Ischia: ostrov, který nezklame!

Vždycky mě zajímalo, jestli je na Ischii opravdu tak uvolněná atmosféra jako ve zmíněném filmu (Avanti, 1972) a jak dnes vypadají místa, kde se snímek před více než 50 lety natáčel. Objednali jsme si tedy týdenní zájezd s ubytováním v hotelu Providence na západní straně ostrova, poblíž města Forio. Odlétat jsme měli v sobotu ráno v 8:40 do Neapole a moc jsme se těšili. Už několik dní před cestou jsme na sebe s manželem pokřikovali „Permesso? Avanti!“ a byli jsme zvědaví, jestli se tahle fráze při klepání na dveře ještě stále používá.

Na letiště v Praze jsme dorazili včas, odbavili si kufry, vyzvedli palubní vstupenky a prošli kontrolou. Usadili jsme se poblíž našeho gatu a čekali na pokyn k nástupu do letadla. Jenže místo toho se začala čísla na informační tabuli nebezpečně roztáčet a každý, kdo cestuje, ví, že to není dobré znamení. A taky že nebylo. Za chvíli se na tabuli objevila změna odletu, a to na 16:40 h.

Běželi jsme spolu s dalšími spolucestujícími k informačnímu stánku, kde jsme se dozvěděli, že v Neapoli se stávkuje. Odlet byl sice posunutý, ale nesměli jsme se z letiště vzdálit pro případ, kdyby se situace změnila a letělo se dřív. No nazdar, pomyslela jsem si, to bude dlouhých osm hodin čekání. Nakonec to docela uteklo, hlavně proto, že jsme nemuseli sedět na jednom místě u gatu a pustili nás ven nadýchat se čerstvého vzduchu před letištní halou. V pořádku jsme odletěli a v 18 hodin jsme dorazili do Neapole.

Další cesta byla autobusem do přístavu na trajekt. Původně jsme měli jet do přístavu Molo Beverello v Neapoli. Jenže kvůli stávce jsme nestihli náš spoj, a tak nám cestovka zajistila náhradní z přístavu Pozzuoli. Ten je sice asi 20 km od Neapole a autobusem jsme tam jeli zhruba 40 minut, ale zase je z něj rychlejší cesta na ostrovy Procida a Ischia. Navíc jsme získali nečekaně další destinaci v našem filmově-cestovatelském dobrodružství. V tomto městečku vyrůstala u své babičky Sofia Loren. Dokonce její babička po druhé světové válce zřídila ve svém bytě ilegální hospodu, kam chodívali popíjet američtí vojáci. Sofiině matce, která hrála na klavír, tehdy malá Sofia pomáhala, roznášela pití a myla nádobí.

Mezitím se úplně setmělo, a tak příjezd trajektu byl opravdu famózní. Byla to moje první cesta takto velkým trajektem, takže když přijel, otevřela se velká vrata a začala vyjíždět auta, kamiony a autobusy, bylo to v tom umělém osvětlení opravdu magické. Malí človíčci stojící na kraji u vrat připomínali film 2012. Ale to už byl čas nastoupit a jet. Cesta trvala asi hodinu na Procidu, kde byla první zastávka, a další zhruba hodinu na Ischii.

V úplné tmě jsme se konečně dostali do hlavního přístavu Ischia Porto. Tady nás naložili do autobusů a odvezli na parkoviště, kde čekala auta a mikrobusy jednotlivých hotelů. Z cesty jsme nic neviděli, ani jsme moc nevěděli, kam přesně jedeme. Na náš hotel jsme se dostali až po půlnoci. Dostali jsme klíč od pokoje a dotaz, jestli máme hlad. Měli jsme. Tak jsme si dali kufry na pokoj a vrátili se na recepci. Odtud nás pán zavedl do restaurace a přinesl postupně tři chody báječného jídla. Těstoviny jako první chod (primo), kuřecí plátek s bramborovým pyré a zeleninou jako druhý chod (secondo) a nakonec malý dortík jako dezert. Bylo to neuvěřitelně dobré a od hotelu nesmírně pozorné, vůbec jsme takový servis uprostřed noci nečekali.

