Článek
Tento text navazuje na první díl analýzy, který naleznete zde nebo pod jménem autora
Jedině když pochopíme úlohu psychologické operace proti demokracii a nalezneme metody, jak jí vzdorovat, vyhneme se zcela identické trase, po které jedou všichni. Tato trasa už sice přivádí – díky USA – svět ke třetí světové válce, kdy se jeden narcistický sociopat domníval, že jeho primitivní představy o světě jsou realitou, nepřemýšlel déle než pár dní dopředu a jednal, jak jednal. Dle něj stačí nazvat katastrofu vítězstvím a je vše vyřešeno. Ale možná i tak má cenu pokusit se alespoň v Evropě něco s podstatou problému dělat.
Demonstrace by tedy měla být hlavně o tomhle: jak může menšina společně s částmi státní správy, které mají ochranu demokracie v gesci, ubránit svobodný systém v již nesvobodné soutěži hybridní války, jež dokáže přeprogramovat takovéto obrovské masy obyvatel. Hrát si na to, že to vyřeší mechanismy dávno mrtvého světa, nebo že v politické soutěži nesoupeří nadopovaní gauneři s těmi, kterým je neustále odsávána krev ze žil, naši negativní trajektorii jen podpoří. Zatím si totiž ani nepřiznáváme, že naše soutěž je fatálně nerovná. Naše vlastní obyvatelstvo je psychologickou operací proměňováno stále početněji v ruské či antidemokratické papoušky a my se tváříme, že budování obdoby Orbánovy mafiánské chunty pod rouškou ústavního legalismu je něčím, čemu se nedá právní a reorganizační cestou bránit, a naplňovat tak samotné jádro ústavnosti, kde zničení demokracie je protiústavním krokem, i kdyby ho odhlasovalo 99% obyvatel.
Demonstrace by tedy neměla být proti něčemu, zejména ne proti něčemu personálnímu a osobnímu. Měla by být za něco. A to „něco“ není nic menšího než evolučně nový systém, který si ponechá co nejvíce spravedlivých demokratických kolektivních rozhodovacích atributů, ale i tak zařídí, že ty, co byly hacknuty a dokáží autoregulaci systému zhroutit, budou eliminovány.
Je to cesta, kterou ještě žádná demokratická společnost neprosazuje, i když je z hlediska biologických a sociálních systémů v jisté fázi jejich evoluce nezbytností. Částečně proto, že některé státy (například Skandinávie) jsou díky své historii, vzdělávání a sociálně laděné společnosti, důvěřující svému státu, ještě docela imunní a bez problémů snášejí fakt, že se pár procent jejich občanů proměnilo v konspirační lží prolezlé lunatiky. A částečně proto, že ti, co se touto cestou nevydali včas (stejně jako naše minulé vlády) a množství těch lunatiků je obrovské, už jsou tak psychologicky proměnění, že vědí, že žádná taková změna není standardními prostředky proveditelná. Do nových evolučních řešení, kde si neproměněná menšina vybojuje zachování demokratického světa spolu s dosud nenapadenými demokratickými institucemi (Ústavní soud, tajné služby, armáda) navzdory proměněné většině, se jim zkrátka nechce. Nechtějí být těmi co, dekády nebo celá staletí před většinou, hlásají věci, které většina fanaticky odmítá, i když jako jediné řeší to, na co jiná řešení nemáme.
Vsuvka: Proč právě my?
Možná se ptáte, proč by právě malá Česká republika měla jako první začít systémový boj s obřím globálním nebezpečím – s digitálním fašismem a jeho organizovanou multi lží vytvářející politicky nesvéprávné obyvatelstvo. Odpověď je pro mnohé překvapivá: nikdo jiný nemá v tomto směru více historických zkušeností a poučení.
Po staletích útlaku jsme kdysi dokázali vytvořit zcela nový stát a systém a být s ním úspěšní – zařadit se mezi nejvyspělejší země světa, i když doba světové krize nebyla jednoduchá a ani zde nebyl život peříčkem.
Byli jsme to my, kdo byl zrazen pseudodemokraty ve vedení světa, co si mysleli, že je lepší dát fašistickým diktátorům to, co chtějí, a budou si za to užívat míru. Byli jsme to my, kdo se pod tíhou této zrady zbaběle sklonil před Hitlerovým audiovizuálním fašismem a jeho lží, místo abychom šli obtížnější cestou a postavili se mu tak, jako dnes Ukrajinci. Byli jsme to my, komu bratrský národ z našeho vlastního státu k těm fašistům přímo zběhl a stal se fašistickým rovněž.
