Článek
Ústavní soud vydal v září tohoto roku nález týkající se jednoho z oněch několika druhů modelových situací. Vyslyšel mnohaleté volání a rozebral rozhodování o svěření dítěte do péče v trojúhelníku pěstoun-dítě-biorodina.
Jedná se tedy o situaci, která je oproti těm ostatním o to tragičtější, že děti, o které v ní jde, měly a mají po mnoho let často zcela perfektní všestrannou péči, jež mohla i dále pokračovat (a děti z jejich traumat vymanit a vyléčit), ale složky státu se bez ohledu na dítě rozhodly jinak, často pro zcela neprověřený pokus č. XX s minimální šancí na úspěch.
Důsledkem této bezohlednosti je nejen nezměrné dětské utrpení, ale logický nezájem dospělých do takového systému vstoupit a stát se pěstounem. O poměrně pravděpodobnou možnost být v tomto často zvrhlém systému bezmocným a nedobrovolným spolupachatelem týrání dětí zájem není a nikdy nebude.
Nejprve příběh, o kterém Ústavní soud nerozhodoval, příběh daleko surovější a brutálnější. Je to ale příběh vyrostlý na základě stejných narativů, často zcela bezvýhradně ovládajících prostředí náhradní rodinné péče, kde to, co dítě chce a potřebuje, musí velmi často padnout na oltář sjednocení s geneticky příbuznými lidmi jako univerzálním všelékem a řešením jeho situace.
I když právě toto prostředí a tito lidé byli tím, kdo ho do jeho neradostné situace dostal.
A musí k tomu jedinému řešení dojít i kdyby to mělo dítě samotné doživotně zničit. Těmito nyní již Ústavním soudem vyvrácenými narativy se totiž tato společnost v naprosté většině případů řídí už dlouhá desetiletí.
Právě u následujícího příběhu zjistíme, jak moc je ale potřebná změna u těch soudů a OSPODů, co stále ještě upřednostňují prázdné apriorní formální postupy o návratu do biorodiny za každou cenu, i když vědí, že jimi děti odsoudí k doživotním následkům.
Ústavní soud totiž i u daleko mírnějšího, méně traumatického případu nade vší pochybnost ukázal, že stávající stav nemá žádnou oporu v zákonech a je čistě dílem personální bídy u českých soudů a OSPODů a je opravdu na čase aby se právě s touto personální bídou začalo něco dělat jako s prioritním problémem, který stojí za většinou pochybení a za většinou nekonečného dětského utrpení v této oblasti.
Odpovědnost státu je tedy dána především tím, že situaci po desetiletí nedokázal napravit a lidi, co o dětech rozhodují, poučit a v případě jejich pokračujících tyranských manýrů je umravnit nebo z rozhodování o dětech vyloučit. Představa státu že nové zákony, úřady nebo jejich reorganizace atd. zajistí žádoucí proměnu, jsou liché. Ale o tomto dalším mýtu destruujícím tuto zemi až v příštím článku,
Nyní se vraťme zpět k onomu bohužel nikterak výjimečnému příběhu:
Přechodná pěstounka dostala do péče čerstvě narozené miminko z porodnice. Biologičtí rodiče, v jednom nechvalně známém městě poblíž Prahy s velkou minoritní populací, ke které dítě patřilo, ponechali svého potomka v porodnici. O dítě nejevili měsíce žádný zájem.
Následně si i oni, po interakcích s OSPODem, dokázali uvědomit, že je pro ně výhodnější dítě přece jen mít a pobírat „mateřskou“ a další dávky. A tak o dítě požádali. OSPOD jim v papírování pomáhal, přestože věděl, že rodiče užívají drogy. U soudu tak tedy tito závislí lidé přes nesouhlas pěstounky uspěli a dítě dostali zpět. Pěstounka ale znala pana faráře, který pomáhal v ubytovně, kde rodiče žili.
Protože ji záleželo na tom, aby dítě i nadále prospívalo, situaci pozorovala, posílala potají dítěti jídlo, dárky atd. Naopak OSPOD ji samozřejmě od všech informací a kontaktů odřízl dle hesla, že „pěstoun žádná práva nemá“.
Pěstounka bohužel zjistila, že rodiče berou drogy více a více (měli přece OSPODem zajištěný pravidelný přísun peněz na ně) a z pokoje se často ozývá dětský zoufalý křik. Po dvou měsících byl proto OSPOD informován, že miminko je týráno.
