Článek
„Lásko, všechno je to s námi jako v té písničce: mezi námi leží města a světla letišť, modré sněhové bouře a tisíce kilometrů. Ale já cítím, že jsi mi každou vteřinu nablízku, a miluji tě ze všech sil.“ vzkázal Alexej Navalnyj své manželce Juliji 14. února 2024, na Valentýna. O dva dny později byl v novodobém gulagu IK-3 za polárním kruhem zavražděn.
Alexej Navalnyj nebyl ukázkový liberál západního střihu a některé jeho nacionalistické výroky převážně z doby mládí byly na hraně či za hranou. Byl to však neskutečně odvážný bojovník proti Putinovi, který vytrvale odkrýval Putinovu zkorumpovanost a zneužívání moci, který měl nespornou autoritu mezi ruskými elitami i respekt na Západě a který pro Putina představoval zřejmě jedinou vážnou domácí opozici.
Před rokem zveřejnil Navalnyj z vězení něco jako svůj politický testament nazvaný 15 tezí pro Svobodné Rusko, v němž mj. jednoznačně trval na tom, že:
- Válka proti Ukrajině je naprosto zbytečné a nesmyslné zvěrstvo.
- Po jejím skončení má mít Ukrajina „naprosto bez diskuze” mezinárodně uznané hranice z roku 1991 (tedy včetně Krymu).
- Všechny válečné zločiny mají dojít spravedlivého trestu a Ukrajina si zaslouží válečné reparace.
- Osudem Ruska nemusí být imperialismus navždy. Rusko by mělo jít evropskou cesta míru a svobodného rozvoje.
- Putinovu diktaturu je třeba odstranit.
Není divu, že ho Putin nechal odstranit.
V roce 2013 Navalnyj kandidoval na starostu Moskvy, přičemž opravdové volby by nejspíš vyhrál (i v těch zmanipulovaných získal 27 % hlasů). Od té doby mu Putinův režim nemohl přijít na jméno a začal ho posílat k jednomu soudu za druhým.
V roce 2017 Navalnyj zformoval celonárodní hnutí 81 Navalného štábů, které ho měly podporovat v prezidentské volbě proti Putinovi - k níž ho však nakonec režim vůbec nepustil. Navalného Fond boje s korupcí pak alespoň dál znepříjemňoval Putinovi život odhalováním mnoha korupčních skandálů. A dělal to s obrovským dosahem. Navalného YouTube kanál odebíralo přes 6 milionů lidí.
Putinův režim se ho proto snažil zbavit čím dál urputněji:
- V roce 2017 někdo na ulici vchrstl Navalnému do tváře kyselinu.
- V roce 2019 byl hospitalizován s příznaky otravy v Moskvě.
- V roce 2020 byl otráven novičokem. A právě tehdy mu Julija zachránila život.
Když ležel Alexej Navalnyj v kómatu v omské nemocnici po pokusu o atentát ruskou bezpečnostní službou FSB a ošetřující lékaři ho zřejmě chtěli nechat zemřít, tak Navalná odletěla do Omsku, aby konfrontovala personál zdravotního zařízení. Přivezla s sebou kameramany, aby vyvinula tlak na lékaře, a apelovala přímo na Putina, aby jejího manžela propustil. Brzy poté byl Navalnyj evakuován do Německa, kde se zotavil v berlínské nemocnici Charité.
„Byla to ona, kdo po dvou dnech bojů v Omsku zařídil, aby byl Alexej evakuován na léčení do Německa,“ řekla v pondělí Navalného mluvčí Kira Jarmyšová. Navalnyj později napsal na svém Instagramu: „Julijo, zachránila jsi mě.“ Zdroj.
Přes to všechno se Alexej s Julijí v lednu 2021 opět vrátili do Moskvy.
Navalná byla po boku svého manžela, když oba letěli zpět do Ruska v roce 2021. Když se blížili k pasové kontrole na moskevském letišti Šeremeťjevo, na pár čekal kordon policistů, kteří sdělili Navalnému, že je zatčen. Alexej se s bolestným pohledem otočil k Juliji a políbil ji. Dvojice se spolu rychle rozloučila, ani jeden z nich neplakal. Zdroj.
Přes to všechno se Navalnyj v lednu 2021 opět vrátil do Moskvy, přičemž byl hned na letišti zatčen a posléze odsouzen na 3,5 roku do vězení. V červnu 2023 byl pak za extremismus a „rehabilitaci nacismu“ odsouzen na dalších 19 let ve vězení s přísným režimem. Odtud v prosinci 2023 „zmizel“ do trestanecké kolonie IK-3 za polárním kruhem. Už to byl de facto rozsudek smrti. Putin však zřejmě nechtěl déle čekat, a tak se rozhodl Navalného konec uspíšit.
Jaký to mělo smysl?
Když na místo smrti přijela Navalného matka Ljudmila, nebylo jí dovoleno spatřit jeho tělo. Podle Julije byl Alexej zřejmě zabit novičokem a úřady nyní čekají, až tento nervový jed z těla vyprchá. Proto jej nechtějí vydat.
Ale proč to Navalnyj celé udělal, jaký to mělo smysl? Není to bláznovství? Někteří lidé teď říkají, že si za svou smrt mohl Navalnyj sám. Co na to říct?
Jak napsal výstižně Peter Lelovič:
„Jeho hlavními hesly bylo nebát se a nekrást (nepřipomíná vám to někoho?). Horoval za nenásilí. Pokud vám připadá chytré kritizovat ho za ten návrat do Ruska, nedělejte to. Připomenu takového Václava Havla, který v roce 1979 po svém odsouzení na 4 a půl roku dostal nabídku na místo dramaturga v New Yorku. Odmítl odjet, dokud nebudou propuštění političtí vězni. Jak byste jistě znovu dokázali předvídat – zavřeli ho. Považte, jsou takoví lidé. A dokonce v politice. I když to většina z nás nepochopí. Ovšem drtivá většina z nás není morálkou, odvahou či neústupností ani Havel ani Navaľnyj. Už proto si žádný z nich od nás nezaslouží papouchování nepravdivých pindů.“
Po Navalného smrti se v Moskvě něco skutečně pohnulo, jak dokládá rusista Jan Machonin, jehož skvělý článek nabízí hlubší a vrstevnatější obrázek Navalného i ruské společnosti, než je běžné. Podle Machonina se dá počet lidí, kteří šli mezi lety 2011-2024 tak, či onak Navalnému po boku, počítat na miliony. Budou však tito lidé nyní schopni aktivního odporu? Přetaví bezmoc a smutek také do vzteku a nějaké konkrétní akce?
Putinův režim a tajná služba FSB rozjely ihned masivní zatýkání mezi lidmi, kteří si připomínali Navalného odkaz. I obyčejné položení květiny se v dnešním Rusku může stát hrdinským gestem.
Zdálo by se, že všechno končí utopené ve zmaru a bezmoci. Nebo to není celá pravda? Příběh Alexeje Navalného dostal hrdinský konec. Sice tragický, ale zároveň nadějný. Místo definitivního umlčení se totiž Navalnyj stal nesmrtelným symbolem odvahy a trucovitého odporu putinovskému režimu všemu navzdory. Kdoví, zda tak Putinovi nebude ještě více nebezpečný než naživu. Svým příkladem totiž naučil tisíce lidí, že pro některé věci má smysl přinášet oběti bez ohledu na to, jak to dopadne:
„Všechno bude v pořádku. A i kdyby nebylo, budeme mít útěchu v tom, že jsme žili svůj život poctivě.“ - Alexej Navalnyj
Příběh, který ještě neskončil
Vlastně ještě jedním způsobem lze říci, že jeho příběh neskončil. Protože to nikdy nebyl příběh pouze jednoho osamělého bojovníka, ale vždycky minimálně jednoho manželského páru, jedné rodiny. V roce 2000, ve svých 24 letech, si vzal právník Alexej stejně starou ekonomku Juliji, která - i když nejspíš netušila, co ji čeká a jak tvrdohlavého bojovníka proti nespravedlnosti si bere za muže - v tomhle zápase byla po celou dobu s ním. Časem se jim narodily dvě děti, Daria (23) a Zakhar (15).
