Článek
Patnáct minut zpoždění by za normálních okolností nebylo téma pro politický komentář. Lidé chodí pozdě. Programy se posouvají. Ráno se může pokazit i člověku, který má kolem sebe aparát, řidiče, poradce a celý systém, jenž má podobným situacím bránit. Některé okamžiky ale nejsou důležité kvůli minutám. Jsou důležité kvůli tomu, co se v nich ukáže.
Andrej Babiš nepřišel pozdě na soukromou snídani. Přišel pozdě za prezidentem republiky ve chvíli, kdy se řeší, kdo bude Českou republiku zastupovat na červencovém summitu NATO v Ankaře. To není běžná pracovní schůzka. To je jednání dvou nejvyšších ústavních činitelů o tom, jak má stát vystupovat navenek v bezpečnostní alianci, na které stojí jeho obrana.
Samotné zpoždění se dalo zvládnout jednou větou. Babiš mohl přijít, podívat se prezidentovi do očí a říct, že se omlouvá za pozdní příchod. Mohl dodat, že žádal na poslední chvíli o posunutí schůzky, ale nebylo mu vyhověno. Tím by věc politicky skončila. Jenže místo toho přišla věta „nějak to nevyšlo, no“ a chování člověka, který nepůsobí jako premiér vysvětlující komplikaci, ale jako někdo, koho obtěžuje samotná povinnost vysvětlovat.
V tom je podstata celé scény. Problém je v postoji. Veřejná funkce člověka zavazuje k určitému chování i ve chvíli, kdy se mu nechce. Premiér nemusí prezidenta politicky šetřit. Nemusí se s ním shodovat. Nemusí mu ustupovat. Má ale chápat, že proti němu nestojí jen Petr Pavel jako osoba. Stojí proti němu úřad prezidenta republiky.
Slušnost v politice není prázdná etiketa. Je to provozní pravidlo, díky kterému se i tvrdý spor dá vést tak, aby nepoškozoval instituci samotnou. Když předseda vlády z obyčejné omluvy udělá mocenský signál, přestává být problémem jen jeho pozdní příchod. Problémem se stává styl, v němž se respekt k funkci zaměňuje za osobní ponížení.
Spor o summit není hádka o protokol
Spor o účast na summitu NATO má věcné jádro. Vláda může chtít, aby hlavní část jednání vedl premiér. Kabinet odpovídá za obranné výdaje, za konkrétní politická rozhodnutí a za to, co bude muset doma prosadit. Tento argument není sám o sobě nesmyslný. Jenže i rozumný argument se dá zničit způsobem, jakým je předkládán.
Babiš nemusel na Hradě kapitulovat. Nemusel říct, že prezident má ve všem pravdu. Nemusel se vzdát premiérské pozice. Stačilo, aby ukázal, že chápe rozdíl mezi politickým sporem a neúctou k úřadu. Tento rozdíl ale v celé scéně chyběl.
Prezident není premiérův podřízený. Zároveň premiér není podřízený prezidenta. Právě proto musí oba držet formu. Když se dva nejvyšší ústavní činitelé přou o zastupování země v zahraničí, nemá to vypadat jako osobní přetlačování. Nemá z toho vzniknout dojem, že jedna strana chce druhou prostě odstavit, ponížit nebo převálcovat.
Babiš měl být v této situaci tím, kdo věci srovná. Měl vzít spor, který Petr Macinka žene do tvrdého politického tónu, a převést ho do normální roviny. Mohl říct, že vláda má odpovědnost za hlavní jednání, ale prezident má v reprezentaci státu a bezpečnostní politice svoji roli. Mohl vytvořit prostor pro řešení, ve kterém nikdo nevypadá jako poražený. Místo toho svým vystupováním potvrdil přesně tu atmosféru, která nutí Pavla přitvrdit.
Macinka je v tomto příběhu důležitý právě jako součást této atmosféry. Jeho problém není jen názor, že do Ankary má jet premiér. Takový názor lze obhájit. Problém je tón, kterým z věcné otázky dělá souboj s prezidentem. Když Pavlovu snahu jet na summit líčí jako součást jeho kampaně, neposouvá debatu k řešení. Vytváří rámec, ve kterém prezident nevypadá jako ústavní činitel, ale jako protivník, kterého je potřeba zatlačit.
U Motoristů je tento styl vidět dlouhodoběji. Veřejnost je zatím nepoznává hlavně podle toho, co reálně zlepšili pro řidiče, dopravu nebo běžné fungování státu. Poznává je podle vystupování. Podle tvrdých vět. Podle konfliktů. Podle dojmu, že politika je především zápas o to, kdo komu ukáže větší pohrdání. V kampani to může přitahovat pozornost. Ve vládnutí to rychle naráží na odpovědnost.
