Bulharsko 2023 - přes čtyři pohoří za odměnu k moři: ve vysokých horách

Prostě nás to pořád baví, neboť každá taková cesta je miliarda zážitků. Kdo nezažil ten pocit absolutní svobody, kdy určující jsou jen data odletu, těžko může pochopit. Žádný spěch či stres, jen prožít další desítky příběhů, které se skládají do nádherné mozaiky. Všemi póry nasávat krajinu a zdejší život v té nejsyrovější podobě. Mluvit s lidmi a prožívat s nimi všechny jejich radosti a strasti. To je to, oč nám jde na cestách daleko víc, než o nahánění výškových metrů.

Letošní cesta má 26 dnů a to je dost času na všechno: máknout si ve vysokých horách (vrcholy se pořád počítají), po cestě vymést ty nejzapadlejší kouty lidských osudů a na pár dnů se fláknout u moře. Variant pro inspiraci je na netu milión, ale kudy to bude nejlepší? Sedím nad mapou a pořád mě to táhne dolů na jih po řecké a turecké hranici. A jako obvykle, sázím na intuici.

Každé je jiné, ale všechna jsou nádherná. A všechny chceme aspoň trochu nasát.

K moři to máme 17 dnů a tisíc kilometrů. Krásný prostor na zážitky všeho druhu. Nemusí být nutně pozitivní, hlavně, že budou silné. Aby bylo vnoučatům co vyprávět, anebo v domově důchodců na co vzpomínat.

Ze Sofie směr Vitosha (pří)městskou dopravou

Je to vlastně na dohled, slabých dvacet minut a jsme v horách. Bágly, jako obvykle první den, ultratěžké. A fyzička na bodu mrazu. Všechno to rok od roku nějak víc bolí, všechno si musí člověk trochu víc zasloužit.

Něco jsme nastoupali a vstřebáváme rozdílné klima i výšku. Chaoticky vybalujeme bágly, naběhané postupy se ztratily neznámo kam. Ale večeře, kafe, cigárko a romantické výhledy při západu slunce všechno znovu rozjasní.

Ráno při balení už chytáme obvyklý grif a vyrážíme na Cherni vrah (2290 m n. m.), nejvyšší bod pohoří. Plíce se probírají jen pozvolna, ale je to lepší, než včera.

Nahoře je nově otevřená hospůdka s pitím i jídlem. Užíváme slastné pocity, že jsme to na první dobrou zvládli. Při přesunu do pohoří Rila nás čeká brutální, 1200 m dlouhý sestup do civilizace.

Strmá cesta dolů s těžkým báglem a únavou v nohách je vždycky časovaná bomba. Vážíme proto každý krok, neboť tady pro turisty v nouzi vrtulníky nelítají a každá chyba může být fatální.

Až dolů to dneska nedáme a po cestě voda není. V báglech jí táhneme 6 litrů jako bonus. Zvládáme 900 metrů a brzdící svaly nad koleny vypovídají službu. Úsporná hygiena i večeře, do stanu padáme polomrtví.

Vstávání je bolestné, ale balíme a vyrážíme. Kolem poledne ve vesnici Zheleznitsa zjišťujeme, že bus odsud do Samokova nejezdí. Jsme v pasti. Je jasno a příšerné vedro.

Vesnické hospodě s terasou a slunečníkem nelze odolat. Debužírujeme, dobíjíme a po hodině vyrážíme na stopa. Potvrdí se legendy, které kolují o bulharské vstřícnosti ke stopařům? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: na dva stopy jsme v Samokovu, kde chytáme maršrutku do Borovce a za pár minut už sedíme v lanovce na Yastrebets. Cestou se mění klima a nahoře (2 369 m n. m.) už je zase dýchatelno. Zvolňujeme a kocháme se úžasnými výhledy.

K Dolno Musalensko ezero to máme 4 km po vrstevnici, takže pohoda-jazz. Západní strana jezera je přesně pro nás: jsme tu sami a je tady krásná energie.

Musala (2 925 m n. m.) je nejvyšší hora Bulharska i celého Balkánu. Proto jsme tady. Původně jsme plánovali vzít Rilu vícedenním přechodem jako zamlada. Asi bychom to i dali, ale netoužíme se hned ze začátku utavit. Chceme mít víc času a sil vnímat, vstřebávat a ukládat tu nádheru kolem, takže jednodenní výběhy nalehko vítězí.

Cesta nahoru po červené je krásná, leč notoricky známá a tisíckrát popsaná. Pro nás ale znamenala další neuvěřitelný lidský příběh. Pod vrcholem ve výšce 2 720 m n. m. je chata Ledeno ezero. Přijdete dovnitř, obdivujete tu strohou účelnost horského vybavení a z rádia Rock se valí Stouni. Opodál se postarší paní (odhadem 75 let) s úsměvem zeptá, co si dáme. Logicky vám naskočí otázka, jak se po sezóně dostane dolů? A jak je chata zásobována? Dáváme rychlé kafe a jdeme dorazit zbývajících 200 metrů na vrchol. Je jasno, bez oparu a výhledy jsou dechberoucí.

Cestou dolů vedeme debatu o té paní. Shodneme se, že jedině vrtulník, neboť nejbližší civilizace (lanovka) je 8 km slušným sešupem a náročným terénem.