A právě Julije se teď postarala o velké překvapení. Nejprve hned v den Alexejovy smrti vystoupila na Mnichovské bezpečnostní konferenci se slovy:
„Říkala jsem si, jestli tu mám zůstat, nebo se vrátit ke svým dětem. Pak jsem si řekla, co by udělal Alexej na mém místě. A jsem si jistá, že on by zůstal. (…) Chci se obrátit na celou mezinárodní komunitu, na všechny lidi, měli bychom se postavit společně a bojovat proti tomuto zlu.“
O tři dny později (19. února) pak Julije oznámila ve videu adresovaném Rusům i celému světu:
„Budu pokračovat v práci Alexeje Navalného. Budu pokračovat v boji za naši zemi. A vyzývám vás, abyste stáli při mně. Abychom sdíleli nejen smutek a nekonečnou bolest, která nás obklopila a neopustí. Žádám vás, abyste se mnou sdíleli i vztek. Vztek, hněv, nenávist k těm, kteří se odvážili zabít naši budoucnost. … Není ostudné dělat málo, ostudné je nedělat nic. Hanebné je nechat se zastrašit.“
Během jediného dne její video obletělo svět a má desítky milionů shlédnutí. Tohle Putin nečekal. Jednoho bojovníka popravil - a na jeho místo s novou silou nastoupila nová bojovnice.
Kéž by tohle byl jeden z momentů zlomu. Prezidentské „volby“ v Rusku se blíží. Alexej Navalnyj vyzval Rusy, aby se 17. března v pravé poledne shromáždili u volebních místností po celé zemi a zahájili protesty proti Putinovi. Podle některých realistických hlasů změna ruského režimu jen těžko přijde zevnitř občanské společnosti. Jestli odněkud přijde - tak spíše z armády, či díky prohrané válce. Jenže dějiny nás učí, že se mohou stát i věci nepředstavitelné. Tak uvidíme, co se stane.
Zameťme si před vlastním prahem
Ať už se to však v Rusku bude vyvíjet jakkoli, my bychom si měli zamést před vlastním prahem a dělat, co je v našich silách. Evropa se musí konečně probrat a začít se opravdu masivně starat o vlastní bezpečnost. Putinův režim je stále horší a jde stále brutálnější a bezohlednější cestou. Ukrajině dochází munice, západní podpora vázne a jak ukazují Trumpovy výroky - pokud se stane prezidentem, může být Evropa na podporu Ukrajiny i vlastní obranu náhle sama. Ukrajinci prolévají krev i za nás. Pokud by Ukrajina padla do spárů Putina, byla by to tragédie s obrovskými důsledky pro celou Evropu.
Na rozmazlené řeči o únavě tedy rozhodně není čas. Je třeba zbavit se iluzí a pohlédnout pravdě do očí. Nikdo z nás sám o sobě válku nezastaví. Ale každý z nás může pro vítězství Ukrajiny udělat alespoň něco. Jak totiž řekla Julije Navalná - není ostuda udělat málo, ostuda je neudělat nic.
Braňme proto Ukrajinu a její podporu ve svém okolí, posílejme peníze na drony a všechno, co je potřeba, apelujme na politiky, ať se starají o naši bezpečnost a podporují Ukrajinu odvážněji a vytrvaleji než dosud. Nacházíme se uprostřed bitvy, která zásadně ovlivní budoucí podobu světa. Jednou se budeme ohlížet zpátky a ptát se, jak to bylo vůbec možné a proč jsme nedělali víc.
Kéž se můžeme ohlížet s vědomím, že jsme nebyli lhostejní a udělali, co bylo v našich silách. Každý podle svých možností.
