Ankara – láska na první pohled

Když se v roce 2009 dostal můj syn na Erasmus do Ankary, hlavního města Turecka, zajásala jsem. To jsem ještě netušila, jak dramatický bude jeho samotný odjezd a kolik legrace si užijeme během mojí návštěvy tam.

Syn odlétal z Vídně, tam se měl dostat autobusem, který odjížděl o půlnoci z Prahy. Od nás na Florenc je to asi 1,5 hodiny cesty, takže nic hrozného, kdyby nebyl leden a nezačalo hodně hustě sněžit. Moc jsem se té cesty bála a obvolala jsem všechny příbuzné a známé, jestli by ho tam někdo nehodil. Takhle narychlo ale nikdo nemohl. Tak to zůstalo na mně. Nakonec ta cesta byla lepší, než jsem čekala, protože byl minimální provoz. 😊

Další komplikací bylo, že v den odjezdu syn nevěděl, kde bude ubytovaný a kdo ho vyzvedne na letišti. Tenkrát ještě nebylo běžné mít internet v mobilu. Takže jsem ho naložila do autobusu, dojela domů a začala psát emaily. Kolem čtvrté v noci mi přišla odpověď se jménem a adresou, kam má syn dorazit. Přeposlala jsem mu to v SMS a mohla si jít na 2 hodiny lehnout, než půjdu do práce 😊

Syn v pořádku doletěl, ubytoval se a v Ankaře se mu líbilo. Dokonce tak, že v dubnu mě pozval, jestli bych se nechtěla zaletět o Velikonocích za ním podívat. To mě moc potěšilo a nabídku jsem přijala. Letenku jsem měla z Prahy s přestupem v Mnichově. Ještě před cestou na letiště mi zavolal kurýr, že má pro naši firmu balíček. Převzala jsem ho a odjela. Cesta z Prahy proběhla v pohodě a přestup v Mnichově taky. V letadle do Ankary jsem seděla vedle dvou dětí ve věku asi 6 a 10 let, které, jak jsem pochopila z jejich hovoru, letěly samy za babičkou. Letušky si ale z nějakého důvodu vzaly do hlavy, že děti patří ke mně a celou cestu kolem mě skákaly a ptaly se: „Nechcete něco k pití, maminko? Nechcete něco k jídlu, maminko? Není Vám zima, nechcete deku, maminko?“ Bylo mi to trošku trapné a nevěděla jsem, jak jim říct, že se pletou, abych je neurazila. Tak jsem to nechala být.

Cesta rychle utekla a na letišti už na mě čekal syn. Byla jsem překvapená, jak jinak vypadá, jak je jinak oblečený a hlavně, jak za tak krátkou dobu objednává turecky taxíka. Hned na letišti mi oznámil, že má turecké číslo, a prozvonil mě, abych si ho uložila. To jsem poctivě udělala a už jsme jeli do hotelu. Hotel se jmenoval Çiçek, což v překladu znamená Květina. Nacházel se v části Ulus, v okolí bank a různých státních institucí. Do hotelu mě syn doprovodil k recepci a vrátil se na kolej, pár ulic od hotelu, kde bydlel on.

Převzala jsem klíč od pokoje, našla svůj pokoj a začala mu reportovat, že je malý, ale pěkný. Že záchod je naštěstí evropský a čistý. Že se všude v hotelu smí kouřit. A bylo mi divné, že nepřichází žádná odpověď. Až když jsem napsala, že postel je velká a pohodlná, přišla mi sms: „Paní, už mi nepište, jsem váš kurýr, vezl jsem Vám balíček. Manželce se Vaše zprávy nelíbí.“ Málem jsem se propadla hanbou do země. Omylem jsem si v tom zmatku na letišti uložila jiné číslo 😊

Poslala jsem kurýrovi omluvnou zprávu a všechny předešlé přeposlala na to správné číslo synovi.

Během prodlouženého víkendu jsme navštívili Chetitské muzeum, které se oficiálně jmenuje Muzeum anatolských civilizací (Anadolu Medeniyetleri Müzesi) a nachází se ve starém městě pod hradem. Muzeum už tehdy sídlilo v unikátních prostorech ze 15. století.

Tyto kamenné budovy s cihlovými kopulemi samy o sobě dýchaly historií. Hlavní hala byla plná velkých a masivních kamenných reliéfů z chetitských měst, které zobrazovaly chetitské krále, božstva, lvy a bájné tvory. Procházet se mezi nimi v tlumeném osvětlení byl neopakovatelný zážitek.

