Kalábrie – jih Itálie - autem daleko, srdci blízko

Sešli jsme se u nás v pozdní večer a vydali se přes Cheb ke státní hranici. Doufali jsme, že tak se vyhneme zácpám na německých dálnicích. To se nám i potvrdilo. Jen manželovo zvolání na první pumpě krátce za německými hranicemi: „Tady se všichni vyčůrejte, protože teď nezastavím až na místě!“ se ukázalo jako velmi nadnesené. 😊 Stavěli jsme samozřejmě několikrát. Nejprve u Salzburgu, potom v Innsbrucku, kam jsme dojeli až další večer, prohlédli jsme si zběžně staré město, viděli skokanské můstky na protějším vrchu a dali si kávu na benzínové pumpě. Další plánovaná zastávka byla u Lago di Garda. Tam jsme se chtěli původně vykoupat, najíst a pár hodin odpočívat u jezera, než pojedeme dál. Ukázalo se ale, že voda je strašně studená a v červnu před sezónou nejsou ještě otevřená všechna zařízení. Tak jsme tam vydrželi kratší dobu. I tak se nám toto jezero uprostřed skal moc líbilo.

Pokračovali jsme na jih a míjeli známá města. Chtěli jsme s maminkou zastavit třeba ve Veroně, ve Florencii, ale můj muž byl neústupný. Jel a jel. Tunely a horskými serpentýnami. Chvílemi se nám až dělalo zle. U Neapole jsem navrhla, že máme dost času a mohli bychom si najít ubytování a dojet na místo až ráno. „Nikam nesjíždím!“ nechal se slyšet můj muž. Ale taky už na něm byla znát únava. Tak jsme ho aspoň umluvili k zastávce na nedaleké pumpě. A ukázalo se, že to bylo právě včas. Dojeli jsme na parkoviště u pumpy, můj muž vylezl z auta a padl obličejem na nedaleký trávník a usnul. Rodiče si složili sedačky a lehli si v autě, takže já zůstala jediná vzhůru a sama venku. Trošku mě to napřed namíchlo. Zašla jsem si ale na pumpu vysprchovat, najíst a koupila si kávu a potom jsem už jen hlídala, aby mi na muže nelezly šváby, kterých bylo dost u nedaleké popelnice.

Za pár hodin se rozednělo, všichni se probudili a my mohli pokračovat do Tropey a na Capo Vaticano, kde jsme měli objednané ubytování.

Areál Residence Esmeraldo sestával z několika patrových vilek. V každé byly dva apartmány – jeden v přízemí a druhý v patře. Každý měl kuchyňku a ložnici. Před vchodem byla pergola ozdobená vistárií, pod kterou stál stůl se židlemi. Protože jsme měli každý pár vlastní apartmán hned vedle sebe, měli jsme dostatek soukromí, ale zároveň možnost přirazit stoly k sobě a společně jíst a trávit čas.

Po ubytování nás pochopitelně nejvíc zajímalo, jak se dostat k moři. Nebylo to daleko, asi 500 metrů. Vedla k němu klikatá, prudce klesající cesta. Na jejím konci byla restaurace a toalety a po pár dalších krocích už jsme stáli na pláži Spiaggia Grotticelle.

Tato pláž s jemným pískem, křišťálově čistou vodou, skalnatým dnem a okolními útesy je považována za jednu z nejkrásnějších v Itálii. Někdy se jí přezdívá Karibik Itálie. Náš hotel měl na pláži vlastní lehátka a slunečníky zdarma. Nechyběli ani plavčíci a stanoviště první pomoci.

K dispozici byla půjčovna lodí a šlapadel. Každé odpoledne pořádali plavčíci pro hosty cvičení ve vodě. Po pláži procházeli prodavači suvenýrů a drobného občerstvení, ale také thajské masérky se skládacími lehátky, které nabízely své služby přímo na místě.

Jak snadno nám utekla cesta dolů k pláži, o to náročnější byl výstup zpátky nahoru, zvlášť ve vedru, kdy teploty pocitově kvůli vysoké vlhkosti vzduchu dosahovaly přes 40 °C. Naštěstí fungovala kyvadlová doprava. Dodávka každou hodinu převážela až šest osob nahoru i dolů. Většinou jsme dolů chodili pěšky a zpátky se nechali vyvézt.