Neudělal ale vůbec NIC, negativní výsledek šetření by ukázal na jeho špatné rozhodnutí a navíc bylo přece před Vánocemi a jeho pracovnice nemají na nějaké potenciálně týrané „cikáně“, kterých jsou ve městě desítky či stovky, čas.
Pěstounka se dozvěděla o dalším zhoršení situace, řev týraného dítěte byl čím dál extrémnější a častější, ale OSPOD stále nereagoval. Nakonec jedna sousedka z ubytovny řev nevydržela a zavolala na konci ledna policii. Ta se do pokoje v ubytovně skutečně dostala a zjistila že pro dítě již je za minutu 12. Policie zajistila okamžitý odvoz dítěte do nemocnice a přivolala OSPOD.
Děťátko bylo dehydratované, na pokraji života, po tělíčku hematomy od ran a častého bití. Hlavičku od úderů modrou, popáleniny od cigaret, bylo apatické, zapáchající. Pěstounka se okamžitě OSPODu nabídla, že se o dítě postará, tak jak je pro takovéto dítě nejlepší.
Každý psycholog vám potvrdí že dítěti známá, jím pozitivně vnímaná osoba, je pro něj v takovéto situaci zcela bezkonkurenčně ideálním řešením a spásou, ale OSPOD jako „opatrovník“ dítěte s nekonečnou mocí nad ním, toto odmítl. Pěstounka věděla o případu příliš mnoho, mohla by poukazovat na pochybení OSPODu atd. Proto byl nejlepší zájem dítěte OSPODem, jak je v ČR běžné, opět zcela popřen a pěstounka byla od dítěte odříznuta, dítě skončilo po propuštění z nemocnice v péči jiné osoby, která historii případu a pochybení úřadů neznala a nebyla pro OSPOD nebezpečná.
Pouze shodou náhod se pěstounka po dalším 1,5 měsíci dostala k informacím z časopisu „Hledáme vás, mámo, táto“, že právě pro toto dítě hledají úřady dlouhodobé pěstouny a že si rovněž rodiče „upravují podmínky“, aby děťátko znovu dostali do „péče“. Pěstounka si řekla „a dost“, bylo jí úplně jasné jak tohle opět skončí. Podala žádost k soudu o předpěstounskou a pěstounskou péči.
Toto bylo zamítnuto na doporučení OSPODU – toho OSPODU, který za všechny ty hrůzy mohl.
Pěstounka napsala žádost znovu, tentokrát s právníkem. S elitním pražským právníkem z nejvyšší ligy, kterého si běžný člověk, natož špatně placený pěstoun, nemůže dovolit. (pěstounka má velmi dobře hmotně zajištěné vlastní dítě, které právníka „zasponzorovalo”) A najednou to šlo.
Po půl roce držela dítě opět v náručí a za dva měsíce bylo zpátky v postýlce, kterou znalo a která mohla být jeho stabilním domovem místo jeho děsivé mučírny, která bude až do smrti částí jeho podvědomí a největším zdrojem jeho traumat. (Snad jste si všimli že titul „opatrovník dítěte“, jehož byl OSPOD v případu nositelem nemůže být v realitě dále od svého významu.) Rovněž trestněprávní vyšetřování případu probíhalo podivně, policie se i na základě postojů OSPODu rozhodla i takto brutální trestný čin odložit. Prý se neprokázalo kdo přesně dítě týral, nejsou prý svědci atd.
Poučení: Pokud chcete dítě bít a týrat, pálit ho cigaretami a nekrmit ho, nezvěte si k tomuto diváky, pak budete beztrestní a nejspíše vyváznete. Pěstounka ví, že se OSPOD snažil bagatelizovat provinění biologických rodičů a tím zároveň sebe vyvázat ze závažných zanedbání. I ze špatného rozhodnutí preferovat za každou cenu biologickou rodinu, jak velí tento děsivý český mýtus.
V tomto postoji, dle jejího názoru, dokonce OSPOD ovlivnil policii, vzhledem k několika podivnostem, které kolem případu nastaly. Konkrétní důkazy o tom ale bohužel nemá. Možná je jen snazší věci odkládat než je dořešit a potrestat. Až na základě toho, že pěstounka sama našla svědky, odvezla je na kriminální policii a ještě formálně změnila sobě a dítěti trvalou adresu a tím i místní příslušnost k policii, byl nakonec případ dále řešen a došlo k odsouzení biologických rodičů.
Bohužel pouze s podmínečným trestem, což je za dovedení miminka na práh smrti velmi zvláštní rozsudek, nad kterým po zhlédnutí fotografií týraného dítěte nechápavě kroutila hlavou i soudkyně odvolacího soudu, která šokovaná tvrdila, že něco tak příšerného ještě za celou svou soudní praxi neviděla.
Celý příběh obsahuje ještě spoustu neuvěřitelných událostí ukazujících na to, v jak děsivém stavu je velká část OSPODů a dokonce i část soudů, které mají děti chránit a rozhodovat o tom co je jejich nejlepším zájmem a jak i ostatní složky státu jsou v některých případech nestandardně na OSPODy napojeny a kryjí jejich provinění. viz můj předchozí článek.
Je zřejmé, že OSPODy svou práci často nezvládají a tak se soustředí na povrchní naplňování narativů, o kterých se domnívají, že jsou za všech okolností platící a stát je po nich požaduje. Pěstounka si dokonce opakovaně vyslechla od těch, co o dětech v této zemi spolurozhodují, nepochopitelná prohlášení o tom, proč za toto jedno dítě tak bojuje -vždyť to je „jen jedno romské dítě“, kterých jsou stovky a nikdo je nechce a ústavy jsou jimi přeplněné (a může tedy dostat x jiných, které nikdo nechce) a tak jsou i „exportovány“ do zemí, kde lidé rasistickými předsudky netrpí…
Ano, i tohle jsme my. I tohle je Česká republika, země kde se dokážeme složit na víc jak sto milionů na záchranu jednoho dítěte postiženého nevyléčitelnou nemocí, země kde ale zároveň naprostou většinu lidí nezajímá ani to, že pod nefunkčním státním dozorem jsou psychicky i fyzicky týrány a mučeny stovky a tisíce dětí bez jakéhokoliv zájmu a podpory. A že tyto děti se dají zachránit zcela zdarma, pouhým naším tlakem na funkčnost a změnu systému (spolu s personální obměnou), který má povinnost nalézat pro děti ideální netraumatická řešení. Osud dětí, často minoritního etnika, neláká ani celebrity a politiky aby na jejich příbězích budovali své PR a ukazovali své mentální kvality. „Cikán“ se přece hodí maximálně jen tak na fotku ministerstva jako symbol zneužívání dávek. A role nás ostatních? Většinou mlčíme a nezajímáme se, občas pošleme někam stovku nebo víc a koupíme si odpustek zajišťující, že nemáme s tím negativním v naší společnosti nic společného.
Pravda ohledně dětské bolesti je bohužel taková, že i tím co dospělí pokládají za nejtěžší události, prochází dítě s menším utrpením pokud je obklopeno lidmi ke kterým má nejsilnější vztahy a naopak to z pohledu dospělých méně bolestné je v dětské duši maximálním utrpením (s celoživotními následky) právě proto, že jsou zároveň těmi nejbližšími „opuštěni“. Děti nechápou, že existuje tajemná entita která má takovou moc, že ty jeho nejbližší může z jeho života odstranit. I proto tato zranění pak „léčí“ na úkor své vlastní destrukce.
Ale vraťme se k Ústavnímu soudu a jeho novému nálezu týkajícího se následujícího příběhu: odkaz .
Nález je v této oblasti po dlouhé době dobrou zprávou. Ústavní soud se konečně zabýval případem pěstounů, kterým bylo dítě odebráno a předáno do biologické rodiny. Bez ohledu na jeho zájem, psychologický stav a vlastní názor. (Dítě pěstouny považovalo za „své“ rodiče, po sedmiletém vztahu, trvajícím po celý jeho život.)
Odborné posudky jako obvykle nikoho nezajímaly, stejně jako zjištění názoru toho nejvíce dotčeného-dítěte samotného viz moje původní texty o této situaci v ČR.
Ústavní soud se tedy konečně věnoval oblasti, která je přitom zaplavená ještě daleko děsivějšími příběhy pěstounů a dětí, než je ten, kterým se Ústavní soud rozhodl zabývat. Příběhy dětí, které považují pěstouny za svoje nejbližší bytosti a pro prožitá traumata na nich mají často extrémně silnou závislost. (Pokud nejsou ze svých biologických rodin a osobní historie už „porouchány“ tak, že hlubokých vztahů nejsou schopné).
Silná propojení zcela identická standardním fungujícím rodinným vazbám jsou tím, čím má pěstounská péče být. A děti za ně nesmí být trestány.
Ne že by Ústavní soud vydal nějaká zcela převratné nové právní pohledy a analýzy, v podstatě konstatoval odborně zdatným jedincům dávno známá fakta, pohledy na věc, či rozhodnutí mezinárodních právních institucí.
