Politickou moc získává ten, kdo na sebe dokáže strhnout pozornost: Šašek, filantrop nebo agitátor

Když se premiér země natáčí při dřepech a předseda sněmovny se nechává filmovat, jak drží žebřík při sundávání ukrajinské vlajky, není to náhoda. Je to symptom hlubší strukturální proměny, která nenápadně, ale fatálně přepisuje pravidla demokratické soutěže. Politika přestala být soubojem idejí o správě státu a stala se trhem s emocemi, kde o vítězi nerozhoduje kvalita reforem, ale schopnost ovládnout prostor. Vítejte v éře, kde se volič chová jako divák reality show a kde se moc dělí mezi tři hlavní archetypy: filantrop, šašek a agitátor. Tradiční představa o racionálním voliči, který porovnává volební programy, se v digitálním věku definitivně hroutí. V prostředí saturovaném informačním šumem a ovládaném algoritmy sociálních sítí se těžiště rozhodování přesunulo jinam. Politika vstoupila do fáze totální komodifikace. Volič si nekupuje funkční řešení pro stát, ale kupuje si „vibe“, emoci a příběh. Politické strany to pochopily a adaptovaly se. Místo politiků dnes kandidují marketingové produkty, které jsou precizně navržené tak, aby zasáhly konkrétní emoční strunu. Podívejme se na tři nejvýraznější strategie, které dnes dominují české scéně a které dokonale ilustrují, proč už nevolíme obsah, ale formu.

Prvním a nejmocnějším archetypem je „Lidumil“. Tuto roli k dokonalosti dovedl Andrej Babiš. Je fascinující sledovat jeho dvanáctiletou evoluci: z původně agresivního, vulgárního miliardáře, který „humpolácky“ urážel novináře i oponenty, se pomocí armády PR poradců proměnil v laskavého „dědečka“, který rozdává koblihy a chce pro lidi jen to nejlepší. Tato proměna není náhodná, je to chladný kalkul. Jeho hlavní zbraní je falešná filantropie. Dlouhodobě a hlasitě komunikuje, že svůj poslanecký plat odevzdává nadaci pro matky samoživitelky. Buduje tak obraz obětavého miliardáře, který politiku dělá jako službu a peníze vlastně nepotřebuje. „Dělám to pro vás a zadarmo,“ zní ten podtext, který má vytvořit morální štít proti jakékoliv věcné kritice jeho byznysového impéria.

Jenže při pohledu na tvrdá data se tento obraz mění v cynickou hru s čísly. Pojďme být konkrétní: plat premiéra České republiky se v roce 2026 zvýší na přibližně 308 700 Kč hrubého měsíčně. Pro průměrného občana je to snová suma, pro miliardáře je to však jen drobný výdaj na reklamu. Oproti tomu koncern Agrofert, který Babiš „zaparkoval“ ve svěřenských fondech, generuje v průměru za poslední tři roky čistý zisk kolem 7,4 miliardy korun. Pokud si toto číslo rozložíme na drobné, zjistíme, že jeho impérium vydělá denně zhruba 20 milionů korun. Každou hodinu mu na účtech přibude přibližně 840 tisíc korun čistého. V praxi to znamená, že měsíční plat, jejž tak velkoryse odevzdává na charitu, vygenerují jeho firmy za pouhých 22 minut běžného provozu. V letech rekordních zisků to pak stihnou dokonce za necelou čtvrthodinu.

Odevzdávat státní plat je z hlediska Babišových příjmů a dotačních zisků ekvivalentem toho, když běžný člověk hodí pětikorunu do kašny, zatímco druhou rukou vybírá bankomat plněný veřejnými penězi. Není to oběť, je to zanedbatelný marketingový náklad na udržení moci, která garantuje, že dotační toky v řádech miliard nevyschnou a legislativa nepůjde proti zájmům holdingu. Tento typ filantropie je v podstatě investicí s obrovskou návratností. Volič tleská štědrosti v řádech desítek tisíc, aniž by si spočítal, že tu show zaplatil on sám skrze dotace a státní zakázky v řádech miliard korun. Je to dokonalá iluze, která mění predátorský kapitalismus v dojem otcovské péče o slabé.