Říkám Jitce, aby se jí zeptala a s velkým úsměvem dodávám, že si tam určitě všechny zásoby nosí sama na zádech. Dali jsme si horkou čokoládu a přítelkyně se s ní opravdu dává do řeči. A taky že jo! S nevinnou samozřejmostí a úsměvem nám sdělila, že pro pivo, colu a ostatní věci si chodí s batohem k lanovce, že prý jí to baví a udržuje v kondici. A ano, je jí opravdu 75. Neuvěřitelné! V některých případech je opravdu věk jenom číslo.

Ráno se přesouváme k Rilským jezerům. Je nám jasné, že tam bude milión lidí, ale chceme je prostě vidět, když už jsme tady.

V Borovci se dozvídáme, že do Sapareva Banya bus taky nejezdí. Nechápeme, neboť se právě nacházíme v bulharském Špindlu.

Takže zase jedině stop a zase nížinské vedro. Po půl hodině zastavuje táta se synem, kvůli nám si zajedou a my zase moc děkujeme.

U jezer se kempovat nedá, takže sháníme ubytování přímo ve městě. Máme krásný apartmán na dvě noci a klimošku jako bonus. Sprcha je splněný sen a my záříme blahem. Jitka bere TV ovladač, vrcholí Wimbledon a Markéta Vondroušová dnes hraje semifinále, takže co kdyby… A co myslíte? Je to tam! Fandíme jak o život, Markéta vítězí. Je ve finále, které zítra po návratu uvidíme. No, není ten svět krásnej?

Ráno odmítáme předraženou maršrutku a jdeme na stopa. Pod lanovkou (asi 16 km) jsme do půl hodiny, Bulhaři jsou prostě neuvěřitelní. Vybíráme kratší okruh, neboť únava a vedro si začíná vybírat svoji daň.

Je to velká nádhera a jsme moc rádi, že nás ty davy lidí neodradily. Cestou zpět se zastavujeme v hospodě, kterou nám poradil táta se synem během cesty. Původně jsme šli na oběd, leč vzešla z toho protestní žranice. Mňam, mňam.

Teď se ještě včas dostat domů na tenis. Vzali nás mladí Ukrajinci, děkovali za naše příspěvky a my jim zase za svezení. Vysadili nás přímo před domem. Rychlá sprcha a už fandíme, Markéta vyhrává, zase máme wimbledonskou vítězku! Následuje finále mužů, ani od toho se nemůžeme odtrhnout. Prostě si na chvilku užíváme civilizaci plnými doušky.

Cesta je tentokrát delší a klikatější, musíme totiž objet půlku Rilského masivu. Ukázalo se, že i v Bulharsku jezdí autobusy a tak se vezeme směr Dupnitsa, Blagoevgrad a Dobriniště.

Po cestě jsme poprvé narazili na bulharskou anomálii, posunky hlavou. Když totiž, jak známo, Bulhar kroutí nesouhlasně hlavou, říká „ano“ (a opačně, samozřejmě). Jela s námi jedna sympatická žena, která nás upozorňovala, že v Blagoevgradu bude málo času na přestup, ať prý jdeme za ní, že přesně ví, do kterého busu nastoupit.

Navíc nám dala žvýkačku a chtěli jsme se tudíž revanšovat. Ráno jsme nakoupili burek (smažené listové těsto plněné sýrem), zeptal jsem se jí, zdali ji můžu nabídnout. Kývala souhlasně hlavou, tak jsem jí obratem jeden podával. Načež mi začala vysvětlovat, že je strašné vedro a ona vůbec nemá hlad. Tahle odchylka nás provázela vlastně celou cestu. Většinou to byly příběhy úsměvné, ale měli jsme strach, abychom neudělali nějaké faux pas.

Z Dobriniště na Goce Delchev hut k lanovce (asi 11 km) samozřejmě nic nejezdilo, takže zbýval jen stop. A zase bez problémů a celkem rychle.

Na Bezbožko ezero, naší další základně, nás vítala cedule se zákazem stanování. Já měl naopak od lidí na FB info, že se tam kempovat smí. No, dolů se nám už nechtělo, ukryli jsme se tedy v nedaleké kosodřevině a dle ohniště jsme tu zdaleka nebyli jediní. Další místo snů: vlevo prohřáté koupelnové jezírko, vpravo tekoucí voda na vaření.

Původně jsme chtěli na nejvyšší horu Vichren, ale vzdálenost a převýšení je již nad naše síly. Vydáváme se tedy na Polezhan (2 851 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol Pirinu. Až do sedla je cesta vlídná a pohodová.

Závěrečná partie je dost strmá a vede přes nepříjemná kamenná pole. Sladkou odměnou je kruhový výhled na celé pohoří, dnes navíc čistý, bez oparu.

Ráno balíme a loučíme s vysokými horami. Je třeba se posunout dál na jih k řecké hranici do pohoří Rodopy. Nastává „poznávací“ fáze, kterou máme tak rádi. Jak se žije v těchto odlehlých oblastech uprostřed divočiny? S jakými lidmi se potkáme a jaké příběhy uslyšíme?

O tom všem ve druhé části našeho putování. A jako bonus naše postřehy, které by se mohly hodit.