Článek
Za vlády Petra Fialy nebyl hlavním problémem obsah, ale forma. Premiér sice komunikoval věcně a přímočaře, když popisoval nutné kroky a varoval před krátkodobou bolestí, ale jeho styl narážel na limity akademického přístupu. Fiala stavěl na argumentech a logických souvislostech, což v učebnici politologie funguje, ale v realitě českého veřejného mínění často selhává. Politická praxe totiž není univerzitní seminář. Část veřejnosti vnímala jeho věcnost nikoliv jako upřímnost, ale jako povýšené moralizování. Když premiér s čísly v ruce vysvětloval, že situace je vážná, mnoho voličů v tom nevidělo projev odpovědnosti, ale chladný kalkul technokrata, který se svými rozhodnutími odtrhl od dopadů na běžný život.
Teprve ke konci jeho mandátu začalo být zřejmé, že pochopil klíčovou věc: v politice nestačí mít pravdu, je nutné ji prodat v konfliktu. V kampani, kdy začal vyjíždět do regionů a čelit přímým konfrontacím, se ukázalo, že dokáže čelit i útočným sloganům, které do veřejného prostoru dlouhodobě pumpují Andrej Babiš a Tomio Okamura. V těchto momentech působil paradoxně nejpřesvědčivěji. Ne proto, že by otočil kormidlo názorů, ale protože přizpůsobil slovník realitě mimo svou sociální bublinu. Ukázalo se, že Fiala umí ustát tlak, nenechá se rozhodit agresivním výkřikem a dokáže reagovat věcně. Schopnost vést dialog i s voličem, který apriori nedůvěřuje vládě, byla momentem, kdy se z profesora stal politik schopný držet linii sporu. Byl to pokus nenechat si ukrást prostor pro interpretaci reality.
Tento posun však přišel s křížkem po funuse. Mediální obraz premiéra byl již zabetonovaný a značná část elektorátu ho neposuzovala podle obsahu sdělení, ale podle předem přidělené role „toho, kdo nerozumí lidem“. Leden 2026 však ukazuje, že česká politika se posunula od sporů o styl k mnohem nebezpečnější hře o podstatu pravidel. Dnes už se nehraje o to, jak kdo mluví na tiskové konferenci. Hraje se o to, jak se nakládá s ústavními funkcemi. Sledujeme manévry, jak obejít standardní procesy, když narazí na odpor, a jak následně celé řešení „zabalit“ do marketingu tak, aby vypadalo legitimně. Tento rozdíl je zásadní a nelze ho ignorovat. Zatímco špatná komunikace je chybou formy, účelové ohýbání rolí je chybou systému. V jedné chvíli politik volí nevhodná slova, ve druhé si vláda začíná upravovat hřiště podle toho, koho potřebuje udržet u moci. A přesně v tomto bodě se nyní nacházíme.
Výsledky říjnových voleb 2025 přinesly koalici ANO, SPD a Motoristů. Prezident Petr Pavel postupoval striktně podle ústavy, když 9. prosince jmenoval premiéra a následně i kabinet. Tím by měl proces končit. Většinová vláda má mandát, má čísla, má důvěru. První týdny však odhalují, že hlavním rizikem této sestavy není programové prohlášení, ale personální inženýrství. Nejřiklavějším důkazem je kauza Filipa Turka. Tento krok nelze číst jinak než jako obcházení prezidentova práva veta. Formálně se ústava neláme, fakticky se ale hledá zadní vchod. Poté, co hlava státu odmítla jmenovat Turka ministrem životního prostředí, měl Andrej Babiš dvě standardní cesty: navrhnout jiného kandidáta, nebo vyvolat kompetenční spor. Místo toho zvolil třetí, nestandardní variantu: Turka „uklidit“ do nově zřízené funkce vládního zmocněnce pro Green Deal, čímž Motoristům fakticky ponechal vliv na klíčovou agendu.
