Dva týdny po Kambodži na vlastní pěst

Tahle cesta byla výjimečná tím, že jsme nejeli sami s manželem jako obvykle, ale přidal se můj mladší syn s přítelkyní a manželův bratr s manželkou. Každý, kdo někdy cestoval potvrdí, že čím větší skupina, tím obtížnější plánování, komunikace, přesuny. Nám se to ale vcelku povedlo a moc krizových situací jsme nezažili.

První cesta vedla z Prahy do Abu Dhabí. Tam jsme měli 12 h čekání na další let. A protože ten přestup byl v noci, nešli jsme ani ven a přečkali čekání na letišti. Dalo se to. Pak nás čekal další let do Phnomphenu. Tam jsme dorazili kolem 18.00 h, čekal na nás řidič a odvezl nás do hotelu na ubytování. Z hotelu La Chnonique jsme byli úplně unešení. Pokoje jsou sice menší, ale zařízené tak, že čekáte, kdy přijde Hercule Poirot. A ty snídaně! V okolí je spousta restaurací, krámků, kaváren. Jedinou nevýhodu, kterou jsme tu našli bylo, že čtvrť se jmenuje „Russian market“, tedy ruský trh. 😊

Po přespání a snídani jsme si zavolali tuk-tuk a vyjeli se podívat na Královský palác. Měli jsme štěstí, brzy ráno tam nebylo moc lidí.

Prohlédli jsme si všechny budovy a zahrady. Potom jsme vyrazili na kávu a procházku na Riverside, což je pěší zóna v Phnompenu podél řeky Mekong plná stánku s jídlem, květinami a dalším zbožím.

Pak jsme tuk-tukem dojeli do Tsar Thmei, tedy Centrálního tržiště. Je to chlouba města, historická budova z roku 1937 postavená ve stylu Art Deco. Najdete tu úplně všechno. Jídlo, oblečení, kosmetiku, zlato. Nejzajímavější je část s živými rybami a mořskými plody. Pro Evropana trochu krutá a zapáchající část trhu, kde vám na požádání vyloví a připraví cokoliv, na co si ukážete.

Pak jsme se přesunuli zpátky do hotelu a objednali si pozdní oběd. To je vcelku zajímavá zvláštnost. V Kambodži si ve většině hotelů můžete objednat jídlo z venku na pokoj. Večer jsme zašli do řecké restaurace Elis a šli brzo spát. Čekala nás dlouhá cesta do Siem Reap.

Po celou dobu jsme se přepravovali předem objednanou dodávkou pro 6 osob. Řidič nás vždy dopravil na místo a ráno zase vyzvedl. Navíc nám byl dobrým průvodcem a překladatelem.

Cesta z Phnompenhu do Siam Reap trvá asi 6 hodin a vede po ne moc dobrých silnicích. Naštěstí jsme měli na co koukat. Zvláštní domky podél cest a rýže, kterou tu sušili doslova všude, kde se dalo. I na silnici, u benzínové pumpy. Cestou jsme se zastavili podívat na Kampong Kdei nejstarší most, který je stále používaný k dopravě.

A to už jsme se dostali do hotelu Angkor Century, kde jsme zažili první krizovou situaci. Na recepci nám oznámili, že naši rezervaci nemají a nemůžou nás ubytovat. Nenechali jsme se odbýt, vytáhli email s potvrzením a po nějaké době dohadování nás ubytovali. Na večeři jsme si došli do Pub Street, což je mimořádná ulice uprostřed jinak klidného lázeňského města plná hluku, hudby, restaurací, barů a sexuálních pracovníků všech druhů.

Jako ukázka to bylo pěkné, ale na mě tu bylo trochu moc všeho, tak jsme nechali s mužem mladší osazenstvo pařit a my jsme se vrátili do hotelu. Ráno na nás čekal hlavní program výletu – chrámy v Angkor Vat a Angkot Thom.

Po snídani jsme vyjeli naší dodávkou. Nebylo to daleko, asi 25 minut. Hned u vchodu nás nepříjemně zaskočilo velké množství vcelku dotěrných prodejců různých upomínkových předmětů. Když jsme se kolem nich probojovali, vykoukl na nás první chrám, potom vodní příkop a hlavní chrám zvaný Pět svatyní, který dobře známe z pohlednic.

Překvapila nás různorodost návštěvníků. Byli tu turisti, kteří se přišli podívat na historickou památku, byli tu influenceři, co natáčeli příspěvky na sociální sítě. Novomanželé, kteří si přišli udělat fotku v tradičním oblečení. Fotografové velkých značek, co fotili modelky v posledních módních kolekcích. A mezitím se modlili skuteční věřící, co sem přišli jako do kostela. Po návštěvě Angkor Vatu a občerstvení v k tomu určené zóně kousek od chrámů jsme se přesunuli do Angkor Thomu. Bývalého královského města Khmérské říše z 12. století. To místo má neuvěřitelnou atmosféru. Nejznámější je tu místo, kde natáčela Angelina Jolie scénu do filmu Lara Croft: Tomb Rider v roce 2001. Tam jsme taky potkali první Čechy. Dva kluci z Prahy. Pozdravili jsme se, navzájem vyfotili a předali poznatky z cesty. Vždycky je fajn potkat krajana.

