Hlavní obsah
Cestování

Ankara – láska na první pohled

Foto: Emre Tosun / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Památník chetitského slunečního disku

Do Turecka jsem poprvé jela v roce 2009 a potom ještě několikrát. V průběhu let jsem tam zažila pár zajímavých situací. Nejvíc ale při své první cestě do Ankary. Tohle jsou některé z nich.

Článek

Když se v roce 2009 dostal můj syn na Erasmus do Ankary, hlavního města Turecka, zajásala jsem. To jsem ještě netušila, jak dramatický bude jeho samotný odjezd a kolik legrace si užijeme během mojí návštěvy tam.

Syn odlétal z Vídně, tam se měl dostat autobusem, který odjížděl o půlnoci z Prahy. Od nás na Florenc je to asi 1,5 hodiny cesty, takže nic hrozného, kdyby nebyl leden a nezačalo hodně hustě sněžit. Moc jsem se té cesty bála a obvolala jsem všechny příbuzné a známé, jestli by ho tam někdo nehodil. Takhle narychlo ale nikdo nemohl. Tak to zůstalo na mně. Nakonec ta cesta byla lepší, než jsem čekala, protože byl minimální provoz.

Další komplikací bylo, že v den odjezdu syn nevěděl, kde bude ubytovaný a kdo ho vyzvedne na letišti. Tenkrát ještě nebylo běžné mít internet v mobilu. Takže jsem ho naložila do autobusu, dojela domů a začala psát emaily. Kolem čtvrté v noci mi přišla odpověď se jménem a adresou, kam má syn dorazit. Přeposlala jsem mu to v SMS a mohla si jít na 2 hodiny lehnout, než půjdu do práce.

Syn v pořádku doletěl, ubytoval se a v Ankaře se mu líbilo. Dokonce tak, že v dubnu mě pozval, jestli bych se nechtěla zaletět o Velikonocích za ním podívat. To mě moc potěšilo a nabídku jsem přijala. Letenku jsem měla z Prahy s přestupem v Mnichově. Ještě před cestou na letiště mi zavolal kurýr, že má pro naši firmu balíček. Převzala jsem ho a odjela. Cesta z Prahy proběhla v pohodě a přestup v Mnichově taky. V letadle do Ankary jsem seděla vedle dvou dětí ve věku asi 6 a 10 let, které, jak jsem pochopila z jejich hovoru, letěly samy za babičkou. Letušky si ale z nějakého důvodu vzaly do hlavy, že děti patří ke mně a celou cestu kolem mě skákaly a ptaly se: „Nechcete něco k pití, maminko? Nechcete něco k jídlu, maminko? Není Vám zima, nechcete deku, maminko?“ Bylo mi to trošku trapné a nevěděla jsem, jak jim říct, že se pletou, abych je neurazila. Tak jsem to nechala být.

Cesta rychle utekla a na letišti už na mě čekal syn. Byla jsem překvapená, jak jinak vypadá, jak je jinak oblečený a hlavně, jak za tak krátkou dobu objednává turecky taxíka. Hned na letišti mi oznámil, že má turecké číslo, a prozvonil mě, abych si ho uložila. To jsem poctivě udělala a už jsme jeli do hotelu. Hotel se jmenoval Çiçek, což v překladu znamená Květina. Nacházel se v části Ulus, v okolí bank a různých státních institucí. Do hotelu mě syn doprovodil k recepci a vrátil se na kolej, pár ulic od hotelu, kde bydlel on.

Foto: Alexjes98 / Wikimedia Commons / CC0 1.0.

Historická čtvrť Ulus v Ankaře

Převzala jsem klíč od pokoje, našla svůj pokoj a začala mu reportovat, že je malý, ale pěkný. Že záchod je naštěstí evropský a čistý. Že se všude v hotelu smí kouřit. A bylo mi divné, že nepřichází žádná odpověď. Až když jsem napsala, že postel je velká a pohodlná, přišla mi sms: „Paní, už mi nepište, jsem váš kurýr, vezl jsem Vám balíček. Manželce se Vaše zprávy nelíbí.“ Málem jsem se propadla hanbou do země. Omylem jsem si v tom zmatku na letišti uložila jiné číslo.

Poslala jsem kurýrovi omluvnou zprávu a všechny předešlé přeposlala na to správné číslo synovi.

Foto: Elif Erol9 / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0.

Památník vítězství (Zafer Anıtı) v Ankaře

Během prodlouženého víkendu jsme navštívili Chetitské muzeum, které se oficiálně jmenuje Muzeum anatolských civilizací (Anadolu Medeniyetleri Müzesi) a nachází se ve starém městě pod hradem. Muzeum už tehdy sídlilo v unikátních prostorech ze 15. století.

Foto: Bjørn Christian Tørrissen / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0.

Muzeum anatolských civilizací

Tyto kamenné budovy s cihlovými kopulemi samy o sobě dýchaly historií. Hlavní hala byla plná velkých a masivních kamenných reliéfů z chetitských měst, které zobrazovaly chetitské krále, božstva, lvy a bájné tvory. Procházet se mezi nimi v tlumeném osvětlení byl neopakovatelný zážitek.

Foto: Dosseman / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0.

