Článek
Evropské demokracie prohrály první bitvu série přicházejících válek ještě dřív, než si vůbec uvědomily, že zcela reálný boj se všemi jeho důsledky již nastal. Nebylo to proto, že by si hrozby nevšimly. Prostě se jim nechtělo nic dělat proti „nepodstatným aktivitám v internetovém prostředí“. A tak za poslední dekády přišly o to nejcennější – o mysl svých vlastních občanů. Zatímco někteří vyhlásili Evropě válku a jsou s ní v internetové verzi válečného stavu, Evropa se tváří, že se nic takového neděje, což je zcela absurdní. Ještě nikdy v dějinách se válka nevyhrála taktickým manévrem, v němž se napadený tváří, že napadeným není.
Válka, kterou Západ ignoroval, nebyla válka tanků a raket. Byla to válka o mozky lidí. A Evropa v ní selhala na celé čáře. Ruské trollí farmy, dezinformační kampaně, hybridní propaganda – to vše už dávno změnilo způsob, jakým velká část společnosti „myslí“ a co si přeje. Demokracie ještě chvíli pokračovala ze setrvačnosti, ale to neznamená, že stále fungovala. Ve skutečnosti už byla hacknutá a ovládnutá. A jak to bývá, i ta nejdéle setrvačně běžící mašina se jednou zastaví. A bez ní nic hezkého nikoho nečeká, což většina zatím vůbec netuší.
Až se to stane, bude pozdě. Pokud necháme zmanipulované lidi rozhodovat o budoucnosti všech, i o systému samotném, je konec. Naše ústavy mohou donekonečna deklarovat „právo na život v demokracii“, ale žádný papír nezastaví její pád, pokud zmanipulovaní občané přestanou vnímat, že demokracie je v každém okamžiku větší spásou, než kterýkoliv politik či vůdce. Přesně to se právě teď děje ve Spojených státech i jinde. V genech nemáme zkušenost s tím, co nastane, když se demokracie zhroutí a nastane chaos či autokratická despocie psychopatů, kterým nevadilo zrušit tu stovky let pracně vybojovávanou demokracii pro bezohledné a sobecké pohnutky.
Představme si, že by v armádních posádkách roky působili tajní agenti nepřátelského státu. Nasypali by písek do motorů tanků, poškodili by raketové systémy, zkratovali radary, ničili drony, lili vodu do palivových nádrží stíhaček. Jak bychom pak byli schopni čelit skutečnému nebezpečí reálné války? Velmi špatně. A prohráli bychom.
A přesně takto prohrajeme tuto válku. Nechali jsme si zničit schopnost racionálně přemýšlet, správně vyhodnocovat realitu a adaptovat se na nové hrozby. A co hůř – dovolili jsme, aby se mezi námi vytvořily celé skupiny lidí nenávidějících vlastní systém, kteří si doslova podřezávají jedinou větev, na níž mohou pohodlně sedět. A přitom si namlouvají, že když spadnou, čeká je dole jacuzzi se šampaňským a luxusním jídlem.
Ve skutečnosti se ale pod větví nenachází nic jiného než hnojiště s kafilerií. Až si to uvědomí, bude už pozdě. A pokud Evropa nezačne jednat teď, nebude mít už vůbec žádnou šanci cokoliv změnit.
Demokracie, jak ji známe, se ocitla pod palbou ze dvou stran. Na jedné straně stojí ruská dezinformační obluda, která již léta cíleně podkopává stabilitu evropských zemí, šíří nedůvěru ve volené instituce a podporuje extrémistická hnutí. Na straně druhé se nyní formuje nová, možná ještě nebezpečnější hrozba: americká protofašistická mašinérie soustředěná kolem Trumpova návratu k moci a projektu 2025, který otevřeně deklaruje demontáž demokratického systému v USA i jeho autoritářskou transformaci. Zároveň je zcela zřejmý tlak na expanzi tohoto modelu do dalších demokratických zemí, které by mohly snahy o jeho globální dominanci narušovat.