Druhým archetypem, který na sebe strhává pozornost, je „Bavič“ či, v méně lichotivém, ale přesnějším označení, „Politický šašek“. Tuto roli obsadil Tomio Okamura. Jeho metoda je založena na permanentním spektáklu, který často překračuje hranici parodie. Ikonickým momentem se stalo video po volbách, kde Okamura „sundává“ ukrajinskou vlajku. Realita však byla mnohem prostší a komičtější zároveň. Okamura po žebříku ani nelezl; pouze ho zespoda, poněkud nešikovně, přidržoval, zatímco jiní konali. Vznikla tak dokonalá metafora jeho politiky: tvářit se jako akční hrdina lidu, ale ve skutečnosti jen „držet štafle“ těm, kteří skutečně hýbou dějem, a nechat se u toho ve správném úhlu natočit pro sociální sítě.

Ještě drastičtější je však rozpor mezi jeho slovy a činy, typický syndrom „kázat vodu a pít víno“. Okamura postavil svou kariéru na agresivní kritice elit a takzvaných papalášů. Pravidelně útočí například na Markétu Pekarovou Adamovou za využívání luxusních vozů typu BMW řady 7 a prezentuje to jako nehorázný výsměch chudým lidem. Zapomíná však dodat, že on sám jako předseda sněmovny či prominentní lídr strany s oblibou využívá tytéž benefity, tytéž limuzíny a pobírá jeden z nejvyšších platů v zemi, přičemž jeho efektivita v legislativním procesu je minimální. Jeho nekonečné obstrukce a cirkusové výstupy nejsou bojem za práva občanů, ale vysoce lukrativním byznys modelem. Okamura je v podstatě placeným hercem, který za státní peníze hraje roli utlačovaného tribuna lidu, zatímco si v soukromí užívá výsad té nejvyšší elity, kterou navenek tak hlasitě proklíná.

Vrcholem tohoto pokrytectví je pak jeho přístup k zásadním otázkám bezpečnosti, jako je pomoc Ukrajině. Zatímco na kameru hřímá o tom, že „nepošleme ani náboj“, realita zákulisních her ukazuje jiný obraz. Uniklá korespondence a vyjádření z okolí Petra Macinky a prezidentské kanceláře naznačují, že Okamura je v soukromí mnohem tvárnější. Pokud by se pomoc, jako například dodávka letounů L-159, neřešila veřejně a „netroubila do světa“, byl by schopen ji v tichosti akceptovat výměnou za politické ústupky. Jemu totiž v jádru nezáleží na tom, kolik munice kam odejde; záleží mu pouze na tom, jaký příběh o tom může prodat svým voličům. Tato šaškárna se žebříkem je jen vrcholkem ledovce politiky, která je postavena na lži a na hře pro publikum, kterému je odpírána pravda o skutečném pragmatismu jejich lídra.

Třetím a nejtemnějším hráčem na trhu je „Agitátor“. Tuto pozici si pro sebe krade Jindřich Rajchl a jemu podobní. Zde už končí legrace i marketingová „pohoda“. Rajchl neprodává koblihy ani zábavná videa ze života. Prodává čistý strach, nenávist a rozvrat. Nepůsobí jako politik, který chce stát spravovat, ale jako někdo, kdo ho chce v podstatě unést. Jeho metodou je vrazit klín do společnosti tak hluboko, až to začne ohrožovat samotné základy demokratického soužití. Cíleně vytváří atmosféru latentní občanské války, kde na jedné straně stojí mýtický „zotročený lid“ a na druhé straně „zločinná vláda“ a nepřátelské instituce.