Byli jsme to my, kdo hlavně díky vítězství druhých nabyl opět svobodu, aby o ni vzápětí přišel, když nedokázal rozpoznat lživou propagandu a proměnu mozků vlastních lidí od země, co byla totalitou celou svou existenci a nic než brutalitu nezná. Byli jsme to my, kdo aplaudoval těmto novým diktátorům a psal dopisy, aby povraždili naše vlastní elity ve smyšlených procesech, které měly novou moc ukotvit.
Byli jsme to my, koho po procitnutí rozjezdily tanky té odvěké brutální diktatury a vnutily nám opět lež jako normu.
Byli jsme to my, kdo prožil 40 let – tedy půl života milionů lidí – v totalitním ekonomicky upadajícím vězení, v kterém nakonec nebylo ani čím se na toaletě utřít. A byli jsme to my, kdo nakonec pochopil, že i tohle zlo se dá porazit.
Jsme to my, kdo vidí, že zatímco většina z nás chtěla svobodný a spravedlivý svět, dokázala malá skupinka z institucí prolezlých sovětskými vazbami ovládnout velkou část naší ekonomiky a směřovat nás opět k oligarchii mocných. A jsme to my, kdo vidí, jak se tato oligarchie dnes napojuje na orbánovskou kolaborantskou cestu opět s tím samým oligarchickým Ruskem, aby její moc zavládla na věčné časy.
Jsme to my, kdo vidí, jak naši vlastní přátelé a rodinní příslušníci postupně začínají vyprávět digitální hydrou podstrčené příběhy o tom, že liberální svoboda má být nahrazena něčím jiným. Něčím, kde nám bude údajně ještě daleko líp, něčím, o čem nikdo neví, čím vlastně je, ale zdecimovaná populace se už ani neptá. Stačí jí ničit.
Jsme to my, komu nevadí, že spolupracovnice toho nejbrutálnějšího komunistického prcokurátora se dnes staví do pozice, ve které ví opět lépe než soudní aparát této země, že její oligarchický majitel není vinen, i když nezávislý soud říká opak. Jsme to my, kdo vidí, jak hybridní válka dosazuje do našeho velení ty nejamorálnější lidi, fašisty a pornoherce, a dělá z nich modly onoho údajně lepšího světa, který přinášejí.
Myslící menšina jakého státu má proboha větší zkušenost se vzestupy a pády, s totalitou a svobodou, s propagandou a pravdou, se selháním a povstáním? Každá část této historické zkušenosti má svou obdobu v dnešním světě. Kdo jiný by měl vědět, jak fundamentální boj s digitálním fašismem právě nyní vedeme a jak zaplatíme za to, pokud ho prohrajeme?
Nechtění tento boj podstoupit je pochopitelné, stejně jako to bylo v roce 1938. Byla by to pro nás ta nejtěžší bitva, ve které byly karty navíc rozdány v náš neprospěch. Ve skutečnosti jsme je v lenosti nechali rozdat druhé a ukázalo se, že jsou to podvodníci. Je pohodlnější se na to vykašlat a v upadající demokracii zažívat ještě nějaké příjemné osobní vjemy, které tahle umírající kobyla ještě dokáže lidem s majetkem poskytnout. Ale i tohle má svoje úskalí: čím větší lpění na neudržitelném osobním hedonismu si nyní vybereme, tím více budeme trpět, až o něj přijdeme. A že o ně v digitálně fašistické oligarchii 99% z nás přijde.
Ve skutečnosti existuje jediná reálně funkční cesta: tento boj vybojovat. V historii to vlastně vždy byla menšina, která dokázala pochopit potřebu společenských změn a prosadit je. Mluví se o jedné desetině (1/10), která – když se dostane do ulic – je schopná, v případě že reálně chápe hloubku a řešení problému, proměnit systém daným směrem. Demonstrace budou mít skutečný význam jen tehdy, pokud ta desetina pochopí, že digitální fašismus je fakt a vítězí. A že trajektorie, kterou vytváří, je děsivá a uniformní po celém světě. A neodvratitelná – stále silnější AI promění i velkou část těch dosud vzdorujících. A tak se jí musíme postavit a prosadit systémové změny.
