To by se ve Vietnamu stát už nemělo!

Zavolal nám syn, co pracuje v Kambodži, že bude mít koncem listopadu dovolenou, pojede na ostrov Phu Quoc a jestli se nechceme přidat. Okamžitě mě to nadchlo a zabukovala jsem last minute pobyt za hezké peníze v nejlepším hotelu na ostrově, nakoupila dárky k synovým listopadovým narozeninám a Vánocům a moc se těšila.

Asi za dva dny ale přišla zpráva: “ Promiňte, na Phu Quoc nejedu, nepustí mě z práce. Ale vy si to tam pěkně užijte.“ Okamžitě jsem propadla panice. Chtěla jsem zájezd stornovat, to už nešlo. Nabízela jsem ho kolegům a známým, jenže koncem listopadu byl každý rád, že má zbylých pár dnů dovolené na Vánoce, a tak jsem ho neudala.

V tom mě napadla spásná myšlenka. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A začala jsem googlit, jak se dá dostat z ostrova Phu Quoc do Phnompenhu. Kupodivu spojení trajektem z ostrova do města Ha Tien, kde je pěší hranice s Kambodžou, bylo docela časté a ani moc drahé. V přepočtu jedna cesta vyšla na 200 Kč. Tak jsem tu novinku, že bychom přijeli my, synovi zavolala a on byl nadšený a že nám pošle auto k hranicím, které nás převeze do Phnompenhu.

Po téhle informaci už jsem se na cestu zase začala těšit. Letěli jsme na noc, cesta z Prahy na Phu Quoc trvala asi 11 hodin. Bylo to dlouhé, ale dalo se to vydržet. Po příletu nás překvapil náraz horkého a vlhkého vzduchu při vystupování z letadla. Letiště je tu malé a už dávno kapacitou nevyhovuje zvýšenému turismu poslední doby. Čekali jsme na schodech a v hale, kde nebyla klimatizace, žádné automaty na pití nebo kávu. Odbavovali nás u 3 okýnek, ale přesto to šlo hrozně pomalu. Hlavně proto, že brali každého člověka po jednom, ne celé páry nebo rodiny, jak je to jinde zvykem. Po asi dvou hodinách jsme se dostali z vyhřáté letištní haly do klimatizovaného autobusu a asi za půl hodiny jsme byli u hotelu.

Hotel Meliá Vinpearl Phu Quoc nás úplně ohromil. Rozlehlý areál tvořily desítky vilek, několik budov s názvy po Baleárských ostrovech Palma, Menorka, Ibiza, bazény a soukromá pláž. Byl tak velký, že mezi jednotlivými částmi jezdily tuk-tuky. Hned první den jsme si vyměnili telefon s jedním řidičem a pak už jsme dopravu řešili výhradně přes něj. Později jsme zjistili, že to byl jeden z našich nejlepších nápadů.

Taky ubytování nás příjemně překvapilo. Naše vila měla dva velké pokoje s vlastní koupelnou, jeden v přízemí (ten jsme obývali my) a jeden v patře (sousedy jsme viděli jen jednou) a společný velký obývák s kuchyňským koutem, terasu a bazén. Každý domek měl vlastní malý bazén. Za naší řadou domků bylo ohromné golfové hřiště s umělými jezírky. K moři jsme to pěšky měli asi 600 m. Soukromá pláž se žlutým pískem, pohodlnými lehátky a houpacími sítěmi a několika stánky s nápoji a ručníky byla úplně nádherná.

Po výborné večeři v jídelně budovy Palma jsme rychle usnuli. Ráno jsme se po snídani vydali k budově Alcudia-hlavní zastávce busů. Velice nás překvapilo, že veškera veřejná doprava na ostrově je zdarma. Tak jsme si vyjeli do místní Zoo. Cestou jsme zaznamenali, že většina dopravních prostředků – auta, motorky, tuk tuky jsou elektrické a všude je velké množství dobíjecích stanic. V Zoo jezdili okružní vláčky, kde bylo možné kdykoliv vystoupit, prohlédnout si zvířata a počkat na další. Nás nejvíc bavilo krmit slony a pozorovat opice. Celou zahradu jsme ale neviděli. Kolem poledne nám bylo tak teplo, že jsme se rozhodli raději se vrátit na hotel a ochladit se.