Evropa se tedy ocitá v situaci, kdy musí volit mezi dvěma zly: buď bude předstírat, že se nic neděje, a nechá volby proběhnout v prostředí, kde voličské rozhodování už není autentické, nebo přijme radikální, ale logický krok – dočasný přechodový stav (s moratoriem na volby), dokud nevyvineme opatření proti silám ženoucím nás k rozkladu a zkáze. Příkladem takových opatření jsou funkční obranné mechanismy proti hybridní válce, která demokratické procesy už teď zásadně narušuje, někde dokonce zcela fatálně. V časech takto obrovské funkční krize systému musí dočasně rozhodovat informovaná menšina.
Dezinformační válka jako součást globálního konfliktu
Není pochyb o tom, že ruské dezinformace už dlouhá léta úspěšně rozkládají evropské společnosti. Pomohly dostat k moci proruské strany na Slovensku, v Maďarsku i dalších zemích, významně ovlivnily brexit, narušily jednotu EU v přístupu k Ukrajině a infikovaly západní debatu o migraci, LGBT právech a jiných kulturních otázkách.
Teď se k tomu přidává nová fronta – USA. Trumpovo křídlo Republikánské strany, podporované nejvlivnějšími technologickými oligarchy, připravuje demontáž liberální demokracie nejen doma, ale i ve světě. Podporu pro tento projekt budou hledat nejen skrze svou pokřivenou parazitickou diplomacii, ale především skrze digitální propagandu – cílené algoritmické manipulace na sociálních sítích, využití AI k masovému ovlivňování veřejného mínění a financování mediálních ekosystémů šířících protofašistické vize.
A základě základě Kombinace těchto dvou hrozeb vytváří bezprecedentní situaci: Evropa se ocitá ve válce, která se nevede na bojištích, ale v hlavách lidí. A protože se tato válka týká samotné podstaty demokratického rozhodování, neměly by se volby konat, dokud nebude zajištěno, že se lidé rozhodují na základě faktů a ne na základě ruské nebo trumpistické cílené manipulace a propagandy a technických prostředků evidentně silnějších než mnozí z nás.
Volby v podmínkách informačního chaosu nejsou demokratické
Demokracie stojí na předpokladu, že voliči mají přístup k objektivním informacím, na jejichž základě se mohou rozhodovat a jejich mozky nebyly hacknuty autokraty, co chtějí demokracii zabít. Tento předpoklad už ale neplatí. Sociální sítě přestaly být prostorem pro svobodnou výměnu názorů a staly se nástroji masového ovlivňování, kde má daleko větší váhu algoritmicky zesílená lež než fakticky podložená pravda.
V USA tento problém vedl k tomu, že dezinformace zásadně ovlivnily Trumpovo vítězství a stále slouží jako hlavní nástroj pro udržování populistického trumpismu v americkém diskurzu. Teď stejná dynamika hrozí Evropě.
Ve válce neprobíhají volby. Ukrajina je nyní ve fyzické válce s Ruskem a volby tam proto byly odloženy. Ale EU je ve vlastně stejně nebezpečné hybridní válce, ve které už jsou zničeny samotné základy demokratického zřízení - tedy lidé. Pokud připustíme, že volby proběhnou bez jakékoliv ochrany proti těmto mechanismům, znamená to jediné: přenecháváme moc těm, kdo dokážou nejlépe zmanipulovat masy, ne těm, kdo skutečně nabízejí řešení pro budoucnost společnosti. A to na samé hraně zničení demokracie.
Jaké obranné mechanismy by měly vzniknout?