(Čtenářům Britských listů a Seznam Medium jsou tyto informace známy, protože daly jako jedny z mála prostor popisu neradostné situace, nemající oporu jak v našich zákonech, tak v našich mezinárodních závazcích.)
Ostatně když jsme se v obdobném případu soudili poprvé my, rozcupoval obdobně špatný a k dítěti bezohledný rozsudek OS Náchod, kvalitně pracující Krajský soud v Hradci Králové a kauza byla ve prospěch dítěte ukončena ještě než se potenciálně k Ústavnímu soudu dostala.
Přesto má neoddiskutovatelnou váhu když Ústavní soud jasně sdělí, že naše zákony se nikterak neliší od vyspělého civilizovaného světa a všichni, kdo postupují k dětem bezohledně a přezíravě a jejich zájmy pouze formálně či lživě naplňují, jsou reliktem nehumánních dob nebo své vlastní nevědomosti a neuvědomují si závazky, které jsme se zavázali jako civilizovaná a humánní země naplňovat. Bohužel předstírání naší humánnosti je snazší než její skutečná aplikace v realitě.
V ČR se totiž bohužel, díky klasickému českému šlendriánství, obcházení a sobecky výhodnému usnadňování si práce vyvinul symbiotický systém zahrnující různé vzájemně provázané státní entity, kde se ti co o dětech rozhodují naučili pro své pohodlí skutečný zájem dětí ignorovat či pouze formálně naplňovat, často pomocí záměrně zúženého pohledu na situaci a s tím spojených právních kliček.
Převratné je na nálezu ÚS tedy spíše to, že polopaticky a právně sofistikovaně těmto odborně neznalým nebo všehoschopným v systému vysvětlil věci, které jsou známé i zcela běžným právně nevzdělaným cítícím empatickým bytostem.
Tedy, že dítě opravdu není věc v doživotním vlastnictví biologické rodiny a každá skutečná civilizace zohledňuje jeho zájem nad zájmy dospělých nebo dokonce i to, že i pěstouni jsou lidé a mají nějaká lidská práva.
Ústavní soud těm bohužel širokým zástupům na straně soudců a pracovníků OSPODů, kteří bez jakéhokoliv skutečného zájmu o nalezení nejlepšího zájmu dítěte (právně definujícího jeho lidská práva) preferují černobílá řešení a návrat do biologické rodiny jako mantru, která se musí stůj co stůj protlačit všude, bez ohledu na dítě samotné, a tím zúžil pole pro jejich mnohaletou alibistickou činnost.
Zároveň Ústavní soud rovněž vynesl na světlo nepravdivost některých právních mýtů a postupů, které mnoho lidí v systému za všech okolností zcela nekompetentně a neodborně vyznává a na soudech a OSPODech i prosazuje.
Nedělám si příliš iluzí, že nyní všude přestane tento stát prostřednictvím svého špatně nastaveného a nevzdělaného aparátu děti týrat a mučit separací od osob ke kterým mají ty nejhlubší možné vazby, ale minimálně to nyní nebudou mít po právní stránce tak jednoduché.
Za to patří Ústavnímu soudu velký dík. Velký dík patří i pěstounům, kteří se odhodlali celou věc až k ÚS dovést. Jim samotným to bohužel příliš nepomohlo, ale stovky dalších v podobných sporech se díky nim mají nyní o co opřít.
V pěstounské komunitě i ve veřejnosti navzdory tomu zavládlo i po tomto přelomovém (ve smyslu toho že konečně byly věci takto pregnatně formulovány a vyřčeny) rozsudku Ústavního soudu částečně zděšení a znechucení. Ústavní soud soud sice potvrdil, že o dítěti bylo rozhodováno nesprávně a mělo zůstat u pěstounů a soud s prarodiči neměl být soudy takto uměle natahován po dlouhé roky, ve snaze nechat dítě zvyknout na prarodiče, ale zároveň konstatoval, že další změna péče není v nejlepším zájmu dítěte a dítě pěstounům nevrátil.
Kritika tohoto kroku, o jehož vyústění nikdo z nás kromě soudu a účastníků sporu nemá dost informací, ale ukazuje, jak široce zakořeněno je vnímání dítěte jako věci prakticky úplně všude.