Musíme pochopit nutnost této cesty, v které ty nejextrémnější digitální fašisty současného světa dokážeme vystopovat a zamezit jim v tom, co chtějí – zničení demokratického řádu. A korekcí těch nejextrémnějších zbortit i jejich toxickou a hierarchickou pyramidu lží. Netýká se to jen voličů, týká se to i těch, co chtějí v politice působit. Pokud dlouhodobě prosazujete narativy našich skutečných a velmi nebezpečných nepřátel a ve zločinném spolčení s nimi využíváte jimi proměněné voliče, musí vám být zabráněno se politiky účastnit. Politik, který by v roce 1938 tvrdil, že Adolf Hitler je hodný a dobrý člověk, že mu máme vyjít vstříc, dělat, co od nás chce, a proměnit se v jeho součást, by byl potrestán jako vlastizrádce. Dnes už ale zjevně neplatí ani to. Zastávání narativů ruských fašistů, kteří nás chtějí zničit pod jadernými hřiby, je dnes přijímáno jako něco zcela normálního – ruské narativy se dokonce stávají hnacím motorem vítězících domácích politických sil.
Ano, má to svá rizika. Ale protože tou druhou možností je stoprocentní maďarská cesta a tedy ruská loutková totalita a nakonec něco ještě nekonečně horšího, je logické to podstoupit. Horší než to, kam automaticky a kauzálně míříme, to nebude. Jsou instituce, které v součinnosti s ostatními dokáží spravedlivě rozhodnout, které narativy jsou již nepřijatelné a narušují ústavní právo lidí na demokratický stát, protože pomáhají těm, co ho chtějí zrušit. Je dokonce spíše pravděpodobné, že bychom se začali jako společnosti uzdravovat.
Nyní jsme naopak svědky opětovného vzniku společnosti, kde se účelovým mocenským kartelem ustanovuje nová „šlechta beztrestných“, která se úspěšně vyhýbá jakémukoliv postihu ze strany soudního systému.
Tato organizovaná oligarchická struktura, chránící hybridně dosazenou moc před stíháním se bude pochopitelně bránit. Začalo to už snahou o úpravu paragrafu o službě cizí moci – zdá se tedy, že přesně vědí, co dělají a co je vyneslo k moci, a chtějí si zajistit, aby to nebylo trestné. Pokud Putin udrží Orbána v sedle, rozjede se tato maďarská cesta v ČR na plné obrátky a trajektorie k digitálnímu fašismu a jeho šíleným vůdcům, měnícím svět v sud střelného prachu, bude definitivně nezvratná i zde, globální pád bude symbioticky následovat.
V naprosto absurdním rozporu s touto snahou o beztrestnost pro skutečné rozvraceče státu je pak aktuální vládní tažení proti neziskovému sektoru. Přesně ve chvíli, kdy chtějí omlouvat skryté napojení na nepřátelskou cizí moc, připravují poslanci vládní koalice v tichosti drakonický zákon o evidenci zahraničních vazeb, nepokrytě okopírovaný z ruského a maďarského prostředí. Pod hrozbou likvidačních milionových pokut chtějí šikanovat a omezovat organizace občanské společnosti za to, že přijímají legální a transparentní zahraniční pomoc, která prospívá České republice, pomáhá lidem, přírodě a aktivně brání demokracii. Je to dokonale obnažený dvojí metr: to prospěšné a demokratické chtějí dusit, byrokraticky kontrolovat a nálepkovat jako cizí agenty, zatímco nelegální a protiústavní rozvrat ve prospěch totalitních diktatur má zůstat netrestán. Z tohoto kontrastu je naprosto jasně patrné, kam tuto zemi chtějí vést. V ústavě ukotvená demokracie to rozhodně není. Vláda se tak jen legislativně připravuje na etapu, kdy začne svobodnou společnost aktivně rozkládat přesně po vzoru Fica a Orbána. Zejména pokud se ten druhý udrží u moci, uvidíme brzy skutečný hurikán.
Nepomáhat nyní Ukrajině po maďarském vzoru jen proto, abych dál identicky dostával na sítích podporu fašistického Ruska, hlasy jeho domácích zombie vojáků a podpůrné operace jeho tajných služeb, je faktickou zradou našich státních zájmů. Záměrný bojkot vlastní vojenské připravenosti a obranného rozpočtu je úlitbou Rusku. Nemá to totiž se skutečným zájmem demokratické České republiky vůbec nic společného. Zato to má velmi mnoho společného s proruskou kolaborantskou oligarchickou republikou orbánovského typu. A vlastizradu jako společnost prostě musíme umět trestat. Jinak nás tohle zlo nevyhnutelně převálcuje a promění v další Maďarsko, nebo rovnou v samotné Rusko.