Jeho rétorika je mimořádně nebezpečná, protože nejde jen o ostrou politickou kritiku, ale o systematickou dehumanizaci oponentů a podrývání důvěry v policii a soudy. Volání po „vyhazování z oken“ a agresivní výpady proti státnímu aparátu nejsou v jeho podání jen literárními metaforami; jsou to vědomé pokusy o radikalizaci davu a brnkání na strunu nejnižších pudů. Rajchl se snaží vyvolat v části veřejnosti pocit, že systém se definitivně zhroutil a jedinou cestou k nápravě je hrubá síla a destrukce stávajících pořádků. Je to klasická taktika politického manipulátora: vytvořit pocit bezprostředního ohrožení, označit konkrétního viníka a pak se nabídnout jako jediný spasitel s „pevnou rukou“.

Jeho politická síla stojí na tom, že nabízí až děsivě jednoduchá vysvětlení pro extrémně složité globální problémy. V jeho světě neexistují nuance, jen černobílá schémata spiknutí a zrady. Tím dokáže přitáhnout i ty, kteří hledají potvrzení svého rozčarování spíše než ověřené informace. Pro tento typ populisty je klidná a fungující společnost nepřítelem, protože v atmosféře racionální debaty by jeho hysterický křik nikdo neposlouchal. Potřebuje chaos, strach a nenávist, protože to jsou jediné emoce, na kterých dokáže budovat svou mocenskou základnu. Část voličů mu netleská za konkrétní řešení, ale za styl, který legitimizuje jejich hněv a dává jim pocit, že jejich frustrace je jediným měřítkem pravdy.

Bylo by intelektuálně nepoctivé a analyticky nepřesné tvrdit, že tento posun k „estrádní politice“ je výhradní doménou zmíněných aktérů či mimoparlamentních radikálů. Není. Virální marketing a snaha zalíbit se zkratkovitým formátům proniká napříč politickým spektrem jako neviditelná infekce. Vidíme Piráty, kteří byli kdysi průkopníky digitální komunikace a dodnes se snaží oslovovat voliče přes memy a reels, vidíme představitele hnutí STAN či koalice SPOLU, jak se pokoušejí o odlehčený obsah, aby nepropadli v neúprosných algoritmech sociálních sítí. Rozdíl je však v míře, intenzitě a v tom, co tvoří samotné jádro jejich sdělení.

U mnoha tradičních či vládních stran působí tyto snahy často křečovitě a neohrabaně, spíše jako povinný a někdy i nechtěný doplněk k reálné, byť třeba nepopulární politické agendě. Často narážejí na to, že jejich voličská základna je na tento typ „šaškáren“ citlivější, kritičtější a vyžaduje alespoň základní míru faktické správnosti. Důvod, proč jsme se v tomto textu zaměřili právě na trojici Babiš–Okamura–Rajchl, není v žádném případě dán osobní antipatií, ale prostým analytickým faktem: tito hráči povýšili marketing na absolutní normu a jedinou substanci své politiky. U nich nejde o formu, která balí obsah; u nich je forma obsahem sama o sobě. Jsou to nejviditelnější a nejúspěšnější producenti politického spektáklu, kteří diktují tempo hry, jemuž se ostatní jen marně a se zpožděním snaží přizpůsobit.

Je však nutné varovat, že pokud se tento styl – založený na manipulaci pozornosti a potlačování faktů – stane jedinou uznávanou cestou k moci, brzy nebudeme schopni rozeznat rozdíl mezi seriózní správou země a marketingovou agenturou pro prodej emocí. Babišova filantropie je jen mlha kryjící dotační zájmy, Okamurův cirkus je divadlo pro odvedení pozornosti od osobních benefitů a Rajchlův hněv je nebezpečná hra s ohněm. Přesto vítězí, protože pochopili, že moc nezíská ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo udělá největší show. A dokud my, voliči, budeme tleskat v hledišti místo toho, abychom kontrolovali fakta v zákulisí, bude se tento spektákl hrát dál – za naše peníze, na úkor naší budoucnosti a s rizikem, že se tato show jednoho dne změní v tragédii, kterou už nepůjde vypnout jedním kliknutím.