Zašli jsme na nedaleký bazar Samanpazarı(Slaměný trh) ve čtvrti Ulus. Nadchlo mě množství a různorodost nabízeného zboží. Od koření po oblečení, boty a kabelky. Tam jsem nakoupila pro maminku a všechny kolegyně modrá skleněná očka, turecky nazývaná Nazar Boncuğu, která mají chránit před uhranutím.

Dalším naším cílem byl zábavní park Gençlik Parkı Luna Park s horskou dráhou, ruským kolem a dalšími atrakcemi.

Během víkendu jsme navštívili taky několik restaurací. Turecké jídlo mi moc chutnalo. Pokrmy z mletého masa a koření, chlebové placky, spousta zeleniny a k tomu ayran – jemně osolený jogurtový nápoj. Nejvíc mi ale zachutnalo pide – turecká pizza ve tvaru lodičky s různými náplněmi. Za mě nejlepší je sýrová.

V restauracích jsem měla jen jeden problém. Najít správné WC. Jedno bylo označené Bay a druhé Bayan. Nebyla jsem si schopná zapamatovat, které z nich je dámské. Vždycky jsem do některého vlezla a podle toho, jak se personál tvářil, když jsem z WC vylézala, jsem pochopila, jestli jsem se trefila nebo ne.

Ankara na mě zapůsobila také svou rozmanitostí. Část města, kde jsem bydlela, působila elegantně a pracovně. V ulicích se pohybovali pánové v oblecích, zřejmě zaměstnanci okolních bank a institucí. Když jsme pak se synem vyrazili do jiné čtvrti, ocitla jsem se najednou mezi mladými lidmi, studentskými podniky a domy, které mi trochu připomínaly pražské Petřiny.

Poslední večer před odjezdem jsem chtěla vybrat nějaké peníze a nechat je synkovi na přilepšenou. Banka s bankomatem byla kousek od mého hotelu. Vložila jsem kartu, zadala PIN a ozval se divný zvuk. Bankomat kartu spolkl. Bylo to v neděli večer, tak jsem na řešení problému musela počkat až do rána, až banka otevře. Ráno jsem se pěkně oblékla a namalovala, abych působila důvěryhodným dojmem a vydala se na záchrannou misi. U vchodu jsem pánovi z ochranky anglicky řekla, co se mi včera stalo. On kývl a zavedl mě do kanceláře. Tam seděl pán ve středním věku. Odvyprávěla jsem mu svůj příběh, on kývnul hlavou a vedl mě do další kanceláře. Asi k šéfovi. Tomu jsem opět odříkala celou story. Pán otevřel šuplík, vyndal hromádku platebních karet a řekl: „Pojď, vyber si, která je tvoje.“ Našla jsem svou kartu a zeptala se, kde mám podepsat převzetí. Pán mávnul rukou na znamení, že mám jít. Tak jsem šla. :-)

Když byl čas k odjezdu, přemýšlela jsem, co se mi tady nejvíc líbilo. Ankara si mě získala něčím úplně jiným než památkami. Bylo to město plné života, ruchu, vůní a chutí. Bavilo mě jen tak sedět v restauraci, pozorovat lidi na ulicích a nasávat atmosféru. Do toho se z minaretů ozývalo svolávání k modlitbám, které se prolínalo s běžným ruchem velkoměsta. Fascinovala mě především různorodost lidí. Vedle žen v obyčejném evropském oblečení procházely ulicemi ženy s šátky, v nikábech i burkách. A někdy šly vedle sebe dvě malé holčičky, jedna s vlasy volně kolem obličeje, druhá zahalená šátkem. Držely se za ruce, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Tenhle obraz mi utkvěl v paměti možná víc než některé slavné památky.

Cesta domů proběhla bez problémů a tentokrát i bez veselých historek. Já ale byla tak plná dojmů, že jsem si slíbila, že v Turecku rozhodně nejsem naposledy. A svůj slib jsem také dodržela. Ale o tom až zase někdy příště.

PS: Protože moje vlastní fotky z roku 2009 už neodpovídají technickým požadavkům dnešní doby, použila jsem zcela výjimečně fotografie z veřejných databází. Bez obrazového doprovodu by to přece jen nebylo ono. 😊