Článek
Připravovaný státní rozpočet na rok 2024 a jeho školská kapitola se od května, kdy byl zveřejněn první návrh ministerstva financí, stal předmětem mnoha veřejně prezentovaných kritických stanovisek a otázek. Rozpočet jako celek je pro část komentátorů příliš rozmařilý, málo ambiciózní v hledání úspor a nedostatečně stabilizuje veřejné finance, které utrpěly v minulých letech těžké ztráty v důsledku covidu, války Ruska proti Ukrajině a jí vyvolané energetické krize.
Pro jiné je rozpočet naopak málo sociálně citlivý, málo investičně prorůstový a nedostatečně podporuje deklarované priority v oblasti školství či vědy. Protichůdná hodnocení jasně odrážejí to, že se ve vládním návrhu rozpočtu na rok 2024 zřetelně projevuje ekonomický kontext letošní hospodářské stagnace a rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu. Nemáme-li však v příštích letech narazit na dluhovou brzdu zákona o rozpočtové odpovědnosti, musíme tempo zadlužování veřejného sektoru nezbytně zpomalit. Jak to jde dohromady s cílem zajistit dlouhodobě udržitelný růst platů ve školství?
Květnový návrh ministerstva financí pro resort školství předpokládal meziroční pokles o 29 miliard korun, v sérii vyjednávání ve vládě se nakonec podařilo obrátit škrt v mírný nárůst o 4 miliardy na 269 miliard. V takové podobě byl návrh předložen vládou poslanecké sněmovně. Ve skutečnosti se vláda dohodla, že pokud nedojde k nepředvídaným komplikacím v čerpání evropských prostředků, budou z rezervy v příštím roce uvolněny další 4 miliardy na podporu školství. Tedy bilance mého vyjednávání na vládě je navýšení původního návrhu ministerstva financí o 37 miliard a obrat ze škrtu 29 miliard do růstu o 8 miliard. Školství je jedním ze čtyř resortů, v nichž rozpočet meziročně neklesá, nýbrž roste.
Přes tento pozitivní posun od poklesu k růstu je dosažený stav připravované rozpočtové kapitoly rámcem, který – má-li stát splnit všechny své závazky ve školství v podobě mandatorních výdajů – vyžaduje provedení některých změn ve způsobu financování základních a středních škol během příštího roku. Pro pochopení jejich povahy je nutné objasnit několik základních trendů, které se ve školství v posledních letech projevují z hlediska financování.
Vývoj průměrných mezd zaměstnanců v regionálním školství v 1. a 2. čtvrtletí od roku 2018
Za prvé jde o postupné zvyšování platů učitelů i ostatních zaměstnanců ve školství, o jehož potřebnosti jsem přesvědčen a které má jasnou podporu napříč politickým spektrem. Druhý trend, o jehož rychlém náběhu se obecně ví mnohem méně a pro část politické i odborné veřejnosti je často překvapením, je rychlé zvyšování personálních kapacit v regionálním školství.
Vývoj počtu zaměstnanců v regionálním školství v 1. a 2. čtvrtletí od roku 2018
Za posledních pět let přibylo v základním a středním školství 40 tisíc nových pracovních míst. Ve srovnání s rokem 2018 financuje státní rozpočet ve školách o 20 000 více učitelských pozic, o 15 tisíc více v případě dalších pedagogických pracovníků (nejčastěji asistentů pedagoga) a o 5 tisíc víc nepedagogických pracovníků. Celkový počet přepočtených úvazků zaměstnanců v regionálním školství vzrostl z 254 tisíc v prvním pololetí roku 2018 na 294 tisíc v prvním pololetí tohoto roku a dál rychle roste v novém školním roce 2023/2024. Stát financuje v regionálním školství téměř 300 tisíc pracovních pozic – každá změna platu či mzdy směrem nahoru tak představuje dodatečné miliardové výdaje.
A to je jádro pudla, jak se říká. Současně honíme dva zajíce – chceme – a to chceme opravdu všichni – zvyšovat platy ve školství, současně ovšem navyšujeme velmi rychle počet pracovních míst, která financujeme, a tím vznikají neúměrné nové požadavky na státní rozpočet.
Podrobnější pohled na vývoj platů a mezd ve školství pak ukazuje, že tyto dva cíle lze současně sladit jen výjimečně. Krátkodobě se to podařilo předchozí vládě v roce 2021, kdy platy učitelů vzrostly meziročně nejvíce, ovšem nárůst rozpočtu školství se tehdy odehrál za cenu zvýšení schodku státního rozpočtu, který dosáhl zcela nevídané (předtím i potom) výše půl bilionu korun. A obsluha státního dluhu bude v roce 2024 stát státní rozpočet 95 miliard korun, které jsme mohli – kdybychom se v posledních letech rychle nezadlužovali jako stát – vynaložit třeba na školství. Tedy zvyšování rozpočtu na dluh má svou vysokou cenu.
A tady se dostávám k hlavnímu závěru, který jsem musel vyvodit ze shora uvedených (a mnohem pečlivěji analyzovaných) dat. Máme-li v době ekonomické stagnace a stabilizace veřejných financí zvyšovat ve školství platy a mzdy, nemůžeme současně tak rychle jako dosud zvyšovat počty nových pracovních míst ve školství. Je to nepopulární teze, která vyvolává obavy, často neporozumění či očividné desinterpretace. Říkám jasně – máme zpomalit narůst nových míst a postupně stabilizovat personální kapacity regionálního školství na udržitelné úrovni, která odpovídá nárokům na kvalitu vzdělávání i demografickému vývoji.