Pokud by se Evropa rozhodla zavést přechodné období, např. s moratoriem na volby, nebylo by to samozřejmě trvalým opatřením. Muselo by být jasně definováno jako dočasné opatření, dokud nebudou vytvořeny účinné mechanismy pro ochranu demokratického procesu a samotných demokratických zemí. Stejně jako knihtisk způsobil v počátcích převážně masové šíření konspiračních teorií, honů na čarodějnice (chápejte doslovně) a dezinformací, než se společnost naučila s tímto mocným nástrojem zacházet a vytvořila mechanismy pro jeho racionální využití, i my se musíme naučit usměrnit internet a sociální sítě tak, aby místo šíření dezinformačního chaosu sloužily jako pozitivní evoluční nástroj pro rozvoj poznání a demokracie. My bohužel nemáme tento luxus staletí času, protože nástroje, které nyní existují, nás mohou zcela rozložit a zničit během příštích pár let – let, kdy si autokraté budou jednoho člena EU po druhém, dle data jejich voleb, servírovat ke své autokratické večeři. Proto potřebujeme následují opatření prakticky ihned:
- Regulace algoritmů sociálních sítí – zákonná povinnost pro platformy jako Facebook, X nebo TikTok zajistit, že informace zobrazované uživatelům podléhají ověřování faktů a že škodlivá propaganda nebude algoritmicky zesilována.
- Identifikace a monitoring šiřitelů dezinformací – využití umělé inteligence k detekci účtů, které systematicky šíří nepravdivé nebo manipulativní obsahy s cílem ovlivnit veřejné mínění. Konec anonymních účtů.
- Mechanismy pro zajištění volebního práva odpovědných voličů – zavedení systému, ve kterém by lidé, kteří se opakovaně dopouštějí šíření nebezpečných dezinformací, podléhali soudnímu přezkumu ohledně jejich způsobilosti ovlivňovat demokratický proces. Musí vzniknout rovnováha mezi právem všech na život v demokracii a právem jednotlivce volit síly mířící k jejímu zničení.
- Zákaz financování dezinformačních médií ze zahraničí – opatření bránící tomu, aby ruské nebo americké oligarchické zájmy mohly finančně podporovat evropská média šířící škodlivé narativy.
- Zvýšené pravomoci pro dohledové orgány – vytvoření evropské agentury s pravomocemi bojovat proti hybridním hrozbám na úrovni EU, která by mohla koordinovat obranu proti dezinformačním operacím.
Politici, kteří buď vědomě, nebo z naivity podporovali autokratické režimy – ať už nekritickou podporou Putina, nebo slepou vírou v to, že Trump je klasický konzervativec a zajistí pevný postoj vůči Rusku a přinese Ukrajině větší pomoc – by měli nést odpovědnost za důsledky svých chybných úsudků. Jejich politická rozhodnutí a veřejné postoje ukázaly, jak snadno lze naletět manipulacím a jak nebezpečné může být svěřit jim další odpovědnost za směřování Evropy.
Pokud se ukáže, že jejich postoj nebyl jen výsledkem špatného úsudku, ale vycházel ze skryté spolupráce s cizí mocí, měly by být důsledky mnohem přísnější. Zároveň je na veřejnosti, aby si při volbách uvědomila, jaké dopady mohou mít politici, kteří se snadno nechají ovlivnit nebo slouží zájmům jiných. Strany, které se nadále staví za tyto politiky bez reflexe jejich minulých postojů, riskují ztrátu důvěry – protože bez schopnosti sebereflexe nelze zajistit reformu ani zodpovědnou správu demokratických hodnot.
Čas jednat je teď
Pokud Evropa nezačne jednat nyní, může se brzy ocitnout v situaci, kdy už žádná demokratická rozhodnutí nebudou možná. Trumpův tech-fašistický projekt v kombinaci s ruskou propagandou může vést k situaci, kdy Evropa ztratí svou suverenitu – ne proto, že by byla vojensky obsazena, ale proto, že si své vlastní zničení odhlasuje jimi zmanipulovaná většina.
