Článek
V okamžiku, kdy se v médiích objevila zpráva o faktickém vyřazení Nicoláse Madura z výkonu moci, část publika i komentátorů sáhla po jednoduchém výkladu: diktátor padl, režim se hroutí, Venezuela stojí na prahu změny. Takové čtení reality je srozumitelné, ale chybné. Zaměňuje osobu prezidenta za samotný mocenský systém a podceňuje schopnost autoritářských režimů přizpůsobovat se krizím, aniž by se skutečně měnily.
Venezuelský chavismus nebyl nikdy projektem jedné osoby. Hugo Chávez vytvořil strukturu, která přežila jeho smrt, sankce, hospodářský kolaps i mezinárodní izolaci. Nicolás Maduro byl její tváří, nikoli jejím nosníkem. To, že byl z hry odstraněn, neznamená automatický rozpad moci, ale spíše otevření nové fáze její konsolidace.
Právě do této fáze vstupuje Delcy Rodríguez.
Její nástup do čela státu nebyl chaotickým gestem ani improvizací. Proběhl formálně, skrze instituce, které režim dlouhodobě kontroluje. Nejvyšší soud, jehož nezávislost je zpochybňována už řadu let, se opřel o ústavní mechanismus „dočasné absence prezidenta“ a předal výkon moci viceprezidentce. Z čistě vnitrostátní perspektivy tak byla kontinuita zachována. Nešlo o převrat, ale o řízený přechod.
Tato legalita je ovšem uzavřená sama do sebe. Platí uvnitř systému, který si sám definuje pravidla a sám potvrzuje jejich naplnění. Z hlediska mezinárodního práva i demokratických standardů zůstává legitimita nové hlavy státu sporná. To je však přesně ten typ ambivalence, se kterým chavistický režim pracuje dlouhodobě: formální procedura bez skutečné politické soutěže.
Delcy Rodríguez není náhodná postava. Patří k nejzkušenějším a nejvlivnějším aktérům současné venezuelské moci. Zastávala funkci ministryně zahraničí, podílela se na řízení ropného sektoru a jako viceprezidentka byla klíčovou koordinátorkou vztahů s armádou i s mezinárodními partnery, kteří byli ochotni s Caracasem jednat navzdory sankcím. Její reputace pragmatičtější vyjednavačky nevychází z liberálních postojů, ale z technokratického stylu.
To je podstatný rozdíl oproti Madurovi. Zatímco on se v posledních letech opíral o ideologickou rétoriku a permanentní konflikt s „vnějším nepřítelem“, Rodríguez působí jako krizová manažerka. Nezpochybňuje základní pilíře režimu, ale snaží se je stabilizovat, učinit čitelnějšími a mezinárodně méně toxickými. Nejde o reformu, nýbrž o optimalizaci přežití.
Z tohoto pohledu je klíčové, jak celý vývoj číst z americké strany. Zadržení hlavy cizího státu – bez ohledu na povahu obvinění – představuje precedent, který přesahuje venezuelský kontext. Spojené státy tím vyslaly signál, že jsou ochotny jednat mimo tradiční diplomatické rámce, pokud považují hrozbu za dostatečně závažnou. Morální argument, založený na obviněních z narkotrafiku a spolupráce s organizovaným zločinem, je srozumitelný. Systémový dopad je však komplikovanější.
Latinská Amerika má dlouhou historickou paměť amerických zásahů. I vlády, které Madurovi nefandí, sledují situaci s opatrností. Ne proto, že by obhajovaly venezuelský režim, ale proto, že precedent jednostranného zásahu může být v budoucnu použit i jinde. Pro autoritářské režimy mimo region je to zároveň potvrzení narativu o americké svévoli, který dlouhodobě využívají k legitimizaci vlastní represe.
Paradoxem je, že právě tento zásah může krátkodobě posílit soudržnost venezuelské moci. Armáda, která je skutečným garantem stability režimu, se semkla kolem nové hlavy státu. Ne z loajality k Delcy Rodríguez jako osobě, ale z obavy před vnějším tlakem a ztrátou kontroly. V situaci, kdy opozice zůstává roztříštěná a vyčerpaná, nemá armáda důvod riskovat otevření systému.
Dalším stabilizačním faktorem je ropa. Navzdory dlouhodobému úpadku zůstává venezuelský energetický sektor klíčovým zdrojem příjmů a vyjednávací páky. Pro část mezinárodních aktérů, včetně některých evropských států, je předvídatelná kontinuita – byť autoritářská – méně riziková než chaotický kolaps státu. To vysvětluje zdrženlivost mnoha reakcí.
Významnou roli hraje také širší geopolitický rámec. Čína a Rusko vnímají Venezuelu jako strategického partnera, nikoli z ideologické náklonnosti, ale z kalkulu. Nepřejí si eskalaci, která by ohrozila jejich investice nebo otevřela prostor pro další americkou expanzi v regionu. Brazílie a Kolumbie sledují především migrační dopady a bezpečnost hranic. V tomto smyslu je Delcy Rodríguez pro mnoho aktérů přijatelnější figurou než Maduro: méně konfrontační, lépe čitelná, ochotná jednat.
To vše ale neznamená, že by Venezuela vstoupila do stabilní éry. Spíše naopak. Země se nachází ve stavu řízené nestability, kde se bude rozhodovat o detailech přežití režimu, nikoli o jeho demokratické transformaci. Rodríguez může otevřít technické kanály komunikace, zmírnit část sankčního tlaku a získat čas. Nemá však mandát ani vůli systém zásadně měnit.
Západní očekávání rychlého obratu tak znovu narážejí na realitu autoritářské politiky. Režimy tohoto typu nepadají s jedním mužem. Přizpůsobují se, absorbují šok a pokračují. Delcy Rodríguez není symbolem nového začátku, ale důkazem této adaptivní schopnosti.
Otázka proto nezní, zda Venezuela „padla“ nebo „zvítězila“, ale jak dlouho může tento stav trvat a za jakou cenu. Pro venezuelskou společnost, vyčerpanou lety krize, to znamená další období nejistoty. Pro mezinárodní společenství pak nepohodlné dilema: jak jednat s režimem, který je zjevně nedemokratický, ale zároveň příliš zakořeněný na to, aby jej bylo možné jednoduše odstranit.
Právě v tomto napětí se bude rozhodovat o dalším směřování země. A právě proto nástup Delcy Rodríguez nepředstavuje konec příběhu, ale jeho komplikovanější kapitolu.
Zdroje:
The Washington Post
Venezuela’s acting president Delcy Rodríguez seeks to project stability after Maduro’s detention 5. ledna 2026
Reuters
Venezuela’s Supreme Court orders Delcy Rodriguez to become interim president
4. ledna 2026
Reuters
Delcy Rodriguez formally sworn in as Venezuela’s interim president
5. ledna 2026
Reuters
Venezuela acting president seeks U.S. government collaboration
5. ledna 2026