Odpoledne jsme online objednali lístky na trajekt a taxi z hotelu do přístavu Phu Quoc a další z přístavu Ha Tien k hraničnímu přechodu. A rovnou i na zpáteční cestu. Taxíky nám objednal náš známý řidič a všechno klaplo na jedničku. Ráno nás vyzvedli u hotelu, dovezli na molo, Trajektem jsme dorazili do Ha Tien a tam už na nás mával další řidič.

Přejít pěšky hranici se nám zdálo jako hračka. Ale nebylo. Ukázali jsme pasy a evíza u jednoho okýnka, u druhého okýnka a když jsme si mysleli, že už jsme v Kambodži, začala další sada kontrol, a to ještě pořád na vietnamské straně. Najednou jsme viděli, že se vlajky a uniformy změnily a začal maraton okýnek a ukazování pasů na kambodžské straně. Poslední kontrola probíhala v budově. Přísný pán nám vysvětlil, že eVíza, která jsme si objednali už z domova, na tomto přechodu neplatí a musíme si nechat u nich vystavit nová. A zaplatit. Vyplnili jsme tedy formuláře, zaplatili poplatky a ještě to nebylo celé. „Teď musíte na lékařskou prohlídku a zaplatíte za ní každý 2 dolary“ řekl celník. Trochu jsem se lekla, co to bude obnášet, ale vešli jsme do ordinace, paní se nás zeptala, jestli nás nic nebolí. My řekli že ne, dali jí 2 dolary. Ona nám dala razítko a mohli jsme jít dál.

Prošli jsme poslední bránou a viděli pána s cedulí s naším jménem. Nastoupili jsme do klimatizovaného taxíku, dostali jsme vychlazenou minerálku a zhruba za 3 hodiny jsme byli v Phnompenhu. Tam jsme si prohlédli synův byt, předali dárky, trochu se najedli a vydali jsme se do města. Nejdřív ke Královskému paláci, ten byl ale ten den zavřený, protože tam probíhala promoce místní univerzity. Tak jsme se aspoň prošli po Riverside, zašli na večeři do výborné khmerské restaurace a do obchodního domu nakoupit kampotský pepř a jiné místní speciality jako dárky domů. Jízda v tuk tuku po Phnompenu se mi zdála dost dobrodružná, protože tu jezdí ve 3-4 pruzích všichni dohromady – autobusy, osobní i nákladní auta, skútry, tuk tuky. Neexistují tu vyhrazené pruhy a myslím, že i pravidla jsou brána spíš jako doporučení. :-) Přesto je tu kupodivu málo nehod. Všichni jezdí opatrně, než vjedou do křižovatky, zatroubí. Překvapilo mě, že tohle město asi nikdy nespí. Provoz pod domem, kde jsme přespávali sice v noci trochu polevil, ale nezastavil se, takže i ve 2 hodiny v noci bylo možné vidět a slyšet projíždět míchačky s betonem na nedalekou stavbu.

Ráno po snídani jsme se vydali na cestu zpátky, měli jsme lístky na trajekt na Phu Quoc na 15.00 h, takže jsme nemuseli moc spěchat a mohli jsme několikrát zastavit na občerstvení na pumpě. Pan řidič nám stavěl výhradně na pumpách Caffé Amazon, u které jsou vždy čisté toalety a kavárna. Na zpáteční cestě přes hranice jsme se už považovali za mazáky. Prošli jsme všechny kambodžské brány a většinu vietnamských. Na poslední se to trochu zadrhlo. Pán se zeptal kdy a odkud odlétáme. Popravdě jsme odpověděli, že 30. z Phu Quoc. „Tak to máte špatně vízum.“ Na to on. Měli jsme ho jen do 28. kdy jsme měli být na pevninské části Vietnamu, protože na Phu Quoc byla bezvízová zóna. Vysvětli nám, že jakmile Phu Quoc opustíme, počítá se náš pobyt už celý až dokonce jako s vízovou povinností. Ptali jsme se, co s tím. Nevěděl, ale pustil nás dál. Tak jsme to pustili z hlavy. V pohodě dopluli trajektem na ostrov, dokonce jsme se dostali na dřívější, takže jsme v 15.00 h už seděli v hotelovém resortu a dávali si kávičku.