Chetitský reliéf z Karkemıše

Zašli jsme na nedaleký bazar Samanpazarı(Slaměný trh) ve čtvrti Ulus. Nadchlo mě množství a různorodost nabízeného zboží. Od koření po oblečení, boty a kabelky. Tam jsem nakoupila pro maminku a všechny kolegyně modrá skleněná očka, turecky nazývaná Nazar Boncuğu, která mají chránit před uhranutím.

Foto: Jorge Franganillo / Wikimedia Commons / CC BY 2.0.

Samanpazarı v Ankaře

Dalším naším cílem byl zábavní park Gençlik Parkı Luna Park s horskou dráhou, ruským kolem a dalšími atrakcemi.

Foto: A. Savin / Wikimedia Commons / Free Art License

Lunapark Gençlik Parkı v Ankaře

Během víkendu jsme navštívili taky několik restaurací. Turecké jídlo mi moc chutnalo. Pokrmy z mletého masa a koření, chlebové placky, spousta zeleniny a k tomu ayran – jemně osolený jogurtový nápoj. Nejvíc mi ale zachutnalo pide – turecká pizza ve tvaru lodičky s různými náplněmi. Za mě nejlepší je sýrová.

Foto: Meruyert Gonullu / Pexels

Turecké pide

V restauracích jsem měla jen jeden problém. Najít správné WC. Jedno bylo označené Bay a druhé Bayan. Nebyla jsem si schopná zapamatovat, které z nich je dámské. Vždycky jsem do některého vlezla a podle toho, jak se personál tvářil, když jsem z WC vylézala, jsem pochopila, jestli jsem se trefila nebo ne.

Foto: Ficatus / Wikimedia Commons / Public Domain.

Označení pánských a dámských toalet v Turecku

Ankara na mě zapůsobila také svou rozmanitostí. Část města, kde jsem bydlela, působila elegantně a pracovně. V ulicích se pohybovali pánové v oblecích, zřejmě zaměstnanci okolních bank a institucí. Když jsme pak se synem vyrazili do jiné čtvrti, ocitla jsem se najednou mezi mladými lidmi, studentskými podniky a domy, které mi trochu připomínaly pražské Petřiny.

Foto: Vikiçizer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0. Wikimedia Commons 7. Bankomat

Čtvrť Bahçelievler v Ankaře

Poslední večer před odjezdem jsem chtěla vybrat nějaké peníze a nechat je synkovi na přilepšenou. Banka s bankomatem byla kousek od mého hotelu. Vložila jsem kartu, zadala PIN a ozval se divný zvuk. Bankomat kartu spolkl. Bylo to v neděli večer, tak jsem na řešení problému musela počkat až do rána, až banka otevře. Ráno jsem se pěkně oblékla a namalovala, abych působila důvěryhodným dojmem a vydala se na záchrannou misi. U vchodu jsem pánovi z ochranky anglicky řekla, co se mi včera stalo. On kývl a zavedl mě do kanceláře. Tam seděl pán ve středním věku. Odvyprávěla jsem mu svůj příběh, on kývnul hlavou a vedl mě do další kanceláře. Asi k šéfovi. Tomu jsem opět odříkala celou story. Pán otevřel šuplík, vyndal hromádku platebních karet a řekl: „Pojď, vyber si, která je tvoje.“ Našla jsem svou kartu a zeptala se, kde mám podepsat převzetí. Pán mávnul rukou na znamení, že mám jít. Tak jsem šla. :-)

Foto: Vikiçizer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0.

Turecký bankomat PTT

Když byl čas k odjezdu, přemýšlela jsem, co se mi tady nejvíc líbilo. Ankara si mě získala něčím úplně jiným než památkami. Bylo to město plné života, ruchu, vůní a chutí. Bavilo mě jen tak sedět v restauraci, pozorovat lidi na ulicích a nasávat atmosféru. Do toho se z minaretů ozývalo svolávání k modlitbám, které se prolínalo s běžným ruchem velkoměsta. Fascinovala mě především různorodost lidí. Vedle žen v obyčejném evropském oblečení procházely ulicemi ženy s šátky, v nikábech i burkách. A někdy šly vedle sebe dvě malé holčičky, jedna s vlasy volně kolem obličeje, druhá zahalená šátkem. Držely se za ruce, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Tenhle obraz mi utkvěl v paměti možná víc než některé slavné památky.

Cesta domů proběhla bez problémů a tentokrát i bez veselých historek. Já ale byla tak plná dojmů, že jsem si slíbila, že v Turecku rozhodně nejsem naposledy. A svůj slib jsem také dodržela. Ale o tom až zase někdy příště.

PS: Protože moje vlastní fotky z roku 2009 už neodpovídají technickým požadavkům dnešní doby, použila jsem zcela výjimečně fotografie z veřejných databází. Bez obrazového doprovodu by to přece jen nebylo ono.

Líbil se vám můj článek?

Sledujte mě, ať vám neutečou ty další. Budu taky ráda za váš příspěvek, který mi pomůže psát dál. Část peněz využiji na své další cesty a část věnuji na podporu cestování dětí ze sociálně znevýhodněných rodin.

Protože radost z cestování by měl mít možnost zažít každý. ❤️

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz