Článek
Blížící se několikeré volby přirozeně zvyšují napětí a nervozitu v koalici. Jako ministr pro evropské záležitosti i jako ministr školství jsem se vždy snažil nestupňovat napětí a koaliční postoje jsem hájil i tehdy, když jsem měl sám nebo moje strana odlišný názor. To prostě ke koaličnímu vládnutí patří. V posledním týdnu se však do mě někteří koaliční partneři pustili kvůli rozpočtu školství způsobem, který nemohu nechat bez odpovědi. Jednou předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová kvůli údajným dodatečným požadavkům, podruhé hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba kvůli mé údajné snaze přehodit důsledky úspor na zřizovatele.
Je třeba uvést věci na pravou míru a přiznat si, že se koalice v případě letošního rozpočtu školství rozhodla jít delší, zato horší cestou postupného snižování původního nerealistického škrtu v návrhu ministerstva financí z května 2023. Následky nesou koaliční politici, já, Starostové, MŠMT a především školy, které jsou přirozeně nervózní.
Od zveřejnění návrhu rozpočtu v květnu loňského roku vysvětluji na základě dat MŠMT, že pro rok 2024 potřebujeme o 40 miliard více. Dnes už máme z této částky 37 miliard a zbývají tři, o kterých znovu a znovu přesvědčuji vládu. Proč jsme se do takové situace vůbec dostali, když je školství společně deklarovanou prioritou všech vládních stran? Příčiny jsou podle mě tři:
1) Zrušení superhrubé mzdy bez náhrady v roce 2020 rozhodnutím ANO, ODS a SPD, s nímž STAN nesouhlasil a já jako senátor jsem osobně hlasoval proti, protože má více než stomiliardové negativní dopady na příjmy státního rozpočtu.
2) Neochota koaličních partnerů přistoupit na zvýšení příjmů státního rozpočtu navrhované Starosty v létě 2023 při jednání o konsolidačním balíčku.
3) Neochota ODS a TOP 09 přistoupit na mírnější tempo snižování schodku státního rozpočtu navrhované Starosty a Piráty při jednání o státním rozpočtu v září 2023.
Důsledkem je státní rozpočet, v němž se těžko hledají prostředky na mandatorní a kvazimandatorní výdaje ve školství. Za cenu stávky, napětí a nervozity tak vláda jakousi salámovou metodou postupně přidává prostředky a blíží se částce, kterou jsem za MŠMT žádal už v květnu 2023.
Kritice ze strany opozice a odborů se nelze divit, je to jejich role. Pokud se ovšem kritické hlasy ozývají z koaliční ODS či TOP 09, považuji to za pokrytecké. Starostové ve všech zmiňovaných případech usilovali o to, aby do školství šly prostředky odpovídající předvolebním slibům a programovému prohlášení vlády.
A v případě návrhů na dofinancování pozic nepedagogů z rozpočtů krajů a obcí jde paradoxně o vnitrostranickou debatu ODS. O letošním doplacení z „bohatých“ rozpočtů krajů a obcí rád hovořívá ministr financí Zbyněk Stanjura a někteří jeho další spolustraníci. Já mluvím o něčem jiném – o možném budoucím převodu financování některých pozic na kraje a obce, ovšem za podmínky férového přenastavení rozpočtového určení daní v jejich prospěch – a to je jiná písnička.
V zájmu stabilizace veřejných financí v nejisté ekonomické situaci jsme nakonec kompromis o státním rozpočtu na rok 2024 podpořili, nechtěli jsme ohrozit stabilitu vlády. Ale součástí vládních dohod bylo i to, že vláda po Novém roce vyhodnotí plnění rozpočtu loňského roku a podle výsledků bude hledat dodatečné prostředky pro jednotlivé resorty.
Dál budu kolegy ve vládní koalici přesvědčovat o tom, že potřebné dlouhodobé změny v zájmu kvality a efektivity vzdělávání lze provádět jen s adekvátním financováním v krátkodobém horizontu. A že pro školství, má-li být skutečně prioritou, musí vláda zajistit odpovídající prostředky i v dlouhodobém horizontu, určené třeba podílem na HDP, jako je tomu u obrany.