Po cestě a večeři jsme byli tak unavení, že jsme rovnou usnuli a až ráno jsme měli možnost prohlédnout si hotel a jeho okolí. Rozhodně nás nic nezklamalo. Po báječné snídani jsme se rozhodli jít k moři. K nejbližší pláži jsme museli projít uličkami od našeho hotelu k hlavní silnici, tu jsme přešli a dali se asi 60 schodů dolů k písečné pláži Cava dell'isola. Na místě byla restaurace a půjčovna slunečníků a lehátek. Vstup do moře byl pozvolný a voda opravdu teplá. Jen bylo potřeba dávat pozor při plavání u břehu, ve vodě byly kameny. Na některé větší se dalo i vylést a odpočívat. Původně jsme chtěli na kamenech zopakovat slavnou scénu z „Nebožtíků“. Ukázalo se ale, že nejsme dost stateční 😊.

Večer jsme strávili na hotelu. Po večeři jsme měli na terase uvítací program s živou kapelou a ukázkami tanců.

Další den ráno jsme se vypravili na výlet do Foria. Hotel zajišťoval odvoz dodávkou zdarma. Bohužel se ukázalo, že zájemců o odvoz je hodně a dodávka pobere jen 6 osob, takže se začala tvořit fronta. Když to viděl jeden z majitelů, okamžitě nám nabídl, že začne svážet svým autem. Ochotně jsme nabídku přijali a jeli jsme malým Fiatem se starším italským párem. Pán nám celou cestu něco italsky vyprávěl a my jen kývali, až skoro na konci cesty mu manželka rázně oznámila: „Ale, Silvio, oni Ti vůbec nerozumí! Oni jsou Němci!“ Tomu jsme rozuměli a důrazně jsme se ohradili, že "Siamo Cechi!"(Jsme Češi). 😊

Cesta do města nám utekla rychle, pan majitel svého Fiátku vůbec nešetřil a řítil se velmi rychle úzkými uličkami a vyhýbal se autům a skútrům, kterých tu jezdí opravdu hodně. Naším hlavním cílem byl kostel Santa Maria del Soccorso, který hrál v „Nebožtících“ městskou márnici. Bez problému jsme ho našli, ale ani tady se nám nepodařilo nafotit slavnou scénu, jak sedí Pamela na lavičce před márnicí a v ruce drží trombonciny (narcisky). Ta lavička tam už není a podle některých zdrojů tam ve skutečnosti nikdy nebyla, ve filmu je povedená replika. Po prohlídce kostelíka jsme se vypravili na prohlídku města. Protože ten den bylo opravdu horko, ocenili jsme, že skoro v každém krámku měli klimatizaci. Kolem poledne už bylo tak teplo, že jsme se rozhodli vrátit do hotelu.

Využili jsme k tomu autobus MHD, který nás dovezl až skoro k hotelu. Do pozdního odpoledne jsme seděli v chládku v hotelové restauraci nebo pod stromy v zahradě. Až těsně před večeří, když se ochladilo, šli jsme vyzkoušet termální bazénky v našem areálu. Dřív v tom teple bychom do horké termální vody nejspíš nevlezli.

Třetí den byl naším cílem známý termální park Giardini Poseidon. Došli jsme tam pěšky, byl asi 1 km od našeho hotelu. Areál je rozsáhlý, je tu několik bazénů s termální vodou různých teplot, sauna ve skále, umělé potůčky. Park nabízí také několik restaurací a u pobřeží je soukromá pláž vybavená lehátky a slunečníky. Trochu nepříjemné bylo, že ve všech bazénech vyžadovali koupací čepice, a to i po mém manželovi, který je téměř plešatý 😊Ale ani to nám náladu nezkazilo a užili jsme si tam moc hezký den.

Čtvrtý den jsme hned ráno měli domluvený výlet na místní Aragonský hrad. Autobus nás zavezl do městečka Ischia Ponte, kde už stačilo jen přejít známý most a byli jsme tam. Celý hrad je velice rozsáhlý, takže jsme uvítali průvodce, který nám vyprávěl o dávné i nedávné historii, a sama nevím, co z toho bylo zajímavější.

