Klimatický zákon, nebo klimatický chaos?

Řekl bych, že je to vůbec poprvé, co v sídle zákonodárného sboru zazněl pojem „klimatický zákon“ a také důvody pro jeho případné přijetí. Pojďme si tu debatu shrnout.

Emise CO2 a jiných skleníkových plynů se podílejí na nárůstu globální teploty na planetě. Jen v Česku už za posledních 60 let vyrostla teplota o 2 °C, což se projevuje většími problémy se suchem, ale třeba taky většími zdravotními důsledky letních veder. Jinde na planetě je rostoucí teplota doslova otázkou obyvatelnosti a přežití. Největší podíl emisí CO2 vzniká v energetice a dopravě, což je logické, protože CO2 vzniká typicky spalováním fosilních paliv. Dlouhodobě patříme mezi dvacítku států s největšími emisemi CO2 na obyvatele, což není dané životním stylem, ale strukturou naší ekonomiky a tím, že tuzemský průmysl stále ve velkém používá technologie na bázi fosilních paliv (uhlí, plyn, ropa).

Česko má závazky v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. V roce 2017 jsme jako stát ratifikovali Pařížskou dohodu, která celosvětově řeší snižování emisí v reakci na klimatickou krizi a která nás zavazuje udržet nárůst teploty na planetě pod 2 °C. Tuhle mezinárodní smlouvu podepsaly prakticky všechny státy světa a samostatně i Evropská unie. Na evropské úrovni potom v roce 2021 vznikl takzvaný evropský klimatický zákon, ve kterém se zpřesňuje, jak konkrétně budeme emise snižovat - o 55 % do roku 2030 oproti roku 1990 a k vyrovnané emisní bilanci (uhlíkové neutralitě) do roku 2050.

Pařížská dohoda i evropský klimatický zákon jsou pro Česko závazné. Jasno ale není v tom, jaké přesné povinnosti z toho pro náš stát plynou. To potvrzují i různé názory tuzemských soudů a prvotní úspěch klimatické žaloby. Podle jednoho přístupu se máme řídit přímo Pařížskou úmluvou, podle druhého názoru se na nás globální cíle vztahují skrze evropský klimatický zákon. Žádný soud přitom nerozporuje, že ty závazky máme, jen není shoda v tom, jestli vznikly na globální či evropské úrovni a kdo má tedy vymáhat jejich dodržování.

Přesně proto by se hodil nějaký český klimatický zákon, který by postavil na jisto, k jakým cílům směřujeme, a hlavně, jakou cestou ke snížení emisí dospějeme. To je ostatně jeden z důvodů, proč se přijímají podobné předpisy v sousedních zemích, nejnověji třeba na Slovensku. Přístupů je jistě víc, je možné třeba spočítat uhlíkový rozpočet české ekonomiky a promítnout snižování emisí spravedlivě napříč různými ekonomickými odvětvími, aby bylo jasné, kdo bude muset v dekarbonizaci odpracovat hodně a kdo méně, tedy na koho dopadnou jaké náklady. Nebo je možné jít cestou nějakých průběžných cílů, třeba řada českých strategií (ale i evropských směrnic) pracuje s tím, že chce navýšit podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v průběhu deseti let o nějaký jasně daný přírůstek. Mně se zdá cesta uhlíkového rozpočtu technologicky neutrální a čistší řešení, ale je to jistě věc, o které by se dalo a mělo debatovat.

Klimatický zákon by tedy mohl přinést větší srozumitelnost a právní jistotu. V současné situaci dekarbonizace tuzemské ekonomiky stejně probíhá, jak vám dosvědčí i lidé z energetického sektoru. Velký podíl na tom měla i ruská invaze na Ukrajinu, díky které docela dost lidí pochopilo, že naše závislost na dovozu fosilních paliv není dál udržitelná. Za rok 2022 máme rekordní nárůst domácích fotovoltaik, tepelných čerpadel, energetických úspor, chystá se komunitní energetika a sdílení energie, cestu od fosilních paliv hledají třeba i velké ocelárny nebo automobilky.

Jen se to celé děje bez jasných pravidel a odpovědností. To se podepisuje i na jistém informačním deficitu na straně veřejnosti. Z několika průzkumů v poslední době vyplynulo, že asi 90 % české veřejnosti nemá jasnou představu, co vlastně v dekarbonizaci náš stát dělá a jaké to bude mít důsledky, ať už pro ekonomiku jako celek, tak pro ně samotné. Když nemáme představu, co přesně se má dít, jsou obavy z nepředvídatelných dopadů celkem pochopitelné.

V podobné situaci jsou nakonec i starostové a zastupitelé, kteří by třeba chtěli v rámci svých kompetencí k dekarbonizaci přispět, nebo třeba zajistit finančně dostupné řešení dodávek tepla a elektřiny v rámci komunitní energetiky. Opět pro ně vzniká otázka, k jakým cílům mají směřovat, jaká je vlastně jejich role v této probíhající změně. Nemluvě o tom, jak by je v jejich úsilí měl podporovat stát. Bez jasného právního rámce jsou i dobře míněné kroky radnic tak trochu krokem do neznáma.

Je to vlastně otázka toho, jaká má být role státu - jestli má dávat dobrá pravidla a hlídat jejich dodržování, nebo jestli jeho ingerence má mít jinou podobu, třeba zestátňování ČEZu nebo bezplatné povolenky fosilním firmám. Já bych byl pro ta dobrá, transparentní pravidla, kde klimatický zákon bude jednou z jejich součástí. Jednu velkou „transformaci bez pravidel“ už jsme zažili v devadesátých letech a šrámy, které to zanechalo, rozdělují naši společnost dodnes. Nerad bych podobnou zkušenost v Česku opakoval.