Capo Vaticano je malé letovisko, kde není tolik zábavy jako ve větších turistických centrech. Je určeno spíš těm, kteří hledají klidnější způsob trávení dovolené. Několikrát denně ale jezdil turistický vláček do nedaleké Tropey, kde je celá řada restaurací a diskoték.

Nás ale toto starobylé město na skále okouzlilo úplně něčím jiným než nočním životem. Vydali jsme se dolů pod útes k slavné svatyni Santa Maria dell'Isola, která jako by strážila zdejší pláže, a odtud naše kroky vedly na místní městský hřbitov Cimitero di Tropea. Pro středoevropana je to neuvěřitelné místo. Rodinné hrobky tu mají masivní prosklené části, kterými je vidět přímo na vyskládané, zdobené rakve. Ještě silnější zážitek ale byl pohled na staré babičky v černém, které celý den seděly na židličkách před hrobkami a tiše, odevzdaně hlídaly klid svých zesnulých.

Přímo v Capo Vaticano Pro nás byl největším lákadlem místní maják Faro di Capo Vaticano. Každý večer se tam scházeli hosté z okolních hotelů, aby společně sledovali západ slunce.

Další zajímavostí byl noční trh I Mercatini artigianali del Capo. Vzhledem k vysokým teplotám není na jihu Itálie možné pořádat podobné trhy přes den. Trhy proto začínají až po setmění a pokračují dlouho po půlnoci. Našli jsme tu vlastně všechno – pikantní salám 'Nduja ze Spilingy, slavnou sladkou červenou cibuli z Tropey (Cipolla Rossa di Tropea) nebo likér Vecchio Amaro del Capo, který se vyrábí přímo v této oblasti. Ale také ručně vyráběnou keramiku z nedalekého města Seminara, šperky z korálů a lávových kamenů nebo výrobky z olivového dřeva.

Největší zážitek byl ale výlet lodí na ostrov Stromboli s činnou sopkou. Vyrazili jsme po obědě autousem do přístavu v Tropee a odtud lodí po Tyrhénském moři směrem k Liparským ostrovům, kterým se také říká Eolské podle řeckého boha větrů Aiola (Eola).

Plavba trvala přibližně dvě hodiny. Když loď dorazila k ostrovu, jako první nás upoutal pohled na záplavu bílých domečků s jasně modrými okenicemi. Celé městečko bylo doslova obsypané rozkvetlými květinami, kterým vévodila nádherná růžovofialová bougainvillea. Celé to na nás působilo mnohem víc jako v Řecku než v klasické Itálii.

Posádka nás vysadila v přístavu a my jsme se vydali prozkoumat tamní uličky. Stoupali jsme vzhůru v davu mezi velkým množstvím dalších turistů, protože v tu chvíli do přístavu současně dorazily hned tři výletní lodi.

Cesta nás zavedla až ke kostelu svatého Vincence, odkud se nám otevřel úchvatný výhled na otevřené moře. Hned vedle kostela jsme si všimli půjčovny horolezeckého a turistického vybavení. Nabízeli tam organizované výstupy nahoru k samotnému kráteru sopky s možností přespání na vrcholu, což muselo být neuvěřitelné. My jsme to ale z časových důvodů bohužel využít nemohli.

Místo toho jsme zamířili do vnitra samotného chrámu, kde se mi stala příhoda, kterou mi má drahá polovička dodnes s oblibou předhazuje. Slušně a s veškerou úctou jsem přistoupila k malé kamenné nádobě, namočila dva prsty do svěcené vody a pokřižovala se. Jenže vzápětí mi spadla brada. K té samé maličké nádobce se totiž v tom davovém šílenství začali stahovat další turisti. Bez špetky studu si posvátnou kropenku spletli s umyvadlem a začali si do ní strkat zaprášené nohy, aby ze sebe smyli černý písek z pláže! Mému muži to přišlo strašně směšné a dodnes si ze mě v každém kostele utahuje: „Pozor na svěcenou vodu!“

Když jsme se dostatečně vydýchali a probrali z kulturního šoku, zamířili jsme na večeři do nedaleké restaurace Ritrovo Ingrid. To místo má neuvěřitelné kouzlo a je pojmenované po slavné herečce Ingrid Bergmanové. Stěny jsou tu zdobené autentickými fotografiemi z natáčení slavného filmu Stromboli z roku 1949. Právě tady, uprostřed divoké sopečné přírody, propukla osudová a tehdy skandální láska mezi slavnou hollywoodskou hvězdou a italským režisérem Robertem Rossellinim. Sedět v místech prodchnutých takovou historií a filmovou romancí byl zážitek sám o sobě.