Průvodce nám vyprávěl o nedávné minulosti, že po sjednocení Itálie v roce 1860 byl hrad zcela opuštěný a desítky let chátral. Na začátku 20. století (v roce 1912) se ale našel bohatý zájemce o koupi, právník Nicola Mattera, jehož rodina hrad postupně s obrovským úsilím opravila a později zpřístupnila veřejnosti. Jak už to ale bývá, problémy nastaly po jeho smrti, kdy se dědicové nemohli dohodnout na budoucím využití. Někteří ho chtěli prodat, jiní využívat výhradně k soukromým účelům a další toužili pokračovat ve veřejných prohlídkách. Nakonec došlo ke kompromisu až ve třetí generaci – horní část hradu je uzavřená pro soukromé účely majitelů a ta spodní zůstala veřejně přístupná a slouží jako muzeum a luxusní hotel Il Monastero.

Na hradě je velmi příjemně. Pěstují se tady citrony a olivy, které v zahradě poskytují stín. Mají tu i rajčata, květiny a koření, které celé zahrady krásně provoní. Pro pohodlí návštěvníků je v areálu hradu několik restaurací a toalet, takže vám tady několik hodin uteče jako nic.

Hodně zajímavé bylo vyprávění průvodce o dávné minulosti, kdy hrad sloužil jako klášter klarisek, kam bohaté rodiny odkládaly své neprovdané dcery. Ty tu vedly smutný život, většinu času trávily modlitbami a staraly se i o své zesnulé družky. Jeptišky často trpěly nemocemi a protože na hradě nebyl klasický hřbitov, pohřbívalo se tu velmi neobvyklým způsobem. Zesnulou sestru posadili v podzemní kryptě na kamennou židli s otvorem, pod kterou umístili nádobu. Tělo se postupně rozkládalo, tekutiny odtékaly do nádoby a ostatní jeptišky ji musely pravidelně vylévat. Když z nebožky zbyly jen kosti, uložily je do společné kostnice.

Hrozná představa, že? A když procházíte těmi temnými sklepy a představujete si to přímo na místě, je to ještě mnohem horší. Tato forma pohřbívání se tu navíc prý udržovala od roku 1575 až do roku 1810. Více než 200 let!

Po prohlídce hradu a městečka Ischia Ponte jsme se přesunuli do přístavu Casamicciola. Tady jsme dostali na 2 hodiny rozchod a mohli se jít podívat, jak funguje veliký terminál, kde má prodej lodních lístků několik lodních společností a je tu opravdu živo. Nebo jsme si mohli dát kávu a citronový dort v některé z místních kaváren. Kdo chtěl, mohl jen odpočívat v nedalekém parku nebo jít pozorovat racky k moři.

Do hotelu jsme se vrátili kolem 16.00 h a říkali jsme si, co s načatým dnem. Nedaleko jsme měli Giardini Ravino – soukromou botanickou zahradu s mnoha druhy sukulentů a dalších rostlin. V zahradě chovají bílé pávy a v místní restauraci můžete ochutnat jejich speciality například nápoj z kaktusu nebo citronový koláč či likér (Limoncello). Díky umělému potůčku a velkým citrusovým stromům, které dělají stín, je v zahradě velmi příjemně. Ani se nám odtud nechtělo.

Pátý den hned ráno nás čekal další výlet, tentokrát mimo ostrov. Rozhodli jsme se zajet podívat se i na lokace jiných filmů, konkrétně na nedaleký ostrov Procida, kde se natáčel mimo jiné známý film Talentovaný pan Ripley (1999) s Gwyneth Paltrow, Mattem Damonem a Jude Lawem v hlavních rolích. Vyjeli jsme z přístavu Casamicciola a za zhruba 40 minut jsme byli na Procidě.

Tenhle ostrov je naprosto magický se svými barevnými domky, kostelíky a úzkými uličkami, ve kterých není vůbec těžké zabloudit. I nám se to samozřejmě podařilo 😊. Každopádně v přístavu to opravdu žije, a pokud chcete kupovat nějaké malé dárečky pro rodinu a přátele, vyjde vás to tady o dost levněji než na Ischii.

