Článek
Jedním z mých koníčku je psaní. Ne, nejsem v tom dobrý, vlastně ani průměrný. Zkrátka jsem mizerný literát a autor mnoha velice pochybných povídek, které nikoho nezajímají. Nikdo to nečte.
Nějakou dobu jsem tápal:
Proč? Proč si nechcete číst mou povídku o jezevci, který uvízl v koňském zadku? Anebo alespoň tu, která se jmenuje Jak si pan Šlajs ruku zblajz?
„Ty píšeš moc… ehm dobře, … v tom to není…“ povídali příbuzní, přátelé i milí sousedé, a jeden dokonce dodal: „Víš, … jak jsem teď furt na tom homeofficu, já prostě nemám na čtení čas. Promiň, Míšo. Snad…? Snad kdyby to šlo pustit do sluchátek, zatímco budu sekat zahradu…? To bych si to určitě poslechl!“
A tak jsem se rozhodl, že jednu povídku namluvím na YouTube. Jmenovala se Já démon a pojednávala o snaživém studentovi, který je přesvědčen, že má celý život před sebou. Věří ve své šprtání a stoprocentní docházku, tedy i na přednášce profesora Boubelky si horlivě píše poznámky. Jenže profesor se dnes jeví obzvlášť podrážděně. Obzvlášť krvelačně. Následuje patnáctistránková zabíjačka.
Uplynul měsíc – nula komentářů.
Uplynuly dva, tři, čtyři, pět měsíců – nula komentářů.
A po půl roce? Přece jen: Cink! Někdo si poslechl a ohodnotil mou povídku!? Bomba!
Samozřejmě hned jsem se sápal po YouTubu, hned jsem zuřivě hledal heslo! A s vítězně zatnutou pěstí jsem ho skutečně našel… Můj první fanoušek se jmenoval 8000SAC a napsal:
„Jsi hloupý a líný“
Musím říct, že to bylo zklamání. Popravdě čekal jsem, že si popovídáme o motivech mých postav, například proč Elsa Van Vogelwarde neuměla chodit do schodů? Anebo třeba zdali byl vztah studentky Vomáčkové a profesora Boubelky opravdu jen platonickým?
Ne. I podle statistik na Youtubu si ten člověk poslechl deset vteřin, načež o mně prohlásil, že jsem hloupý a líný. Mé srdce se zastavilo, … pak divoce rozbušilo:
„Ty zlý člověče,“ zamručel jsem a se svým prvním fanouškem se nesmlouvavě vypořádal:
Komentář smazat.
Ale z mé hlavy se úplně nevymazal. Ostatně další den, to byla myslím sobota, jsem se vzbudil asi tak v půl deváté. Tehdy jsem zívl, rutinně se natáhl pro mobil a sjížděl reely:
Dívka s natřásajícími se ňadry…
Roztomilá buldočí štěňátka…
Dívky mající místo šatů pouze pomalovanou kůži…
Opět roztomilá buldočí štěňátka…
Dále nahé dívky mající místo šatů malbu, navíc dělající stojky…
A najednou mi to došlo:
Ten zlý člověk měl pravdu.
