen biografií jednoho sadisty. Je to mrazivé memento toho, co se stane, když státní aparát rezignuje na morálku a právo ve prospěch „totální efektivity“. Dirlewanger nebyl anomálií, kterou systém přehlédl; byl nástrojem, který systém vědomě naostřil a použil tam, kde i ti nejtvrdší vojáci Wehrmachtu váhali.
Jeho odkazem zůstávají vypálené vesnice Běloruska a trosky Varšavy. Je připomínkou, že hranice mezi civilizací a absolutním barbarstvím je velmi tenká a stojí především na ochotě jednotlivců i institucí říct „ne“ rozkazům, které popírají lidskost. Doktor politických věd, který se stal masovým vrahem, je důkazem, že vzdělání bez charakteru je jen nebezpečným nástrojem v rukou monstra.