Dočasné moratorium na volby a další potřebné kroky by proto měly být považovány nikoliv za ohrožení demokracie, ale za nutný obranný krok v situaci, kdy samotný demokratický proces přestává být autentický. Tak jako Ukrajina přerušila volby kvůli fyzické válce, musí Evropa přijmout fakt, že se nachází v hybridní válce, která je neméně nebezpečná. A dokud nebude existovat způsob, jak tuto válku vyhrát, nesmí si dovolit luxus předstírat, že její demokratické mechanismy fungují tak, jak byly původně zamýšleny. Otevřeně proruské země EU, které nechtějí přispět k ochraně demokracie, samozřejmě mohou Unii opustit. Součástí nového nastavení EU by mělo být i dočasné odebrání hlasovacího práva těm státům, které budou dvěma třetinami členských zemí uznány za podkopávající demokratické hodnoty. Orbánova obstrukční a vyděračská taktika musí skončit – v současné situaci si nemůžeme dovolit, aby jednotlivé státy blokovaly klíčová rozhodnutí na úkor společné bezpečnosti a stability. Nyní nesmíme ztratit ani den.
Přechod na válečnou výrobu jako nutnost pro evropskou suverenitu
Evropa se rovněž musí probudit do nové reality. Spojené státy, na které se EU po desetiletí spoléhala jako na bezpečnostního garanta, přestávají být spojencem, natož důvěryhodným. Americká zahraniční politika se neřídí hodnotami mezinárodního práva, ale cynickými kalkulacemi oligarchických zájmů. Úspěšný oligarchický převrat provedený pomocí autokratického legalismu ale není jejich konečným cílem, je pouze počátkem co umožní další drastické změny. To, co jsme mohli ještě před pár lety považovat za nepředstavitelné, se nyní stává realitou: USA směřují k tomu, že Ukrajinu alespoň částečně obětují Rusku, přičemž tento proces je maskován jako diplomatická snaha o „mírové řešení“. Navíc se snaží přenést odpovědnost na EU, která by měla tento právně problematický „mírový“ kompromis nejen akceptovat, ale i platit. Výsledkem by bylo, že Rusko získá, co chce (potvrzení že zabírat cízí území je vlastně ok), zbytek Ukrajiny by se stal vazalem USA, drancujícím pro ně své surovinové zdroje, a EU by nesla finanční tíhu – jak za americké zbraně, tak za vojenskou přítomnost na Ukrajině. Všimněte si, že v americkém scénáři všechny zúčastněné autokracie posilují, zatímco ti, kdo chtějí demokracii, oslabují – to je totiž hlavní cíl současného amerického tažení. Ze světového policajta se stal nenasytný geopolitický predátor a Otesánek, který nikdy nemá dost a lépe vychází s autokraty než s nyní již konkurenčním demokratickým táborem. Označení „Trumpův Mnichov“ není tedy vlastně úplně přesné, protože situace je ještě horší – odpovídala by scénáři, kdyby se státy, které zradily Československo, zároveň samy proměnily ve fašistické diktatury.
Tento vývoj je zcela logickým důsledkem faktu, že většina Trumpovy administrativy už v minulosti otevřeně šířila proruské konspirační teorie, delegitimizovala podporu Ukrajiny a podkopávala transatlantické vztahy. Vlivní Trumpovi lidé jako Tucker Carlson, bývalý bezpečnostní poradce Michael Flynn či kandidáti na klíčové pozice v projektu 2025 dlouhodobě obhajovali kremelský narativ o Ukrajině jako o „zkorumpované zemi, kde nemáme co dělat“. Tento rétorický posun není náhodný – jde o vědomou přípravu americké veřejnosti na nové rozdělení sfér vlivu.
Zatímco Evropa a Ukrajina stále naivně doufají, že USA svou podporu udrží, realita je taková, že administrativa, která nyní nastoupila, je složena z lidí, kteří považují Vladimira Putina za „partnera“ a autokratického kolegu, nikoliv za nepřítele. Tito lidé nebudou ochotni investovat zdroje do obrany Ukrajiny, ale naopak budou hledat způsob, jak ji obětovat v rámci nějakého „grandiózního dealu“ – podobně jako Chamberlain obětoval Československo v roce 1938. Předtím ji ale ještě řádně vysají.
To zároveň znamená, že Evropská unie si nemůže dovolit dál spoléhat na americkou vojenskou ochranu. Přišlo období, kdy si Evropa musí obstarat svou bezpečnost sama. A to v této situaci, pádící rychlostí blesku, znamená jediné – minimálně částečný přechod na válečnou výrobu.
Každopádně platí že Evropa musí zajistit vítězství Ukrajiny sama! Všechna ostatní řešení nebo ignorování problému nás nakonec vždy přivedou k oslabení a ke konci demokracie.
Válečná výroba jako základ evropské nezávislosti
„Přechodové období“ nesmí být tedy jen obdobím obrany proti dezinformační válce, ale také obdobím příprav na nevyhnutelnou geopolitickou realitu: Evropa musí posílit své zbrojní kapacity, zvýšit produkci munice, tanků, letadel a raketových systémů, aby byla schopná sama čelit budoucí ruské agresi a pomoci Ukrajině při té stávající.
Pokud se Washington nestaví jasně proti ruské agresi, je jasné, že nebude nikdy ani bránit Evropu, pokud by se Putin rozhodl zaútočit například na Pobaltí. Ano musíme zbrojit tak moc, jak chce Trump, ale ne tím způsobem co chce Trump. Nákup jeho zbraní, stojící v pozadí jeho požadavků, by z nás učinil ještě větší vazaly, než jakými jsme nyní.
Amerika už nebrání mezinárodní právo, ale chystá vlastní územní expanze
USA se očividně přestaly řídit principy mezinárodního práva a samy začaly otevřeně uvažovat o územních anexích. Trump už v roce 2019 otevřeně prohlásil, že chce „koupit Grónsko“, což sice tehdy působilo jako absurdní nápad, ale ve skutečnosti šlo o testování reakce světové veřejnosti. Nyní je Grónsko pro Trumpa jednou z lahůdek na psychopatické hostině jeho fašismu 2.0.
Vedle toho se mezi pravicovými republikány stále častěji objevují hlasy o tom, že by USA měly znovu získat kontrolu nad Panamou, kde je strategický průplav. O podobné situaci s Kanadou až v další části textu.
Tento posun je alarmující. USA přestávají být garantem světového pořádku a stávají se dalším predátorským parazitickým impériem, které se snaží prosazovat své zájmy silou, ať už ekonomickou, nebo vojenskou. To znamená, že Evropa se už nemůže spoléhat na jejich ochranu.
Je naprostým selháním našich politiků že zjevnou realitu nedokážou nazývat pravými jmény a žijí ve zcela iluzivních naivních světech. Vybrali jsme je aby nás a demokracii chránili, ne aby nás balamutili a vnucovali nám růžové brýle.
Co musí Evropa udělat?
- Masivní investice do zbrojní výroby – Zbrojovky v EU musí nejen začít fungovat na plnou kapacitu, ale stát musí zajistice i do vzniku nových. Zásoby munice, které máme, jsou nedostatečné – jejich produkce musí být minimálně ztrojnásobena.
- Vytvoření vlastního vojenského průmyslového komplexu – Evropa nemůže dál spoléhat na americké technologie, ale musí vyvinout vlastní vojenský ekosystém, od výroby tanků až po vývoj hypersonických zbraní.
- Evropský jaderný deštník – Francie jako jaderná mocnost musí začít sdílet jaderné zbraně s ostatními evropskými státy v rámci nové obranné strategie EU. Británie, i jako obdobně vyzbrojený nečlen EU, nebude mít problém se přidat.
- Přechod na válečnou ekonomiku – Zbrojní výroba musí mít absolutní prioritu a stát se páteří evropského hospodářství na několik dalších let, dokud nebude jasné, že Evropa je schopná se ubránit sama.
- Připravit se na izolaci USA – EU musí diverzifikovat své ekonomické vztahy a být připravena na to, že americký trh se může stát zcela nepřátelským, pokud v USA dojde k vnitřnímu konfliktu nebo k prohloubení pokusu o státní převrat, kterým Trumpovo počínání prostě je.
Poslední šance pro evropskou suverenitu
Pokud Evropa nezačne jednat teď, už brzy se může ocitnout v situaci, kdy bude muset volit mezi ruskou nadvládou a americkou „nabídkou ochrany“, která bude podmíněna přijetím autoritářského modelu, jaký se rodí ve Washingtonu. Vondra a spol. se na něj sice už těší jako v pěti letech na Vánoce, ale pro všechny občany není demokracie bezcenná stará čarodějnice. Mají na ni dokonce z ústavy právo.