Další den jsme měli naplánovaný výlet na Starfish Beach neboli Pláž mořských hvězdic v rybářské vesnici Rạch Vẹm. Vyjeli jsme od hotelu autobusem, ale protože přes noc pršelo, byla cesta z udusané červené hlíny trochu rozmoklá a my jsme zapadli. Nejprve nás všechny vysadili z autobusu a řidič se pokusil vyjet. Nepomohlo to, tak museli muži trochu zatlačit. Povedlo se a my se dostali do rybářské vesnice na kůlech, ze které jsme vypluli člunek k pláži. Tam vedla jedna cesta vlevo k místním restauracím a stánkům a cesta vpravo k pláži. Většina účastníků se vydala k občerstvovnám, jen my dva a ještě jeden pár jsme se vydali na pláž. A bylo to překrásné. Plno hvězdic v moři i na pláži. A nejhezčí bylo vidět vyplavenou, uschlou a zkroucenou hvězdičku, dát jí zpátky do moře a pozorovat, jak se narovná a ožije. Cesta zpátky už byla bez problémů a zbytek dne jsme strávili v našem resortu.

Poslední den pobytu jsme prolenošili na pláži a v podvečer jsme se vydali městským autobusem na prohlídku městečka Vinpearl. Kromě zábavního parku VinWonders, který je určný spíš pro děti, je na další zastávce Grand World Phu Quoc. Umělé Benátky s kanály, po kterých jezdí gondoly, mosty, krásné budovy s krámky v přízemí. Ve městečku je také muzeum plyšových medvídků. Před setměním tu probíhá také taneční vystoupení ve stylu benátského karnevalu. Když se setmělo a rozsvítily se lampy, došlo nám, že okna v domech v horních patrech se nerozsvěcí. Říkali jsme si, že tam asi ještě nikdo nebydlí. Až později jsme se dozvěděli, že některé domy jsou vlastně jen kulisy s přední stěnou a bydlet se v nich vůbec nedá. To nás trochu zklamalo, takové Potěmkinovy Benátky. Ale zase ne moc. I tak to bylo pěkné.

Ráno jsme zabalili kufry a vyjeli hned po snídani na letiště, vystáli frontu u okýnka, ukázali pasy. A v tom zazněla ta věta z úvodu. „Tímhle letem do Prahy neodletíte, máte propadlá víza.“ To jsme si vzpomněli na přechod hranic v Ha Tien a že nás už jeden celník varoval. Opatrně jsme se tedy zeptali, jestli bychom se nemohli nějak domluvit. Pán nahodil uražený obličej a prohlásil, že je státní úředník, dobře placený státem a úplatky nebere. Ale že jsme to my, zkusí se zeptat svého šéfa, jak by se to dalo administrativně vyřešit. Odešel a vrátil se s malým lístečkem, na kterém byla napsaná částka v přepočtu asi dva tisíce korun. A jestli jsme ochotní zaplatit, můžeme s ním za šéfem. Samozřejmě jsme souhlasili, vedl nás demonstrativně celou halou, u šéfa jsme zaplatili a opět nás vláčel přes halu k pultu u vchodu ke gatům. Tam nám dal do pasu razítko a teatrálně na celou halu pronesl: „Děkujeme za návštěvu, jste tady opět kdykoliv vítáni.“ Konečně jsme mohli nastoupit a letět domů. Cestou jsme měli jeden bonus. Letěli jsme ve dne nad Himalájemi. Když se na mapě přede mnou objevilo, že pod námi je K2, byl to nepředstavitelný zážitek.

P.S. Od poloviny roku 2025 sice platí pro občany ČR bezvízový styk pro turistické cesty do 45 dní, ale pozor! Tento režim je pouze pro jeden vstup. Pokud plánujete takovou odbočku do Kambodže a návrat zpět jako my, bezvízový styk vám stačit nebude a musíte si předem zařídit 90denní elektronické vízum na více vstupů (multiple-entry e-visa). A nezapomeňte, že pro jednotlivé kambodžské přechody platí různé režimy – e-vízum vám uznají na letištích a jen na některých pěších přechodech, tak si to před cestou dobře zkontrolujte. 😊