Článek
Úroveň vyučování v matematice padá, aby nepropadl každý druhý student. Maturita je dnes samozřejmostí, jenže to hrozně degraduje tuto úroveň vzdělání. Maturitu má mít pouze ten, kdo na to má, na gymplech a na průmyslovkách zejména v odborných předmětech. Když bude mít maturitu třeba 10-20% lidí, tak se nic nestane, ostatní budou mít výuční list a uživí se, tak o co jde? Tak třeba na průmce jsme měli komplexní čísla už ve 2. ročníku, dnes se to, pokud vím vyučuje až ve 3. ročníku. Přitom základy elektrotechniky se vyučují už ve 2. ročníku. To bych rád věděl jak může student řešit střídavé obvody s indukčnostmi a kondenzátory, bez znalosti komplexních čísel (to jsou ty záporná čísla pod odmocninou, která se v oboru reálních čísel odmocnit nedají). Ale jakmile jsem zjistil že v elektrotechnice to bez nich nepůjde, doučil jsem se je během jediného odpoledne.
Já když jsem studoval VŠ, tak jsme v matematické analýze i leneární algebře museli znát i důkazy všech vět. Jak mi to o 20 let mladší kolega v práci prozradil, dnes stačí pouze odpapouškovat ty věty. Náš matematik říkával: „Věta bez důkazu není věta.“ Jo, byla to pakárna, ale naučilo mne to dřít na sobě abych se ty blbé důkazy naučil. A taky jsem se naučil mnohem víc vážit sám sebe, že jsem ty nároky zvládl!
Taky jsem si všiml, že dnes se hodně píše o inkluzi, klesající úrovni vzdělávání a tak. Mnohým nedochází, jak moc důležité je co nejvyšší vzdělání pro budoucí kvalitu života. S výši vzdělání roste i výše příjmů. Je statisticky dokázáno, že vyššího vzdělání dosahují děti z rodin rodičů s VŠ vzděláním. V tomto směru je asi dost dětí hendikepováno. Jde o to, vytvořit jim motivující prostředí. Ačkoliv, ani VŠ není patent na rozum. Já měl to štěstí, že mne rodiče přímo vybízeli k dalšímu studiu (otec byl inženýr, ale inženýr ekonomie), ale k tomu mne vybízeli i učitelé na průmce, jinak bych na VŠ ani nebyl šel. Učitelé mne promluvili s tím, že se naučím navrhovat a počítat elektronické obvody a já jsem to hrozně moc chtěl umět. Nestydím se říct (zní to jako samochvála, ale tak to bylo), že na škole jsem byl v elektrotechnice nejlepší, znal jsem věci které jsme ani neprobírali až tak, že učitelé mi už ani nezadávali písemné práce, prý je to zbytečné, „stejně by jste to měl za jedna“. Byl jsem prostě fanatik do elektriky. Jeden učitel mi říkal Edisone. Titul byl pro mne pouze jako bonus. A proto si myslím, že studovat by měli pouze ti, kteří mají vážně zájem o získání vědomostí a ne v první řadě o tituly jak je to dnes zvykem.
K té inkluzi mám vážnou připomínku. Předtím se pro zaostalé děti navrhovala zvláštní škola. Dnes je opačným extrémem inkluze. Obojí je špatně, od mantinelu k mantinelu. Pokud to dítě potřebuje jen něco dovysvětlit, třeba i opakovaně u různého učiva v rámci daného předmětu, třeba v matice, tak je takový individuální přístup, doučování správný. Mně taky když jsem studoval na VŠ, tak jeden nadaný matematik vysvětloval principy některých důkazů, kterým jsem nerozuměl. Je nutné poskytnout dítěti maximum, aby se chytlo. Pokud to ale permanentně nedává, tak je to k ničemu, zatěžuje to pedagogy a drtí to i samotného žáka, protože vidí, že stejně to nedává a je k tomu tlačen. Tam ta zvláštní škola je nejlepší hlavně pro to dítě, protože vidí, že není ve třídě ten nejslabší. A poté skončí nějaký učňák, možná ani to ne, ale naštěstí je sociální systém, který podrží takto hendikepované lidi.
Já sám jsem kdysi v dětství prodělal zápal mozku a tak mne chtěl pedagogický poradce šoupnout na zvláštní školu. Rodiče s tím naštěstí nesouhlasili a tak jsem začal chodit do ZŠ v sedmi letech. Ve výuce jsem nijak nezaostával, na 2. stupni ZŠ jsem měl problémy s humanitními předměty, proto bych se byl později nikdy neuchytil na gymplu. Už v 6. třídě jsem začal silně inklinovat k elektrotechnice, prostě mně lákala ta tajemná, neviditelná síla. A tak už v 8. třídě ZŠ jsem opravil učiteli zeměpisu rádio a na vysvědčení jsem měl dvojku, jen mne učitel upozornil mezi 4 očima, ať to nikomu neříkám. Později na průmce jsem se staral o veškerou školní techniku, rozhlasovou ústřednu, učitelé mi říkali Edison. Místo školních učebnic, které jsem už předčil, jsem studoval odborné knihy z vědecké knihovny a časopisy Amatérské rádio, vycházející měsíčně.
Ale chci psát obecně ne o sobě, sebe jsem uvedl pouze jako příklad. Už na ZŠ by se měla věnovat pozornost tomu, k čemu má daný žák talent a podporovat ho v tom. Nemyslím tím extra výuku (ten žák se zdokonaluje sám jako já kdysi), jen prostě tolerovat nedostatky v předmětech, na které ten žák není „stavěn“. On ten žák si cestu k individuálnímu sebevzdělávání najde stejně tak, jako jsem si ji našel já sám. Na průmyslovce mi naštěstí učitelka literatury tolerovala mé neznalosti, protože věděla, že v něčem jiném vynikám. Dějepis a zeměpis tam už naštěstí nebyli.
Toto by mělo být hlavním mottem všech učitelů, kteří vyučují předměty ve kterých daný žák zrovna nevyniká. Je nesmírně důležitá komunikace mezi pedagogy a i pedagogy s rodiči, aby dokázali jednostranně nadané žáky odlišit od lemplů.