Ústavní soud přece dokázal učinit krok, po kterém je tak voláno v celé hierarchii pod ním! Tedy aby každý v systému rozhodoval tak, jak je prospěšné pro dítě, a práva dospělých dokázal upozadit, pokud se tím dítě vyhne dalším traumatickým událostem fatálně ovlivňujícím často celý jeho budoucí život.
Což je postoj, který právě většina soudů a OSPODů fatálně nezvládá. Pro většinu z nich je nepřijatelné připravit biorodinu o její práva, a tak raději práva dětí (vyjádřená jejich nejlepším zájmem) překroutí tak, aby se dostaly do souladu s právy biologické rodiny a vzniklo tak formálně sladěné bezproblémové řešení.
Tedy právě tato odvaha Ústavního soudu učinit takto nepopulární a snadno kritizovatelný krok, byť tentokrát na úkor pěstounů, by měla být vnímána především jako ukázka nadřazenosti zájmu dítěte nade vše, než jako povrchní vnímání faktu, že i toto dítě soud v biorodině nechal, a tak potvrdil, že tam mu je vždy nejlépe.
Což je vyústění, které mozky nekompletních osob často majících v této zemi moc nad dětskými osudy zcela jistě pro sebe vytvoří, aby si potvrdily, že vlastně žádné chyby nikdy nedělaly. Vzhledem k personální bídě, tento nic nechápající absurdní postoj očekávám, tak jak znám situaci na OSPODech a u soudů, vůbec nejsilněji, i když je správnému chápání toho co ÚS zamýšlel sdělit vůbec nejvíce vzdálené.
Nemohu ze své pozice hodnotit, zda by návratem dítěte k pěstounům nastaly závažné traumatické události, a tak nevím zda toto řešení ze strany Ústavního soudu bylo pro dítě opravdu jeho nejlepším zájmem, ale formálně musím souhlasit s tím, že toto řešení má vnitřní logiku, která v hierarchii pod Ústavním soudem často chybí. Což stojí za většinou problematických rozhodnutí a za většinou dětského utrpení v této sféře.
Nebo ještě jinak a zkráceně, pokud my pěstouni chceme, aby stát konečně zajistil, aby jeho instituce nevnímaly děti jako majetek rodičů s doživotním právem na ně za všech okolností, musíme zároveň přijmout fakt, že Ústavní soud pěstounům dítě nevrátil, protože identicky dítě není jejich vlastnictvím také, i kdyby jejich chování k němu bylo vždy naprosto perfektní a byli mu na rozdíl od biorodiny vždy jen ku prospěchu a tak čistě z jejich parciálního pohledu by bylo bývalo právně správné přesně opačné rozhodnutí.
Nicméně musím soucítit s pěstounskou rodinou, která i když proti tomuto často bezcitnému molochu, co ovládl tuto zemi, vyhrála, nezískala to co chtěla především. Dál o dítě pečovat, prospívat mu a být mu tím, kým i dítě samo chtělo aby mu byla. Jeho názor ale jako obvykle nikoho nezajímal.
Myslím že po tomto „vítězství“ by se pěstouni měli obrátit na soudy a požadovat náhradu škody za psychické újmy, která jim zcela jistě náleží.
Když z vás stát udělá kolečko v soukolí jeho nesmyslné, hloupé, tyranské a pavědecké mučírny, poznamená vás to navždy. Věřte, že vím, o čem píšu. A mají to udělat ne pro peníze samotné, ne pro pomstu na často bezduché a bezohledné státní mašinerii, ale proto, že stát musí konečně zaplatit za dekády trvající psychické týrání a mučení dětí a pěstounů.
Možná že nic jiného, dokonce ani tento rozsudek Ústavního soudu, stát nenaučí se přenastavit dle mezinárodních úmluv, které se zavázal dodržovat. Možná že totiž peníze jsou u nás vždy až na prvním místě a stát přestane děti týrat až když bude vědět že ho to může v pokladně něco stát. A čím víc to bude stát, tím lépe. Možností kam tyto prostředky následně darovat aby byl svět lepším místem je víc než dost.
Na celé věci je vlastně svým způsobem zarážející že si Ústavní soud nevybral nijak extrémní případ, spíše naopak. Z dostupných informací nevyplývá že by šlo o nějak silně traumatizované dítě, dokonce bylo předáno té části biologické rodiny kterou znalo, mělo k ní nějakou vazbu a kde o něj bylo řádně pečováno.
