Placené vysoké školy: je školné nutnost, nebo nesmysl?

Podle statistické databáze Statista se podpora obyvatel Česka vůči zavedení školného pohybuje posledních patnáct let kolem 25 procent. O závratnou podporu ze strany populace se tedy nejedná. Přesto se ale návrh stal hojně diskutovaným tématem, pojďme se tedy podívat se, jestli by změna opravdu pomohla –⁠ studentům, univerzitám nebo státnímu rozpočtu.

Sociologické průzkumy nám dlouhodobě ukazují, že v Česku je jedním ze základních společenských problémů nerovný přístup ke kvalitnímu vzdělání a tím pádem snížená sociální mobilita. Přitom kvalitní výuka a vysoké školy mají přispívat k vzestupné sociální mobilitě a snižování sociálních nerovností. Školné by sloužilo jako další bariéra pro studenty z chudšího prostředí, kteří by si ho prostě nemohli dovolit.

Nejpravděpodobnější podoba školného by napodobila existující systém odloženého školného z částí Velké Británie, kdy se dluh splácí až po dosažení limitní hranice příjmu stanoveném ve splátkovém plánu. Pokud dotyčný nikdy hranici nepřesáhne, po 30 letech se mu dluh smaže. Teoreticky by tedy pro studenty školné nemělo představovat překážku v přístupu ke studiu, bez ohledu na příjem jejich domácnosti.

Tak to ale úplně nefunguje. Studenti splácí dluh až po překročení hranice, úroky (v současné době omezeny na 6,9 %) se jim ale započítávají hned od začátku studia. Celkem 9 % z platů splácejících studentů jde na dluhy z univerzity a pro absolventy to znamená značnou částku, zvlášť když připočítáme dluh z půjčky na životní náklady. Pro studenty z nižších tříd je představa tak velkého zadlužení dostatečně odrazující. Studie z Británie a Irska navíc ukázala, že studenti ze znevýhodněného prostředí po zavedení školného se spíš rozhodli studovat na méně prestižních univerzitách v blízkosti jejich bydliště, aby se tolik nezadlužili. Stejné obavy neplatily pro studenty z movitého prostředí, kterým školné nijak neovlivnilo rozhodnutí týkající se lokace univerzity ani výběru oboru. Rovnost příležitostí dál platí jen pro ty, co si to mohou dovolit.

Vypadá to, že někteří experti vnímají zavedení školného jako podmínku pro reformu systému státní podpory a půjček pro studenty na pokrytí životních nákladů při studiu. To je něco, co v Česku zoufale chybí. Čeští studenti pracují při vysokoškolském studiu z Evropy nejvíc a to má negativní dopady, zvlášť když práce zasahuje do přednášek. Získání pracovních zkušeností a kontaktů je samozřejmě klíčové, v Česku je ale poskrovnu placených stáží, zrovna tam si tedy na živobytí student nevydělá. Pokud to opravdu myslíme vážně s investicí do kriticky přemýšlející, kvalifikované, moderní pracovní síly, musíme českých studentům poskytnout prostředí, kde se můžou soustředit na studium a získávání praxe z oboru. Nikdo neříká, že bezrizikové půjčky které pomohou studentům pokrýt náklady, musí jít ruku v ruce se školným.

Aha, ale školné potřebujeme, abychom zlepšili kvalitu výuky! České školství totiž zaspalo a nenabízí kvalitní výuku, která by vybavila studenty potřebnými vlastnostmi pro dnešní pracovní trh. České univerzity se ani neřadí na přední příčky žebříčků TOP světových univerzit.

Ale školné není garance kvality. Ve Velké Británii probíhají protesty kvůli nízkým platům pro zaměstnance univerzit a doktorandy. Studující si stěžují, že za nemalé školné dostávají nedostačující vzdělání. Univerzita si totiž může sama rozhodnout, do čeho peníze zainvestuje. Studenti kritizovali nedostatek transparentnosti a zvýhodňování oborů, které univerzitě přináší víc peněz (například si je vybírá víc zahraničních studentů), zatímco jiné obory jsou podfinancované. Vysoké školy upřednostňují sebeprezentaci a investice do marketingu namísto podpory studentů. Nemůžeme tedy počítat s tím, že školné magicky zajistí vysokoškolským pedagogům důstojné mzdy nebo zlepší kvalitu výuky, pokud se tyto změny už systémově nedějí i bez školného.

Je třeba si totiž připomenout, co je posláním univerzit. Hlavním cílem není vygenerovat zástup zaměstnanců pro potřeby firem, univerzita má za úkol rozvíjet a obohacovat společnost, pomoci lidem kriticky nahlížet na svět kolem sebe a přicházet s novými nápady. I proto je hloupost degradovat a zesměšňovat humanitní nebo společenskovědní obory. Vysoké školy mají povinnost poskytovat přínos veřejnosti a k tomu je potřeba finanční podpora. Jakákoli investice do vzdělání se státu stonásobně vrátí, neměli bychom proto podporu pro univerzity uškrtat a hodit celé břemeno na studující. Není to fér a je pravděpodobné, že velká část studentů v systému odloženého školného svůj dluh nesplatí. Nejde o udržitelný systém a nesplacené dluhy bude muset splácet zase další generace.

Podle OECD má státní financování investic do vzdělání vždycky značnou návratnost a promítne se pozitivně do státního rozpočtu v budoucnu. Investice do vzdělání znamenají spokojenější občany a kvalifikované zaměstnance.