Článek
Z posledních dní, měsíců a let jsem byl zmatenej, bezradnej, trochu i odevzdanej, prostě cejtil jsem se sešněrovanej jako v kazajce blbejch nálad. Nic nevycházelo, jak bych si přál.
Dokonce ani ta parková lavička nestála na správnym místě, a tak jsem ji zadkem netrefil a zřítil se na chodník.
Ležel jsem na zádech a mezi korunami stromů sledoval smrkance mraků. Natáhl jsem ruku, abych je pohladil, jenže v tu chvíli přilítla beruška a přistála mi na ukazováčku. Naprosto posměšně vejrala do mejch vodnatejch očí.
A pohár trpělivosti přetek…
Takže jsem ukazováčkem šmejknul přímo do pusy a berušku spolknul. Chutnala hořkosladce, křupala tišozvučně.
No vzápětí se na nebi zjevil Bůh. Prej proč jsem takovej ničema, zlobil se. Měl bílej vous, bílej vlas, bílej plášť, bílý sandály a bílý cigáro. Definitivně, tohle musel bejt Bůh.
„Bože, proč tě zajímá, co jsem zač?“ ptal jsem se ho.
„To já dělám,“ odpověděl. „Tvořím světy, jako je tenhle, a pak po nich chodím a kontroluji, jestli je všechno tak, jak chci.“
„A je?“
„Bylo by, kdybys nesnědl tu berušku!“
Děkuji za přečtení!
A máte-li chuť, tuto mikropovídku si také můžete pustit v namluvené podobě:
