Článek
Když dnes sleduji sociální sítě, mám občas zvláštní pocit déjà vu. Zvlášť, když se tu podezřelé často objevují fráze typu: „Za Rusů bylo líp,“ „měli jsme levný plyn,“ „Evropská unie nás jen vykořisťuje.“ Je to zvláštní návrat minulosti. Ne proto, že by šlo o reálnou vzpomínku na lepší časy, ale spíš o dokonale recyklovanou propagandu. A toto už jsme přece jednou slyšeli.
Pamatuji dobu, kdy se o Rusku nemluvilo jako o „obchodním partnerovi“, ale jako o velkém bratrovi. Jenže to bratrství bylo jednostranné. Československo vyrábělo, co se mu dovolilo, a muselo mlčet, kdykoli mělo jiný názor. Komunistická éra nebyla „zlatým věkem jistot“, ale obdobím, kdy se jistota rovnala poslušnosti. V roce 1968 nám sovětská vojska jasně ukázala, co se stane, když se někdo pokusí mluvit jinak než Moskva. Tisíce lidí ztratily svobodu, stovky život, miliony chuť věřit.
Dnes přitom slyšíme zvláštní větu: že bychom měli být „vděční“, protože nám Rusko „dávalo“ levný plyn a ropu. To je ale logický nesmysl. Nikdo nám nic nedával. Rusko své suroviny prodávalo, a to za tržní cenu. Z obchodního pohledu to bylo stejné, jako když prodává ropu Saúdská Arábie nebo plyn Norsko. Prodávající je ten, kdo vydělává, a měl by být rád, že má kupce.
A Rusko na prodeji Evropy vydělávalo — podle Mezinárodní energetické agentury tvořily příjmy z exportu ropy a plynu víc než 35 % ruského rozpočtu ještě v roce 2021.
To není dar, to je závislost, kterou Moskva vědomě pěstovala.
Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022 se začal měnit i náš energetický vztah k Moskvě. Evropa během krátké doby omezila svou závislost na ruském plynu tak výrazně, že jeho podíl na dovozu klesl z někdejších více než 40 procent na zhruba 11 procent v roce 2024, jak uvádí Evropská komise.
Dnes jsou evropské zásobníky plné LNG z Norska, USA nebo Kataru. A kdybychom zůstali u ruského monopolu, byli bychom rukojmím.
Fakta o závislosti a evropské realitě
Často se zapomíná na to, že vstup do Evropské unie nám otevřel prostor k rozvoji, který bychom sami nikdy nezvládli. Od roku 2004 přišlo do Česka přes 46 miliard eur a bilance je jasná: pošleme jednu korunu, vrátí se dvě. Právě díky těmto financím vznikly stovky projektů – nové školy, silnice, výzkumná pracoviště i nemocnice, které dnes bereme jako samozřejmost. A čísla mluví jasně.
Česká republika má podle Světové banky v roce 2025 hrubý domácí produkt na obyvatele přes 46 tisíc USD v přepočtu na kupní sílu – Rusko má necelých 30 tisíc USD.
V ukazateli kvality života Human Development Index jsme na 28. místě, Rusko na 62. A v Rusku na venkově mimo velká města žijí miliony lidí stále bez vodovodu, s nestálou elektřinou a minimálními službami.
Zatímco my rosteme, Kreml se snaží ovládnout něco jiného – naši mysl. Podle Výroční zprávy BIS 2024 působí v Česku stovky vlivových operací napojených na ruské struktury. Nechtějí přesvědčit všechny – stačí zasít pochybnost. A v tom jsou bohužel dobří.
Jak propaganda funguje dnes: příběhy, které míří na city
A někdy to není o velkých dezinformačních webech. Někdy k rozšíření podobných myšlenek stačí úplná maličkost.Stačí klidně jeden nenápadný post na Facebooku..
Narazil jsem tam na obrázek, pod kterým bylo napsáno:
„Rusko vrací sovětské pořádky pro lékaře. Po škole musí roky pracovat pro stát. Kdy se to konečně zavede u nás?“
Na první pohled to působí jako diskuse o povinnostech absolventů. Ale ve skutečnosti to má posunout myšlení lidí k tomu, že omezování svobody je vlastně v pořádku, pokud se přebarví na „pořádek“.
Jenže v Rusku nejde o podporu medicíny. Jde o státní kontrolu nad životem. Mladý lékař si nemůže vybrat, kde bude pracovat. Stát rozhodne za něj. To je rozdíl mezi demokracií a diktaturou: svobodná země motivuje, diktatura přikazuje.
A přesně tady proruské narativy fungují. Autoři takových příspěvků možná ani nevědí, co opakují. Ale zasévají myšlenku, že svoboda je přeceňovaná a že stát by měl rozhodovat za nás. Kdybychom to dovolili, skončili bychom tam, kde jsme už byli – u ztráty osobní volby a mladé generace, která raději uteče pryč, než aby žila v systému nucené práce.
Ještě silnější manipulační motiv je jednoduchá otázka, která se šíří na sociálních sítích:
„Omezovalo nás víc Rusko, nebo Unie?“
To je otázka postavená tak, aby zmátla. Porovnává nesrovnatelné. Jako by někdo tvrdil, že rozdíl mezi demokracií a autoritářstvím je jen otázka pocitu.
V Evropské unii můžeš měnit práci, cestovat, podnikat, protestovat, kritizovat vládu i unii samotnou. V Rusku za stejný projev riskuješ trestní stíhání.
A že jsme prý v sedmdesátých a osmdesátých letech „žádné direktivy z Moskvy nedostávali“ ? To už není názor. To je popření reality. Všechno – od výroby až po kulturu – bylo pod kontrolou Moskvy. Cenzura, STB, zákazy knih, nemožnost cestovat. To všechno byly důsledky sovětské nadvlády.
Demokracie může být pomalá. Ale není slepá.
A tady se vracíme k jádru problému: co dělat se lží, když je v demokracii legální?
Demokracie nemůže umlčet lež silou – to by přestala být demokracií. Ale může vyžadovat důkazy. Může nabízet fakta. Může vysvětlovat rozdíl mezi názorem a manipulací.
Proto je úlohou novinářů, učitelů i obyčejných lidí říkat: „Tato slova nejsou pravda. Tady chybí důkaz.“ Ne volat po zákazech. Ale po zodpovědnosti.
Žijeme v přepychu, o kterém se lidem v sedmdesátých letech ani nesnilo. Máme svobodu slova, možnost cestovat, vybrat si práci, říkat nahlas svůj názor – a hlavně za něj neskončit ve vězení. To všechno díky evropskému směru, ne Moskvě.
Ruská propaganda ale dál zkouší oslabovat naši paměť. A velmi často to dělá skrze „obyčejné příspěvky“, které vypadají neškodně.
O to důležitější je zachovat klid, fakta a zdravý rozum. Protože vděčnost vůči Rusku je stejně absurdní jako děkovat zloději, že vám nechal boty, když vám ukradl dům.