A právě tady měl Babiš sehrát opačnou roli. Jako premiér nemá být jen silnější verzí stejného stylu. Má být člověkem, který ví, kdy je potřeba spor uklidnit, narovnat a převést do řešení. Pokud se ministr chová jako politický útočník, premiér má držet státní úroveň. Když ji nedrží ani on, prezidentovi nezbývá než bránit hranici sám.
Pavelova neústupnost proto nezačíná u jeho povahy. Začíná u toho, jak se k němu druhá strana chová. Kdyby Babiš s Macinkou volili jiný tón, prezident by mohl reagovat jinak. Mohl by ustoupit, aniž by to vypadalo jako prohra. Mohl by přijmout kompromis, aniž by tím oslabil úřad. Jenže když se na Hrad tlačí silou, bez respektu a s veřejným zpochybňováním jeho role, každé ustoupení začne vypadat jako kapitulace.
Babiš hraje lidového prezidenta vedle prezidenta skutečného
Andrej Babiš v tom všem hraje zvláštní roli. Formálně je premiér. Politicky se ale často staví do pozice lidového prezidenta vedle prezidenta skutečného. Mluví přímo k lidem, obchází institucionální jazyk a vytváří dojem, že jeho mandát stojí nad obvyklými pravidly. Jako by existovala jedna formální autorita na Hradě a druhá, skutečná, v rukou člověka, který „mluví za lidi“.
Tato poloha je pro Babiše přirozená. Umí vycítit náladu, pojmenovat frustraci a vyvolat dojem, že složité instituce jen zdržují přímé řešení. Právě tady se ale ukazuje hranice jeho stylu. Když má námitku převést do státnického kompromisu, často zůstane u gesta. Když má respektovat formu, chová se, jako by forma byla zbytečná šikana.
Ve věci summitu NATO mohl Babiš působit rozumně. Mohl říct, že vláda odpovídá za obranné výdaje, a proto má hlavní jednání vést premiér. A zároveň uznat prezidentovu roli v bezpečnostní politice a nabídnout rozdělení účasti. Mohl konflikt snížit. Místo toho přišel pozdě, nepřinesl jasné řešení a nechal celý spor dál růst.
Tady se neřeší jen vztah dvou mužů. Řeší se schopnost státu zachovat vážnost i tehdy, když jsou jeho hlavní představitelé v politickém konfliktu. Právě v těchto chvílích se pozná rozdíl mezi politikem, který jen vyhrál volby, a politikem, který pochopil odpovědnost funkce.
V tom je rozdíl mezi politickou silou a politickou dominancí. Síla umí nabídnout dohodu, protože si je jistá vlastní odpovědností. Dominance potřebuje předvést, že druhá strana nemá nárok ani na základní respekt. Babiš často hraje právě tuto druhou hru. S velkým politickým mandátem zachází tak, jako by s ním přicházelo i právo přepsat tón, pravidla a zvyklosti podle okamžité potřeby.
Petr Pavel v této situaci nemá mnoho pohodlných možností. Kdyby po takovém tlaku ustoupil bez jasné dohody, nevypadalo by to jako velkorysost. Vypadalo by to jako potvrzení, že prezidenta lze vytlačit silou, tónem a veřejným nátlakem. To by nebyl problém jen pro Pavla. Byl by to problém pro každý další spor mezi Hradem a vládou.
Silný prezident přitom není člověk, který si plete úřad s osobní ješitností. Silný prezident ví, kdy má ustoupit a kdy ustoupit nesmí. V této věci by ústup bez dohody poslal špatný signál. Stačí dostatečně tlačit, dostatečně zostřit tón a dostatečně zpochybnit druhou instituci, aby se stáhla. Takový signál by poškodil víc než jednu cestu do Ankary.
Pavelova tvrdost proto není hlavní problém. Hlavní problém je politický styl, který ji vyrábí. Babiš s Macinkou chtějí ukázat sílu, ale zatím ukazují hlavně nedostatek disciplíny. Prezident, kterému na stole zůstane jen tato hra, má povinnost ji odmítnout.
Kdyby Babiš a Macinka postupovali věcně, prezident by měl prostor couvnout bez ztráty autority. Mohl by říct, že rozumí postoji vlády, že hlavní jednání povede premiér a že Česká republika tak zachová jednotnou reprezentaci. To by byl normální výsledek politického jednání.
Jenže arogance normální řešení ničí. Bere druhé straně možnost ustoupit, protože každé ustoupení začne vypadat jako porážka. Přesně do této situace teď vláda Petra Pavla tlačí. A pak mu vyčítá, že se chová jako člověk, který se tlačit nenechá.
To není Pavlův rozmar. To je výsledek Babišova a Macinkova stylu. Ostrá politika se dá vést slušně. Rozklad začíná ve chvíli, kdy se slušnost začne vydávat za slabost.
