Článek
Když prezident Donald Trump 22. prosince 2025 představil světu vizi nové třídy jaderných bitevních lodí o výtlaku 35 000 tun, svět zatajil dech. Tato nová flotila byla s příslovečnou pokorou maligního narcisty nazvána „Trump-class“, samozřejmě po všestranném géniovi a Leonardu da Vincim 21. století, který se osobně vložil do jejich návrhu. Důvod této neocenitelné expertízy? Jak sám prezident skromně podotkl, je totiž „velmi esteticky založený člověk“. Zatímco jeho příznivci propadli vlně nadšení nad touto ukázkou pokory v námořním inženýrství, historikům a vojenským stratégům přeběhl mráz po zádech. Tento projekt totiž není jen otázkou námořní doktríny hodné generála z předminulé války; je to učebnicový příklad fenoménu, který v historii pravidelně doprovází soumrak velkých mocností: megalomanie maskovaná jako vůdcova – a tedy automaticky i národní – velikost.
Estetika moci nad praktickou efektivitou
Historie nám ukazuje, že impéria, která se ocitla v krizi identity nebo ekonomickém úpadku, mají tendenci investovat do projektů, které jsou ‚největší na světě‘. Nebo, jako v tomto případě, mají být dle slov autora ‚stokrát silnější než jakákoli jiná loď na této planetě‘. Tato fascinace násobky a absolutními prvenstvími je typickým průvodním jevem snahy přehlušit realitu vlastního oslabení pomocí grandiózních slibů. Od osmanského paláce Dolmabahçe, který zruinoval státní pokladnu, až po japonskou bitevní loď Yamato, která byla anachronickým technickým divem, ale strategicky bezvýznamným terčem.
Tyto projekty spojuje jedno: vnější validace. Pro lídra s rysy maligního narcismu není důležité, zda je zbraň efektivní v moderní válce dronů a hypersonických raket. Klíčové je, aby vypadala impozantně na fotografiích a aby nesla jeho jméno. V této optice se loď USS Defiant stává spíše monumentem ega než nástrojem obrany.
Psychologie masy: Velikost jako droga
Proč na takto nákladné a logicky pochybné plány slyší velká část obyvatelstva? Psychologové mluví o tzv. kolektivním narcismu. Populace, která se cítí ohrožena globálními změnami nebo ztrátou prestiže, hledá útočiště v grandiozitě svého vůdce.
Obří loď je srozumitelný symbol. Je to fyzický důkaz, že „jsme stále silní“, i když realita pod povrchem (inflace a chudnutí populace, státní dluh, sociální polarizace, konkurence Číny ve vojenských technologiích, technologické zaostávání v kyberprostoru, nahrazení lidí AI) naznačuje opak. Je to emocionální odpověď na komplexní problémy 21. století.
Tichý děs v Pentagonu: Generálové vs. Vize
Zatímco na politických mítincích se tleská ‚ocelovým hradbám svobody‘, v chodbách Pentagonu panuje zděšení. Moderní generálové totiž vědí, že v éře, kdy levný dron za pár tisíc dolarů dokáže poslat ke dnu technologii za miliardy, je stavba 35tisícitunového monstra strategickým anachronismem – čínské hypersonické protilodní střely nebo superkavitační torpéda stojí jen nepatrný zlomek ceny této vany a proti jejich rychlosti je USS Defiant v podstatě jen nepohyblivým terčem. Proti jejich kinetické energii je pancíř bitevní lodi Trump-class stejně účinný jako papír.
Hlavní obavy armádních špiček zahrnují:
- Kanibalizace rozpočtu: Každý dolar investovaný do „Trump-class“ chybí v oblastech, které skutečně rozhodují o vítězství – v umělé inteligenci, satelitní obraně a decentralizovaných dronech.
- Logistická noční můra: Takto obří lodě vyžadují masivní doprovod a specifickou infrastrukturu, což z nich dělá nepružné cíle.
- Ztráta technologického náskoku: Soustředění na „železo a beton“ odvádí pozornost od neviditelné, ale klíčové války v kyberprostoru.
Závěr: Poučení z historie
Když se politická estetika začne nadřazovat vojenské racionalitě, impéria se ocitají na nebezpečné cestě. Projekt bitevních lodí Trump-class může být v budoucnu vnímán nikoliv jako začátek nové éry americké nadvlády, ale jako pomník éry, která odmítla pochopit, že skutečná moc v digitálním věku se už neměří tunami oceli a výtlakem vody.
Historie je nemilosrdná – čím grandióznější a zářivější je monument, který si maligní sociopatický narcista nechá postavit, tím blíž bývá okamžik, kdy se pod celým jeho impériem začnou hroutit základy. Amerika už nemá mnoho času na to, aby jeho šílenství zastavila.
I ti dříve vysmívaní čínští komunisté nebo Putinovi vrazi v generálských uniformách začínají vykazovat více racionality než vůdce-prezident země, která v posledním století bývala lídrem svobodného světa. Evropská unie musí konečně pochopit, že svázání své budoucnosti s USA, tímto člověkem a jeho následníky, je přímou cestou ke katastrofě.
