Článek
Začleněné ukrajinské rodiče a děti nechávám v uvozovkách, protože po nepříjemné situaci, která se strhla v mateřské škole mé dcery, nemohu říci, že jsou ukrajinští rodiče a jejich děti v našich školách začlenění v pravém slova smyslu. Podotýkám, že nejsem xenofob, rasista anebo něco podobného. Jsem prostě jen maminka, která sice soucítí s válečným stavem na Ukrajině a ukrajinskými uprchlíky, ale zároveň cítí, že všechno má své meze.
Přitom všechno začalo tak nevinně. Paní učitelka přes 10 let zajišťuje předškolákům ve své třídě půlroční kurz plavání v nedalekém bazénu. Nejinak tomu bylo i letos. Kdo chtěl, své dítě na něj přihlásil, protože tento kurz je zcela dobrovolný a samozřejmě placený. Kurz je veden školenými zaměstnanci bazénu, kteří s veškerými pomůckami děti seznamují mimo jiné například i se základy první pomoci. Veškerá interakce s dětmi, pokyny kdy do vody jít nebo ne je vedena v českém jazyce. Pochopitelně, když je to pro českou státní mateřskou školku. A to je právě kámen úrazu a ta nepříjemná situace, která se v mateřské škole mé dcery stala.
Nedokáži přesně uvést poměr českých a ukrajinských dětí, které byly na kurz přihlášeny. Nicméně kapacita kurzu nevystačila, proto paní učitelka musela některým rodičům odmítnout a děti na kurz nepustit. Zvolila proto šalamounské řešení a odmítla děti, které špatně rozuměly česky a o něž měla strach, že by pokynům lektorům na plavání nerozuměly, tudíž by se nedej Bože mohly utopit. A zato nechce nikdo nést odpovědnost. Ani paní učitelka, ani vedení školky a v neposlední řadě ani rodiče. Samozřejmě.
Z obavy o bezpečnost tedy nebyly na kurz vpuštěny čtyři ukrajinské děti. A co se nestalo. Když se to dozvěděly jejich maminky, ihned se spolčily a začaly si paní učitelce i vedení školky stěžovat. Že se jedná o diskriminaci a xenofobii, že nemají právo to jejich dětem zakazovat jen proto, že nejsou Češi, ale že jsou Ukrajinci. Veškeré odůvodnění nebraly v potaz, asi jim byla bezpečnost o život jejich děti ukradená. Nevím, jinak si to nedovedu vysvětlit. Já bych svou dceru do bazénu - pokud by plně nerozuměla ani česky - nevpustila.
Celá situace vygradovala tak, že dotčené maminky poté poslaly slušně výhružný e-mail jak vedení školky, tak zřizovateli, tj. městské části Prahy. E-mail měl právní formu. Těžko říct, zda jej psal skutečný právník anebo AI. Každopádně to zabralo a vedení školy pod tímto tlakem a strachem co se bude dít dál, celý kurz zrušilo. Tedy i českým dětem.
Jistě, každý může namítnou, že vedení školy bylo slabé a nemělo kvůli této, pro někoho na první pohled, malichernosti, kurz zrušit všem dětem. To je věc druhá. Dle mého soudu ale tato nepříjemná situace ukazuje na možný problém, který bude stále a stále častější. Totiž, tvrdě řečeno, že ukrajinští imigranti, vědomi si toho, že se jim kvůli válečnému stavu v jejich zemi u nás ve všem ustupuje a lituje se jich, budou tohoto jejich statusu dost zneužívat.
Proč by se tedy jinak ukrajinské maminky, o kterých výše píši, takto sebevědomě zachovaly, psaly na všechny důležitá místa a další den si to vítězoslavně nakráčely do školky? Protože věděly, že dosáhly svého a ustoupilo se jim. A jestli se chovají takto ony, jak se potom budou chovat jejich děti, pakliže převezmou jejich manýry? Budou se ohánět tím, že oni jsou přeci váleční uprchlíci a můžou všechno? A co my a Česká republika, jejich hostitelská země, která je ze všech státu k nim nejvstřícnější?
Obávám se, že toto je jen začátek a takových problémů se bude řešit ve školství víc a víc. Anebo také ne. Třeba se takové problémy vyřeší snadno a rychle, když se najde určitá hranice toho, kdy ustoupit a kdy ne. Otázkou ale zůstává, zda si takovou hranici ústupků dokážeme určit a řídit se podle ní.