V reálu jde o rezort, který ovlivňuje energetiku, průmysl i veřejné finance, a zároveň o téma, na kterém si Motoristé vybudovali svou politickou existenci. Je nutné zdůraznit, že prezidentův odpor nevznikl ve vakuu. Petr Pavel v oficiálním odůvodnění upozorňoval, že Pavel má výhrady k Turkovým gestům a výrokům s neonacistickým podtextem, a že tato nominace je toxická i pro mezinárodní vnímání vlády. Nejde o náhlý rozmar, ale o dlouhodobý, čitelný postoj, který registrují i zahraniční partneři. Zároveň se nehraje o maličkost, ale o roli prezidenta v ústavním systému. Byť je jeho pravomoc často vnímána jako ceremoniální, v momentě odmítnutí podpisu vzniká patová situace. Formálně jmenuje prezident, prakticky se bez jeho souhlasu ministr funkce neujme. Tyto situace se v demokracii řeší dohodou. Zřízení postu zmocněnce však působí jako trik, jak tuto pojistku obejít a nepřiznat, že prezident má v rukou reálnou moc.
Zde narážíme na jádro problému. Institut vládního zmocněnce má své opodstatnění pro koordinaci napříč rezorty. Smysl má však pouze tehdy, pokud ho zastává odborník, který garantuje kontinuitu a expertizu. Pokud se ale z této role stane politická trafika pro kandidáta bez odborné historie, stává se z toho hra s ústavou. A tento manévr přesně takový dojem vyvolává.
Ministerstvo „na dálku“ a politická symbolika
Celá konstrukce stojí na podivné personální architektuře. Podle dostupných informací má Petr Macinka formálně řídit ministerstvo životního prostředí a zároveň zůstat ministrem zahraničí. V praxi to znamená schizofrenní stav: jeden člověk nese ministerskou odpovědnost, zatímco jiný člověk má být tváří agendy. Premiér Babiš tímto tahem může tvrdit, že respektuje prezidenta, protože Turka ministrem nejmenoval. Zároveň ale uspokojí Motoristy, kterým dodá to hlavní: symbol moci, viditelnost a přístup k aparátu. Když odhlédneme od emocí, vidíme čistý mechanismus moci. Prezident zablokoval jméno, koalice si vytvořila institucionální obchvat. Místo otevřené debaty vznikla nová židle.
Z pohledu fungování státu to přináší dvě rizika. Prvním je kompetenční chaos: kdo reálně vyjednává českou pozici v klimatické legislativě EU? Druhým je rozostření odpovědnosti. Ministr se zodpovídá sněmovně, hlasuje, je odvolatelný. Jak upozorňují právní experti, zmocněnec je z definice jen „koordinátor“ s mnohem vágnější odpovědností. Paradoxní je, že tento krok jde přímo proti rétorice Motoristů. Ti dlouhodobě kritizovali byrokratické „trafiky“. Jakmile se ale jedná o Filipa Turka, principy jdou stranou: místo zeštíhlení státu se vytváří další funkce, další úřad, další mezičlánek.
Proč zrovna Turek a proč zrovna teď
Pokud by šlo o zkušeného diplomata v oblasti klimatu, dávalo by zřízení zmocněnce smysl. V tomto případě jde ale o politickou figuru, jejíž kapitál netkví v odbornosti, ale v konfliktu se „systémem“ a v mobilizaci emocí pomocí zkratek. Právě konflikt se zde stává hlavním produktem. Turek se prezentuje jako ten, kdo mluví „natvrdo“. V diplomacii a bezpečnosti se ale tento styl mění v hazard. Problémem není kritika EU, problémem je opakování narativů, které se nápadně shodují s ruskou propagandou, a to z pozice vládního činitele.
Do tohoto kontextu zapadá i rétorika SPD. Tomio Okamura v novoročním projevu 2026 hovořil o „zlatých záchodech“ v souvislosti s Ukrajinou, což bezpečnostní analytici identifikovali jako převzaté kremelské schéma. Útok na solidaritu s napadenou zemí se tak stává vládní agendou. Babiš hraje jinou hru. Nepotřebuje virální videa, potřebuje vypadat jako manažer, který udrží nesourodou koalici. Analýza varšavského think-tanku OSW popisuje strategii nové koalice jako mix populismu a snahy brzdit klimatickou politiku.