Naše kroky pak vedly dolů na pláž, která nás fascinovala tmavým, sytě černým vulkanickým pískem. Takový jsme zatím jinde neviděli. Skutečný hřeb večera ale přišel až po setmění. Nastoupili jsme zpátky na loď a kapitán s námi obeplul ostrov k proslulému svahu Sciara del Fuoco (Proud ohně). Na otevřeném moři v úplné tmě vypnul motory a my jsme v tichu čekali.

Netrvalo to dlouho a sopka předvedla své noční divadlo. Do černé oblohy začala v pravidelných intervalech chrlit žhavou červenou lávu. Sledovat erupce aktivního vulkánu z paluby lodi byl zážitek, na který nikdo z nás do konce života nezapomene.

Všechno krásné jednou končí a po dnech plných slunce, azurového moře a sopečných erupcí nastal čas sbalit kufry a vydat se na dlouhou cestu domů.

Na zpáteční cestě jsme si krátili dlouhé hodiny za volantem malou soutěží. Kdo první zahlédne české auto? Z Tropey až do Neapole jsme nepotkali ani jedno. Teprve za Neapolí nás předjížděl servisní vůz Škoda Auto. Protože jsme sami jeli ve škodovce, jeho posádka na nás začala troubit a mávat. Zjevně jsme nebyli jediní, koho hra na první české auto napadla. 😊

Abychom si náročný návrat z hlubokého jihu usnadnili, naplánovali jsme si po cestě přespání v městečku Monterotondo nedaleko Říma. Jenže to bychom nebyli my, aby se závěr naší expedice neproměnil v jedno velké a napínavé dobrodružství.

Cestou k Římu už nám začal povážlivě docházet benzín. Hladové oko na palubní desce svítilo čím dál neodbytněji a v autě začala stoupat nervozita. Jako naschvál jsme v té nejhorší chvíli najeli na zbrusu nový kruhový objezd. Ten byl tak čerstvě postavený, že ho naše tehdejší navigace vůbec neznala. Auto se podle GPS ocitlo uprostřed prázdného pole a pan Brousek z reproduktoru začal naléhavě volat: „Okamžitě se vraťte na vozovku!“ Což mého muže za volantem, který už viděl naši posádku tlačit plně naložené auto po italské dálnici, zrovna dvakrát neuklidnilo. 😊

Aby toho nebylo málo, hned za inkriminovaným kruháčem na nás vybafl striktní zákaz odbočení. Důvod? Typicky italský – zrovna tam probíhala místní stávka a cesta byla zablokovaná. S autem jedoucím snad už jen na čisté benzinové výpary jsme se začali motat po okolí. Nakonec se na nás štěstí přece jen usmálo. Doslova za pět minut dvanáct jsme se doklouzali k nejbližší pumpě a s obrovskou úlevou natankovali plnou nádrž.

Tím ale naše emoce toho dne neskončily. S navigací na vozovce a plnou nádrží jsme konečně dorazili na smluvené ubytování. Když jsme zastavili, zůstali jsme nevěřícně koukat. Před námi stála stará majestátní vila uprostřed města, ale kolem dokola panovalo hrobové ticho. Nikde ani auto, ani živá duše. Když se ze dveří vynořil mladý, tmavovlasý a štíhlý majitel, okamžitě jsme si vzpomněli na legendárního Normana Batese z filmu Psycho. Naštěstí se z „Normana“ vyklubal nesmírně milý a príma chlapík. Naše obavy se definitivně rozplynuly k večeru, kdy do vily dorazili další hosté, hotýlek příjemně ožil a my si mohli v klidu odpočinout.

Zbytek cesty přes Alpy už proběhl bez komplikací, ale tato infarktová i úsměvná tečka nám poskytla cennou lekci pro příště. Pokud bychom se do Kalábrie vydali znovu, rozhodně už ne na jeden zátah. Mnohem lepší volbou by byla pohodová cesta rozplánovaná na dva až tři dny se záměrnými zastávkami na slavných místech po trase. A vůbec nejlepší alternativou by bylo rovnou letět letadlem přímo na místo.

Kalábrie je sice z Česka po silnici strašně daleko, ale díky všem těm neuvěřitelným zážitkům, nádherné přírodě a nezapomenutelným rodinným momentům zůstane našim srdcím už navždycky blízko.

🌐 Užitečné odkazy pro na cestu: