Článek
V posledních měsících se znovu rozjel známý scénář. Česká televize je prý drahá, neobjektivní, odtržená od lidí a potřebuje „reformu“. Zní to jako technická debata o financování a fungování veřejné instituce. Jenže čím déle člověk sleduje, odkud tyto výtky přicházejí a v jakém politickém kontextu zaznívají, tím méně dávají smysl jako neutrální kritika a tím víc jako cílený tlak.
Zvláštní totiž je, že terčem se znovu nestávají komerční televize, které otevřeně pracují s emocí, dramatizací a šokem. Nevadí bulvární titulky, křik ani zkratky. Vadí médium, které mluví pomaleji, opatrněji a méně efektně. Vadí Česká televize.
Česká televize přitom není bezchybná instituce a nikdy nebyla. Kritika konkrétních pořadů, moderátorů nebo rozhodnutí je legitimní a nutná. To, co se dnes odehrává, ale není běžná kritika. Je to soustředěný tlak na samotný princip veřejnoprávního média v okamžiku, kdy politickou moc drží strany postavené na populistickém stylu komunikace.
Hnutí ANO vedené Andrejem Babišem vyhrálo volby potřetí za sebou. Ne díky hlubokému programu, ale díky schopnosti oslovit voliče jednoduchými sděleními, personalizovaným příběhem a trvalým vymezováním se vůči „elitám“, médiím a institucím. SPD na tom postavila celou svou existenci. Motoristé se pohybují ve stejném komunikačním prostoru, i když se teprve hledají. Společným jmenovatelem těchto subjektů je nedůvěra k médiím, která odmítají převzít jejich jazyk.
A právě tady začíná být Česká televize problém.
Ne proto, že by byla otevřeně opoziční. Ne proto, že by „bojovala“ proti konkrétním stranám. Ale proto, že systematicky narušuje způsob, jakým populismus pracuje s realitou. Když Česká televize klade nepříjemné otázky, konfrontuje výroky s fakty a dává věci do kontextu, nedělá aktivismus. Dělá přesně to, co populistická politika nesnáší.
Tento střet není náhodný ani nový. Politologové dlouhodobě popisují populismus jako styl politiky, který staví „lid“ proti „elitám“ a odmítá prostředníky mezi mocí a veřejností. Právě mezi tyto prostředníky patří nezávislá média. Jak ukazují data projektu V-Dem – Varieties of Democracy, populistické vlády napříč Evropou systematicky oslabují veřejnoprávní média, nikoli přímou cenzurou, ale institucionálním tlakem, změnami financování a zpochybňováním jejich legitimity.
Česká republika se v tomto ohledu nijak nevymyká. Podle Digital News Report 2025 od Reuters Institute for the Study of Journalism má Česká televize stále vyšší důvěru než většina komerčních médií, zároveň však roste skupina lidí, kteří tradičním médiím nevěří vůbec. Právě tato polarizace je ideální živnou půdou pro populistický útok: médium se vykreslí jako součást „systému“ a jeho kritika se vydává za boj za obyčejné lidi.
Jenže když se podíváme na mediální realitu blíž, začne se obraz komplikovat.
Komerční televize nejsou nepřítelem demokracie. Fungují podle jiné logiky. Jsou závislé na sledovanosti a reklamě, a proto pracují s emocí, dramatizací a zjednodušením. Jak upozorňuje Pew Research Center ve své analýze vztahu mezi ekonomikou médií a obsahem, tlak na výkon vede k upřednostňování konfliktu před vysvětlením. Není to morální selhání, ale strukturální vlastnost trhu.
Problém nastává ve chvíli, kdy se tento styl začne vydávat za obraz reality jako takové. Zpravodajství, které stojí na šoku a výjimkách, vytváří dojem permanentního ohrožení. Přesně s touto emocí pracuje populismus. Média a politika se tu navzájem posilují.
Důsledky tohoto prostředí jsou dobře zdokumentované. Výzkumy mediální gramotnosti ukazují, že významná část společnosti má omezenou schopnost ověřovat informace a rozlišovat mezi faktem a interpretací. Nejde jen o seniory. I mezi mladšími ročníky existuje velká skupina lidí, kteří konzumují informace bez práce se zdroji. Analýzy Reuters Institute i Freedom House dlouhodobě upozorňují, že nízká mediální gramotnost zvyšuje náchylnost k populistickým narativům.
V tomto prostředí začne Česká televize působit jako anomálie. Je pomalejší. Méně efektní. Často nepohodlná. A právě proto je terčem. Ne proto, že by lhala, ale proto, že nezjednodušuje.
Nejcitlivější část sporu se odehrává kolem financování. Veřejnoprávní média jsou v evropských demokraciích financována prostřednictvím poplatků právě proto, aby byla oddělena od přímé politické moci. Tento princip opakovaně zdůrazňuje Rada Evropy ve svých právních přehledech IRIS, které analyzují změny mediální legislativy v členských státech.
Jakmile se financování přesune do státního rozpočtu nebo se stane předmětem pravidelného politického vyjednávání, vzniká závislost. Ne formální, ale faktická. Zahraniční zkušenosti ukazují, že právě změny financování jsou nejúčinnějším nástrojem, jak veřejnoprávní média oslabit bez otevřené cenzury.
Na tento problém upozorňují i aktuální analýzy Deutsche Welle, které popisují politické návrhy směřující k omezení nebo přesměrování financování veřejnoprávních médií v Česku a varují před jejich závislostí na státní moci. Podobně varuje European Broadcasting Union, podle níž je stabilní a předvídatelné financování základní podmínkou nezávislé veřejné služby.
V české debatě se přitom změny financování často vydávají za technickou nutnost nebo úsporné opatření. Jenže časování a politický kontext mluví jinak. Tlak přichází ve chvíli, kdy veřejnoprávní médium systematicky narušuje populistickou komunikaci. Ne náhodou.
Celý spor by bylo chybou redukovat na osobní sympatie k jednotlivým politikům. Politika je vždy spojena s lobbingem a zájmy. Korupční kauzy nejsou výsadou jedné strany. Rozdíl je v míře koncentrace moci.
V případě Andreje Babiše na tento problém dlouhodobě upozorňují i zahraniční média, například The Guardian, který opakovaně popisuje propojení politické, ekonomické a mediální moci jako strukturální riziko pro demokracii. V takovém prostředí je existence silného veřejnoprávního média zásadní protiváhou. A právě proto je nepohodlná.
Na konci tohoto procesu nestojí zákaz vysílání ani cenzurní úřad. Stojí tam vyprázdněný veřejný prostor, kde místo argumentů zůstávají emoce a místo informací dojmy. Média, která pracují s realitou, se stávají výjimkou. A výjimky se v populistickém prostředí nechrání, ale odstraňují.
V závěru tedy nejde o Českou televizi. Jde o to, zda má v zemi, kde populismus určuje jazyk politiky, ještě vůbec existovat médium, které odmítá mluvit tímto jazykem. A pokud ne, co po něm zůstane.