Jedinou cestou vpřed je úplná nezávislost – vojenská, ekonomická i informační.
Moratorium na volby tedy není jen o ochraně demokracie před dezinformační válkou. Je to období, které musí být využito k přípravě na nejhorší možný scénář: na svět, kde USA a Rusko už nehrají podle pravidel mezinárodního práva, ale podle pravidel surové geopolitické síly. V takovém světě přežijí jen ti, kteří jsou schopni se bránit sami. Evropě zbývá posledních pár let, aby se na tuto realitu připravila. Pokud promarní tuto šanci, stane se hřištěm cizích mocností, nikoliv suverénním hráčem v globální aréně. Bylo by velmi trapné pokud by slavnou demokracii dokázali zničit sociopatičtí hamižní tupci jako Trump a zákeřní primitivní vrazi z DDR jako Putin.
Silnější propojení zbylých demokracií jako základ
Zatímco autokraté budou požírat slabé a dočasně se spojovat se svými autokratickými soudruhy, Evropa musí dělat opak – propojovat ty, kteří chtějí demokracii udržet.
USA už dávno opustily myšlenku, že mezinárodní právo je posvátné. Poté, co Trumpova administrativa znormalizovala ignorování spojeneckých závazků (USA byly jedním z garantů územní celistvosti Ukrajiny v rámci Budapešťského memoranda z roku 1994), vyvstává zásadní otázka: které země se mohou cítit skutečně bezpečné?
Jedním z hrozících scénářů je plán na „dobrovolné“ převzetí Kanady Spojenými státy. Zatímco v dávné minulosti se vyskytly fantazie o vojenské anexi, dnes je přístup rafinovanější – kombinace ekonomického nátlaku, výhrůžek a manipulace kanadského veřejného mínění pomocí sociálních sítí a amerických tech-oligarchů.
Trumpova Kanada: Ekonomická past a mediální manipulace
Republikánské MAGA elity v USA už dávno vidí Kanadu jako „přirozené“ rozšíření Spojených států – obrovské zdroje nerostného bohatství, slabá obrana a malá armáda. V USA už dlouho kolují názory, že Kanada je příliš levicová, příliš liberální a že její „socialistická vláda“ brání jejímu rozvoji.
Plán, jak Kanadu postupně přimět k „dobrovolnému“ připojení, stojí na několika pilířích:
- Ekonomická destabilizace – USA mohou zvýšit obchodní bariéry, manipulovat s cenami energetických zdrojů a finančně podkopat klíčové kanadské sektory, aby vytvořily pocit krize. Kanada je ekonomicky silně propojená s USA, a takové kroky by mohly vyvolat rozsáhlé sociální nepokoje.
- Zmanipulování kanadského veřejného mínění – Americké sociální sítě by mohly začít masově šířit myšlenku, že spojení s USA je jediná cesta k prosperitě. Stačí správná propagandistická kampaň – třeba slib, že guvernérem Kanady v rámci USA by se mohl stát oblíbený sportovní hrdina Wayne Gretzky, čímž by získali podporu patrioticky smýšlejících Kanaďanů.
- Nátlak na konzervativní politiky – Republikáni mají v Kanadě spojence mezi pravicovými kruhy, které jsou frustrovány progresivní politikou současné vlády. Trumpova administrativa by mohla podpořit konzervativní politiky slibem většího ekonomického vlivu a financováním kampaní ve prospěch proamerických kandidátů.
- Demonizace současné kanadské vlády – Na sociálních sítích lze ještě více rozjet propagandu, která Justina Trudeaua (či jeho nástupce) vykreslí jako zrádce národa, člověka neschopného ochránit Kanadu před např. čínským vlivem nebo jako diktátora, který „brání svobodnému trhu“ atd.
- Vytvoření umělé krize a nabídnutí „záchrany“ – Stačí ekonomická nebo bezpečnostní krize a Trump bude moci nabídnout „řešení“: připojte se k USA a vše bude lepší.