Přesto Ústavní soud nalezl závažná pochybení v rozhodnutí o jeho předání od pěstounů k biologické rodině. Když si vzpomenu na stovky dětí v nekonečně horších situacích, tedy dětí separací tak silně traumatizovaných a tak na pěstounech závislých, že změna pečující osoby, o které soudy navzdory odborným posudkům rozhodly, byla zcela fatálně poškozujícím faktorem poznamenávajícím celé jejich budoucí životy, nebo na stovky pěstounských dětí, které byly bezodkladně po rozsudku předány od milujících náhradních „rodičů“ téměř zcela cizím lidem jen proto, že s nimi má společné geny, cítím obrovskou bolest za barbarské nakládání s touto velmi znevýhodněnou skupinou malých nevinných lidských bytostí, které musely a musí prožívat obrovskou bolest jen proto, že stát po dekády nedokáže zajistit ani v civilizaci zcela běžné zacházení a postoje.
Pozn.: Když zcela po právu označujeme chování jiných států k dětem za genocidu nebo teror, musíme mít odvahu postavit se i tomu, jestli i my sami nevykonáváme podobně barbarské nepřístojnosti v naší vlastní společností, byť třeba na daleko méně početné části dětské populace. ( definice dle OSN: „způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny”)
To, že za tímto chováním nestojí žádný diktátor a neexistuje patrně ani žádný centrální záměr takto se kolektivně k této skupině chovat, ale patrně za vším stojí pouze souhrn personálních neodborných patologií jedinců, roky neregulovaný a neusměrňovaný státem, nemění nic na situaci, kde pod tíhou tohoto barbarství trpí děti zcela identicky jako pod onou zahraniční genocidou či terorem. Trpícímu je úplně jedno, jakým termínem jeho utrpení nazýváme, zajímá ho jen jeho míra a ta v obou případech nevykazuje žádné rozdíly.
Jsou to stovky a tisíce životů, které se již v naprosté většině případů nepodaří plně napravit. Každý kdo někdy chodil na nějakou terapii, kde se vypovídával ze zdrojů svých (z pohledu těchto dětí zcela marginálních) traumat typu „táta mě nikdy nepohladil a říkal mi že jsem k ničemu“, si asi dokáže představit, jak nekonečně poškozené jsou některé dětské duše po tom, co v takovém systému žily, a jak nekonečným utrpením je po tom všem, když vám někdo ještě v průběhu toho trápení vezme „mámu“, která s vámi ty rány trpělivě léčila a vy jste k ní získali nejsilnější vztah svého života, i když geneticky příbuzní nejste.
Mnohé to asi překvapí, ale součástí tělíčka dítěte není genetický sekvenátor zavrhující nositele nepříbuzenské DNA a tak dítě přilne ke všem, nejsilněji k těm, co mu jsou nejvíce ku prospěchu a nesobecky o něj bez přestávky spolehlivě pečují.
Za tyto ze strany státu zcela zničené životy nikdo prozatím není odpovědný. A tak na narkomany vyrostlé z podobně psychicky týraných dětí, toulajících se bezcílně po ulicích bude společnost dál pohlížet s opovržením, zatímco soudkyně nebo pracovnice OSPODu, která ho svým nerespektováním odborných stanovisek upozorňujících na vážná rizika se změnou pečující osoby, do té drogové závislosti jako původce dohnala, bude dál ve své kanceláři spokojeně pít kávu se sebeobdivným pocitem své nekonečné velikosti a moudrosti, chválící se za to jak rychle dokázala daný případ rozlousknout.
Možná že se daný narkoman někdy dostane až k soudu a stejná soudkyně bude moci opět prokázat jak skvěle pracuje, nějakým velmi přísným rozsudkem nad ním. Špinaví feťáci, co si dobrovolně svou cestu zvolili si přece žádnou shovívavost nezaslouží!
A pak že perpetum mobile neexistuje. Tedy až na to že tohle není poctivé perpetum mobile, ale pohání ho energií (penězi) celá společnost.
ÚS se vypořádal s celou řadou nepravostí a mýtů, které na českých soudech a OSPODech často hrají prim a jsou obecně přijímaným svatým grálem většiny rozhodnutí. Dešifroval a ukázal na jednotlivém a vlastně velmi mírném případů (vzhledem k těm ostatním zcela běžným a daleko děsivějším dětským příběhům) jakým státem tolerovaným a udržovaným barbarstvím je takové nakládání s touto nejvíce znevýhodněnou skupinou dětí v ČR, která nikdy nebyla středem zájmu a tak se (snad) jednou budeme jako společnost nekonečně stydět za to, co všechno v tomto období našich dějin bylo běžnou realitou.
Ústavní soud vyvrátil mýtus o tom že sjednocení rodiny je jediným řešením, pokud se např. rodiče po delší době rozhodnou že dítě vlastně chtějí. Tento právní mýtus se mnozí snažili bezúspěšně roky a roky vyvracet, ale část soudů a většina OSPODů se ho přesto stále ještě drží jako klíště a z tohoto důvodu se naučily obcházet realitu a zájem dítěte tak, aby vše, včetně svých postojů a rozhodnutí, do toho mýtu vměstnaly.
- Ústavní soud výslovně uvádí: „Pokud se dítě v náhradní péči nachází delší dobu, je při sjednocování se svou rodinou nutno vzít v potaz zájem dítěte na tom, aby se jeho faktická situace neměnila. Potřeba stability pro dítě může za daných okolností převážit nad zájmem sjednocení rodiny.“
- Ústavní soud specifikuje, že pokud náhradní péče o dítě trvá po značnou dobu, může být zájem dítěte dále neměnit svou faktickou rodinnou situaci silnější nežli zájem rodičů na opětovném sloučení rodiny.
- Ústavní soud požaduje, aby soudci skutečně, např. i pobytem soudce s dítětem v neformálním prostředí, získali názor dítěte na dané rozhodnutí a začlenili ho do rozhodování.
- Ústavní soud rovněž “odstavil” příslušný OSPOD od jeho “opatrovnictví” nad dítětem, protože pochopil, že OSPOD má více zájmů a vztahů a často žádným skutečným opatrovníkem dítěte není a preferuje jiné zájmy. Proto opatrovníkem dítěte Ústavní soud určil nezávislou advokátku, která situaci nezávisle vyhodnotila tak, že dítě se má vrátit k pěstounům. Ústavní soud s její argumentací souhlasil, ale vyřešil situaci jinak. Nutno ze strany autora dodat že nezávislý opatrovník by měl být zcela běžnou praxí, OSPODy za ty dekády bezohlednosti a týrání dětí dostatečně prokázaly, že velmi často nedokáží zajistit odpovědné a nezávislé zastupování všech často protichůdných zájmů.
- Citace nálezu Ústavního soudu: “Z výše popsaných pochybení obvodního soudu je zjevné, že nezletilý se stal objektem svévolného rozhodování, nikoliv plnoprávným subjektem řízení.
Na tomto soudním procesu je rovněž zajímavé že biologická rodina, přestože dítě v předchozích řízeních opakovaně získávala, si stěžovala na to, že OSPOD „nadržuje“ pěstounům a nestojí dostatečně na jejich straně. Míra a intenzita tohoto typu stížností od lidí domnívajících se, že dítě je jejich majetkem, často stojí za tím proč většina OSPODů raději tomuto tlaku již předem podléhá (navíc to po nich požadují i ty nepravdivé mýty, které vyznávají) a dělají to, co biorodina chce.
OSPODy naopak vyvinuly metodiky jak zavírat ústa pěstounům, pokud by se pokusili poukázat na nesprávnost jejich postupů a rozhodnutí. (Pěstounka z příběhu v minulém článku odkaz 1. a odkaz 2. nově čelí trestnímu oznámení od pracovnice OSPODu, která nechávala děti roky trpět a cíleně bojkotovala řešení jejich problémů odkaz 3.)
Práva biorodiny na dítě jsou jasně vymezena, a tak je jednodušší a z hlediska kritiky bezpečnější dávat vždy přednost jim než dítěti, jehož zájmy jsou chráněny fluidním neurčitým termínem „nejlepší zájem dítěte“, za který mohou odpovědní prohlásit cokoli. Pěstouni dle nich žádná práva a z nich vyplývající sílu hlasu nemají. I když i toto nyní Ústavní soud změnil a ukázal že je tomu naopak. Hrad černobílých středověkých mýtů ovládajících tuto část Evropy byl zbořen, minimálně pro ty ochotné se poučit a vymanit se ze své pre-humanistické mentality.
Z nálezu Ústavního soudu tedy vyplývá, že za týráním vyplývajícím z nefunkčnosti systému nestojí právní řád a zákony této země, ale především jednotliví lidé, absence jejich správné, odborné a metodické přípravy na danou funkci a následně i funkční dohled nad nimi. A logicky právě u jednotlivých lidí a u kolektivů na nepravdivých mýtech vyrostlých, leží tedy i řešení problému. O tom více až v příštím článku.
Je vlastně dobrou zprávou, že roky praktikované brutální a bezohledné týrání dětí v náhradní rodinné péči nemá žádnou oporu v našem právním systému a je dílem personálních pochybení na úřadech či soudech, kde si k dětem bezohledným rozhodováním mnoho pracovníků a soudců prostě jen usnadňuje práci a postrádá odvahu k obtížným a nepopulárním rozhodnutím. Odvahu, kterou v tomto nálezu naopak prokázal Ústavní soud. Odvahu skutečně se zaměřit na dítě a někdy i popřít práva dospělých.
Z jistého pohledu je rovněž dobře, že Ústavní soud toto konstatoval u případu, který nebyl tak drastický a dítě bylo roky alespoň „připravováno“ na to, že v soudem předjímaném výsledku bude do biorodiny vráceno. (Z konstatovaných chyb tohoto případu totiž jednoznačně vyplývá, jak by měly soudy jednoznačně postupovat v těch daleko extrémnějších případech.)
Tuto, byť nezákonnou ohleduplnost většina soudů nyní nemá. Většina je naopak schopna rozhodnout, že dítě se má během týdne „vrátit“ do rukou těch, které ve svém životě vidělo jen párkrát a žádný vztah k nim nemá. Často soud rozhoduje s předběžnou vykonatelností a nečeká ani na výsledek odvolacího soudu a protlačuje svoje rozhodnutí tím, že ono jím zvolené bezpráví na dětech již do doby odvolání proběhne, a tak se se situací již prakticky nedá nic dělat.
Jejich rozhodnutí je proto následně ponecháno v platnosti, a to při jejich alibismu vlastně tak trochu znamená, že vlastně rozhodli správně. Děsivé zneužití okamžité platnosti rozsudků. Soudy a OSPODy dokáží takto rozhodnout i u mimořádně traumatizovaných dětí, pro které se úplným odcizením lidí, na kterých jsou zcela psychicky závislé, stane život dlouholetou či celoživotní noční můrou.
Z jiného úhlu pohledu je ale naopak škoda že Ústavní soud nerozhodoval o nějakém typickém a běžném „drsném“ případu, které jsou daleko početnější a v systému se donekonečna v různých variacích opakují, protože jak znám některé soudce a pracovníky OSPODu, využijí zvláštnosti tohoto případu k tomu aby jeho hlavní sdělení opět nepochopili a dál balili svá bezohledná a neodborná stanoviska a rozhodnutí do kabátu podpory biorodin jen proto, že tato rozhodnutí nevyžadují žádnou odvahu a jsou pro ně profesně tou nejjednodušší cestou.
Pro mě osobně je každý, kdo si usnadní práci tímto způsobem, aby „jen odvedl svou práci“, roven člověku, který identicky „jen odváděl tu svou práci“ s dětmi jiného etnika v pruhovaných mundůrech v době, za kterou se lidstvo dodnes musí nekonečně stydět.
Pokládám toto bezcitné rozhodování za naopak ještě lidsky horší, protože ho k této neempatické obludnosti nyní nikdo nenutí, obzvlášť když ÚS prokázal, že tento typ dětského týrání a mučení nemá žádnou oporu v našich zákonech.
Je třeba, aby si všichni, co tímto způsobem rozhodovali a rozhodují, sáhli do svědomí, uvědomili si svoje chyby, vzdělali se ve vývojové psychologii, aby vůbec znali minimálně v základech obor, v jehož rámci rozhodují, a proměnili se. Pokud to nedokáží, musí přijít regulační úloha státu a lidi, co zničili a ničí dětské životy, musí být kárně postiženi.
Pokud v tom budou pokračovat, i když si budou vědomi, čeho se dopouštějí, musí být bez milosti za ničení dětských životů tvrdě potrestáni a z nadstandardně placených míst musí odejít. Tak poškozený život jako ten, co svou neodborností a bezohledností vytvořili, mít nebudou ani tak. Skutečnou spravedlnost doufejme zajistí až „boží mlýny“.
O tom jak na současnou situaci reagovali oslovení odpovědní politici a kde leží skutečný zakopaný pes tohoto problému se brzy dočtete na tomto místě.
A v jednom dalším textu i o tom jak pomocí taktiky šmejdů a podvodných prodejců energií tento stát lidi do pěstounského systému láká, protože se mu vzhledem k tomu, jak děsivě nefunkční to prostředí často je, pěstounů akutně nedostává. A stát neví jak to vyřešit jinak než lstí „šmejda“.
Pokud Vám osud dětí není lhostejný: Podepište petici.