Po návratu na hotel nás čekala opět výborná večeře a folklorní večer s hudebníky a tanečníky. Ta kvalita jídla nám už ale začala být opravdu podezřelá. Nebyl tu totiž žádný klasický bufet jako v jiných hotelech. Podávalo se poctivé tříchodové menu s obsluhou. Každé ráno jsme dostali lístek s nabídkou dvou prvních chodů, dvou druhých chodů a dvou moučníků a jednoduše zaškrtli, co si večer dáme. Nejvíc jsme si pochutnali na místní specialitě Coniglio all'Ischitana. Je to králík na ischijský způsob, připravovaný na rajčatech a bílém víně, a chutná naprosto báječně.

Okamžitě se nám při tom labužnickém zážitku vybavila scéna z filmu, kde ředitel hotelu Carlo Carlucci s ledovým klidem vysvětluje, že v téhle zemi se sice nic nedaří, vlaky mají zpoždění a věčně se stávkuje… ale jakmile jde o jídlo, italská kuchyně funguje s přesností švýcarských hodinek. Když jsme pak z restaurace odcházeli, pohled na vstupní dveře nám vyrazil dech. Naše domnělá „obyčejná hotelová restaurace“ měla na skle nalepenou několikaletou nepřerušenou sbírku doporučení od michelinského průvodce! V tu chvíli nám definitivně došlo, že na Ischii sice podle filmového Carla Carlucciho možná stávkují na letišti, ale kuchaři tu berou své řemeslo zatraceně vážně.

Šestý den našeho pobytu byl ve znamení absolutního klidu. Popravdě řečeno, když se mě dnes někdo zeptá, co přesně jsme ten den dělali, marně pátrám v paměti. Pravděpodobně nic velkého. Prostě jsme jen tak bezcílně lelkovali u moře, chytali poslední teplé paprsky, užívali si hotelový bazén a balili kufry. Po celém týdnu plném zážitků to byl přesně ten druh odpočinku, který jsme potřebovali.

Sedmý den ráno už nás čekal jen brzký budíček a odjezd. Ještě než jsme pokoj definitivně opustili, zůstali jsme v něm sedět o chvilku déle, abychom se s ním rozloučili. Náš hotel Providence měl mimochodem interiéry tak noblesní, že nám dlouhé hotelové chodby s bílými zdobenými dveřmi a modrobílou dlažbou připomínaly první třídu na Titaniku.

A tehdy to přišlo. Na dveře rázně zaklepala pokojská a chodbou zaznělo ono vytoužené: „Permesso?“

V tu ránu ze mě úplně automaticky a s nadšením vyletěla odpověď: „Avanti!“

S manželem jsme se okamžitě začali smát jako naprostí blázni. Chudák paní pokojská vůbec netušila, čemu se tak strašně smějeme a že jsme na tenhle moment trénovali už týden dopředu v Praze na letišti. Byla ale neskutečně zlatá – na nic se neptala a začala se upřímně smát s námi.

Zatímco na začátku pobytu jsme jeli potmě a na Procidu pluli jen takovou malinkou lodičkou, cesta obřím trajektem Caremar zpět na pevninu nám vyrazila dech. Byly to pořádné, monumentální lodě. Když jsme vešli dovnitř, zjistili jsme, že tam mají dokonce i pojízdné schody! Něco takového jsem na lodi v životě neviděla.

Cesta trajektem na pevninu a autobusem na letiště už proběhla bez problémů. Jen odlet se nám opět trochu opozdil, a tak se u jednoho gatu neplánovaně pomíchali cestující do Prahy, Budapešti a Varšavy. Bylo nesmírně komické pozorovat letištní personál, jak se lidi snaží zoufale vytřídit do těch správných letadel. I my jsme to svoje nakonec úspěšně našli a do Prahy doletěli v pořádku – s nádhernými vzpomínkami a příslibem, že se sem ještě někdy musíme vrátit.

Zdaleka jsme totiž nestihli vidět všechno, co jsme chtěli. Některé výlety jsme ale vynechali zcela záměrně. V rozpálených Pompejích nebo při treku na Monte Epomeo – nejvyšší horu Ischie – bychom v tom červencovém vedru asi vypustili duši. Jestli sem pojedeme příště, určitě to bude na jaře nebo na podzim, kdy je zdejší počasí o poznání mírnější.