Vytvoření systému, který dokáže digitálnímu fašismu aktivně vzdorovat, je totiž to, co si Putin i trumpisté přejí ze všeho nejméně. To není náhoda. Oni moc dobře vědí, že cesta k záchraně svobodného světa vede právě tudy. I proto ty vůbec nejbrutálnější výlevy z úst J. D. Vance následují vždy bezprostředně poté, co se Evropská unie snaží s internetovým prostorem něco reálného dělat. I proto chce trojského koně Orbána udržet nejen Putin, ale i Trump. A oba velmi aktivně.
Znamená to tedy, že demonstrace bez pochopení podstaty problému nemají vůbec žádný smysl? Nebudou tak docela bez významu. Zafungují jako terapie. Skutečné podstaty problémů se ale ani nedotknou a výsledek bude nakonec identický, jako kdyby vůbec neproběhly. Jen si na nich potvrdíme, že my hloupí nejsme a že kdyby byl svět po našem, byl by pro všechny lepší.
Což je paradoxně na chlup stejný závěr, k jakému na svých akcích docházejí takzvaní dezoláti. Rozdíl mezi námi a jimi by měl spočívat v tom, že my skutečně vidíme, kde ona skutečná podstata problému vězí. Měl by být v tom, že ji dokážeme pochopit, najít, navrhnout a prosadit a přenastavit systém tak, aby byl dál funkční a blahobytný úplně pro všechny – ano, i pro ty dezoláty.
Pozn. Nechápejte prosím tento text jako důvod se demonstrace neúčastnit. Zůstat doma je ta vůbec nejhorší varianta. Chápejte ho spíše jako naléhavou výzvu pro ty, kteří k nám z pódia budou opět vzletně hovořit: Neříkejte davu jen to, co chce v zajetí minulé války slyšet. Řekněte mu konečně i to, co slyšet nechce. I když vás budou následně za kacířství šikanovat téměř úplně všichni.
Nemyslete si prosím, že snižováním významu demonstrace jsem neuctivý k onomu koni, který nám všem připravil tolik vítězných zážitků v blahobytné lóži závodiště. Nemyslete si ani, že o jeho éře mluvím jako o historii proto, že ho nemám rád nebo k němu necítím vděk. Je tomu přesně naopak. Dodnes si jako dítě vyrůstající v komunistickém Československu vybavuji frustraci z toho, že místa, o kterých čtu, nikdy neuvidím. Ten pocit pocházel z doby, kdy i obyčejný výlet do NDR byl papírovým dobrodružstvím lidí jako moji rodiče, degradovaných na pašeráky dětského oblečení. Když jsem pak po revoluci stopem – jen s penězi, co jsem si po cestě vydělal – projížděl Austrálii, Nový Zéland a Asii, navštěvoval horské kmeny, potápěl se ke korálům nebo seděl v tureckém sedu dlouhé dny v himálajském ústraní, vždycky jsem věděl, že je to jen díky tomu, že totalita byla poražena. Přišlo mi tehdy, že onen dostihový kůň svobody, který je cennější než všechny peníze světa, bude vítězit navždy, protože je zřetelně nejlepší, nejsvobodnější a nejžitelnější ze všech, i když i on má své chyby a občas se splaší a bývá pod špatným jezdcem i neurvalý a sobecký.
Když ho nyní vidím umírat se smrtelnými zraněními od nastupujících diktátorů, co ho kopou do slabin a urychlují jeho konec, je mi z toho smutno. I já bych si nesmírně přál, aby mohl dál běhat a přinášet vítězství. Ale biologie je neúprosná a konečnost je její přirozenou součástí. Musíme se z uspořádání přírody a jejích neúprosných pravidel poučit a vymyslet na jejich základě spravedlivý, sebekorekční systém, demokracii 2.0. Stále tu totiž ještě máme hříbě, které nám onen kůň odkázal a které můžeme vycvičit tak, aby i ono bylo úspěšné a vítězné. Bohužel se ale zdá, že je zatím pevně v moci těch, co si ho chtějí zabít a uvařit k totalitní večeři.
Více k detailům, jak tento proces legislativně a institucionálně ukotvit, naleznete v minulém textu: https://hlidacipes.org/proc-soucasna-demokracie-kolabuje-navod-jak-zarazit-rozkladny-vliv-lzi/