Moratorium na volby v EU proto musí být spojeno i se strategickým plánováním proti těmto geopolitickým hrozbám. Evropa nesmí být jen pasivním divákem, zatímco si Trump rozebírá západní svět na kusy.
Kanada je dnes jednou z posledních bašt liberální demokracie v Americe. V kontrastu s USA, kde se demokracie pod vlivem trumpistického hnutí rozkládá (zatím ne ve všech státech USA), zůstává Kanada jako celek věrná principům právního státu, ochrany občanských práv a mezinárodní spolupráce. Kanadská vláda i veřejnost jsou zatím pevně odhodlány nepodvolit se Trumpovi ani jeho spojencům a zachovat svou nezávislost.
Evropa si proto nemůže dovolit čekat a sledovat, zda Kanada tento tlak ustojí. Musí jednat preventivně a nabídnout jí alternativu. Stejně jako Putinský režim i americká tech-oligarchie rozumí jen síle a proto ji naše silná spojenectví budou umravňovat.
Strategická nabídka Kanadě: Úzká spolupráce s možností vstupu do EU
EU musí využít současné prodemokratické nálady v Kanadě a navrhnout bezprecedentní formu spolupráce, která by mohla v dlouhodobém horizontu vyústit v začlenění Kanady do Evropské unie. Tím by se nejen upevnily demokratické síly v Kanadě, ale zároveň by se vytvořila globální protiváha autoritářskému bloku USA-Trump a Rusko-Putin (ne náhodou Trump rozpustil týmy, které zabavovaly majetky ruským oligarchům).
Tento krok by měl několik zásadních přínosů:
- Ochrana Kanady před ekonomickým diktátem USA
- Geopolitická výzva USA – Pokud by se EU postavila do aktivní role a nabídla Kanadě pevné partnerství, nastavila by tím zrcadlo Spojeným státům a ukázala by jim, že se svět nebojí vzdorovat jejich pokusům o expanzi autoritářského modelu.
- Precedens pro další demokratické země – Pokud by Kanada úspěšně navázala úzkou spolupráci s EU, mohla by se tím vytvořit nová alternativa pro další státy, které nechtějí být součástí autoritářského vlivu USA, Ruska či Číny.
Prevence místo hašení požáru
Evropa má historickou zkušenost s tím, že pokud se neřeší problémy včas, následky bývají devastující. Pokud EU nebude jednat teď, bude již pozdě. Bez záchrany Ukrajiny nemáme žádnou demokratickou budoucnost ani my. Důsledky zrazené Ukrajiny sklidíme spolu s ní. Pokud Ukrajina vyhraje, stane se silnou oporou demokracie. Pokud prohraje, může se kvůli pocitu zrady a frustrace svého národa naopak stát významnou hrozbou.
Zabránit výše uvedenému scénáři je mnohem jednodušší než ho napravovat v dalších fázích. Pokud EU ukáže sílu a jasně podpoří jak Ukrajinu tak např. kanadskou nezávislost a začlení Kanadu do transatlantického spolku demokratických zemí, může tím paradoxně kultivovat i samotné USA – protože pokud se ukáže, že Evropa dokáže konkurovat Trumpovu modelu a nabízí atraktivnější alternativu, může to přispět k oslabení trumpistického hnutí a v dlouhodobém horizontu i ke stabilizaci demokratických sil v samotných Spojených státech.
Evropa stojí na křižovatce: buď bude pasivně sledovat, jak se USA stávají autoritářským státem a pohlcují další a další demokracie, nebo se chopí iniciativy a postaví se do role globálního lídra v obraně demokracie.
Ano, představa, že právě naši politici dokážou zvládnout největší transformaci v dějinách demokracie, se může zdát jako utopie. Jedinou nadějí, že se o to vůbec pokusí, je masivní tlak zdola – od lidí, kteří pochopí, že tohle není jen další politická změna, ale otázka přežití důstojného života pro mnoho následujících generací, a možná i pro civilizaci jako celek.