Turek je v této rovnici proměnnou, která může Babišův balanc rozbít. Ne svou reálnou mocí, ale svým konfliktním potenciálem. Zahraniční média již dříve citovala prezidentovy obavy z Turkových výroků a zasadila situaci do širšího rámce: Babiš zkouší měnit kurz, ale naráží na limity reputace státu.
Green Deal jako zástěrka a skutečný boj o vliv
Analýza OSW popisuje strategii nové koalice jasně: mix populismu a národního důrazu, snaha brzdit klimatickou politiku a šetřit na zahraničí. Green Deal je v této logice ideálním „vnitřním nepřítelem“, na kterém lze demonstrovat sílu voličům, aniž by hrozily okamžité sankce. Proto je klíčové, kdo bude za Česko mluvit. Nejde o bonmoty do médií. Jde o to, zda bude mít stát vyjednavače schopného řešit technické detaily, nebo agitátora, který umí vyvolávat konflikty. Pokud vyjednávání selže, účet nezaplatí Brusel, ale český průmysl a daňoví poplatníci v cenách energií.
V domácí debatě se „Green Deal“ stal univerzální nadávkou pro vše nepříjemné. Motoristé na této vlně vyrostli. Je to politicky vděčné téma: jasný nepřítel, jednoduchá hesla, snadná mobilizace naštvaných voličů. Realita státní správy je ale jinde. Klimatická politika je o tisících stran technických parametrů, o tvrdém lobbingu za výjimky a o čerpání evropských fondů. To je práce pro kompetentní úředníky, ne pro facebookové statusy. V tomto kontextu je vládní zmocněnec buď expert, nebo symbol. Pokud je to symbol, vznikla funkce jen proto, aby voliči měli pocit, že „tam někoho mají“. Stát ale nepotřebuje pocity, potřebuje výsledky a jasnou odpovědnost.
Otevírá se tím i nebezpečný precedens. Když prezident odmítne ministra z vážných důvodů, vláda by měla hledat jiného kandidáta. Pokud místo toho vytvoří pro odmítnutého člověka novou „trucovní“ funkci, vysílá signál o své nepředvídatelnosti. A to je v evropské politice smrtící – nikoliv z morálních důvodů, ale kvůli ztrátě důvěryhodnosti partnera. Jak uvádějí ústavní experti z České justice, vytváření paralelních struktur pro odmítnuté kandidáty narušuje rovnováhu moci a je vnímáno jako účelové obcházení ústavy.
Nejde o detail jednoho jména. Jde o test funkčnosti ústavy v praxi. Prezident má limity, vláda má pravomoci, a spor je přirozený. Co není přirozené, je vytváření paralelních struktur místo otevřeného řešení konfliktu. Za Fialy se kritizoval politický marketing. Dnes vidíme posun k vyprázdněnému střídání funkcí, které mají jen udržet klid v koalici, zatímco reálná odpovědnost mizí v mlze. Babiš může mít pocit, že situaci vyřešil manažersky a jak sám uvedl, „chce mít Turka už z krku“. Ve skutečnosti ale založil nebezpečný precedens.
Pokud se tento model stane normou, příště se bude postupovat stejně u jakékoliv jiné nominace. Neprojdeš sítem? Vytvoříme ti úřad. Takto se demokracie nerozpadá velkým třeskem, ale postupnou erozí pravidel pomocí „dočasných řešení“. Ve výsledku tak nejde o to, zda máte rádi Turka, Macinku nebo Babiše. Jde o to, zda stát dodržuje vlastní pravidla i ve chvíli, kdy se to politikům nehodí. A zda se vrátíme k obsahu politiky, nebo nám bude stačit jen další „ústavní obchvat“.
ZDROJE:
Euractiv – Prague sidelines environment ministry with controversial Green Deal coordinator (za placenou branou)
Reuters – Czech president voices opposition to cabinet nominee who made Nazi salute (za placenou branou)
Reuters – Czech-led ammunition programme for Ukraine can continue, PM says (za placenou branou)
The New Voice of Ukraine - Czech voices unite against Okamura’s anti-Ukraine speech