Večer jsme si objednali večeři s programem. Byl to veliký sál plný dlouhých stolů s bílými ubrusy, kde napřed proběhl bohatý raut a potom následovalo taneční vystoupení tradičního tance Apsár.

Apsáry jsou vodní víly a jejich ladnými pohyby je údajně tento tradiční tanec inspirován. Zajímavostí je, že tanec se učí v několika školách v Kambodži, kde nejslavnější je ta Královská, kde působil i současný kambodžský král pan Norodom Sihamoni. Mimochodem, věděli jste, že král umí dobře česky, protože studoval na konzervatoři a AMU v Praze?

Ráno nás čekala po snídani další cesta, tentokrát ne tak dlouhá, jen něco přes tři hodiny do hornického města Battambang. Když jsme tam dorazili, atmosféra se rázem změnila, jako bychom přejeli z Karlových Varů do Sokolova 😊 Lidé tu míň mluvili, anglicky skoro nikde, ani menu v restauracích kromě úplného centra neměli jinak než khmérsky. Po ulicích se dost špatně chodí, protože místy nejsou chodníky a místo asfaltu nebo dlažby je udusaná hlína. Krásná je tu stará čtvrť se zajímavými vilami a muzeem.

O co nepřívětivější je město, o to zajímavější je jeho okolí. Je tu spousta chrámů a taky Bamboo train – bambusový vláček, kde jsme zažili další mírné zklamání. Místo vláčků složených z nápravy a pár bambusů nás řidič omylem odvezl do vláčku, který měl vypolstrované sedačky a vedl sice krásnou krajinou, ale na konci trasy byl miniaturní park pro děti. Bylo nám jasné, že tohle není ten bamboo train, který jsme chtěli. Ale zase jsme tu potkali druhé a poslední Čechy. Starší manželský pár, co utekl na 3 měsíce do Asie před zimou – Vietnam, Kambodža, Thajsko. Pozdravili jsme se, pokecali a my jsme rychle přejeli k tomu správnému bambusovému vláčku a byl to úplně jiný zážitek.

Pak jsme ještě navštívili chrám Phnom Banan, ke kterému vede více než 300 kamenných schodů. A taky netopýří jeskyni, odkud každý večer vylétá po setmění tisíce netopýrů. Sice jsme trochu zmokli, ale netopýrů jsme se dočkali. Večer jsme našli v Battambangu kousek od našeho hotelu Italskou pizzerii. Vlastnili jí a obsluhovali skutečně Italové. Jídlo bylo báječné, komunikace vřelá a my se tam cítili jako doma.

Ráno jsme se vydali na poslední delší cestu, a to k moři do Sihanoukville. Jeli jsme přes 7 hodin, ale díky klimatizovanému autu a častých zastávkách na kávu na pumpách, se to dalo přežít celkem v pohodě. Dorazili jsme do rezortu Independence hotel&Spa, který je unikátní tím, že si můžete vybrat ubytování v pokoji v hlavní budově, ve vilce na pobřeží nebo v chatičce v takzvaném Pot Vilage.

My jsme zvolili chatičku a byl to opravdu luxusní glamping s velkou postelí, koupelnou a ledničkou uprostřed parku. Mohli jsme využít všechny služby hotelu včetně výborných snídaní, bazény, plážový servis a přitom jsme byli v přírodě a cestou na snídani nás provázeli opičky, co tam žijí.

Několik dní jsme se tam povalovali, snídali v hotelu, obědy a večeře si nechali přivést z města, kde jsme byli jen jednou. Není moc o co stát. Sihanoukville je velmi zvláštní tím, že investoři začali mohutně stavět nové mrakodrapy a kvůli kovidu ty projekty opustili. Takže teď můžete bydlet v super hotelu nebo navštívíte nobl kasíno a vedle něj bude rozestavělé torzo budovy. Je to vcelku depresivní, takže jsme se zdržovali spíš v našem rezortu u moře.

Jen jeden den jsme vyjeli lodí na blízký ostrov Koh Rong. A byla to nádhera. Vylezli jsme z lodi a jako bychom se ocitli ve filmu Pláž. Bílé pláže, palmy, dřevěné boudičky k ubytování, bary, restaurace. A hlavně většina lidí tady byli turisti z Evropy a USA, hipíci a hipsteři v podivném barevném oblečení a zvláštními účesy. Všudepřítomná vůně marihuany. Všude hrála hudba, free atmosféra a pohoda nás okouzlila.

Jenže byl čas se vrátit do Shihanoukvile, přespat, odjet do Phnompenu a potom na letiště a domů. Vrátili jsme se 28. listopadu, vylezli z letiště a venku ležel i poletoval sníh. Větší kontrast jsme si nemohli přát. 😊