Článek
Pohled ústavní logiky (nejen) pro (ne)zaujaté
V posledních dnech se veřejná debata kolem sporu prezidenta s ministrem Macinkou zúžila na otázku, jestli je Petr Macinka „agresivní vyděrač“. Emoce a morální rozhořčení ale zakrývají mnohem nebezpečnější problém. Zatímco se řeší tón jedné SMS zprávy, tleská se kroku, který v základech podkopává fungování parlamentní demokracie a důvěru v ústavní instituce.
Při pohledu na současné dění optikou politické konzistence a demokratických principů vidím v postupu Hradu nebezpečný precedens. Nejde tu o sympatie k té či oné straně, ale o respekt k pravidlům hry.
1. Ústava není menu v restauraci
Základním principem naší země je, že vláda se zodpovídá Poslanecké sněmovně, nikoliv prezidentovi. Pokud koalice ANO, Motoristů a SPD vyhrála volby a má v parlamentu většinu, má právo na své ministry. Prezident Pavel se v kauze Filipa Turka pasoval do role „kádrováka“, který si vybírá, kdo smí a nesmí být ministrem.
Tento „ústavní aktivismus“ je přesně tím, co rozleptává systém. Pokud prezident nerespektuje výsledky voleb, nutí druhou stranu k nátlaku. V politologii se tomu říká reakce na zablokovaný systém. Když jedna strana (Hrad) přestane hrát podle pravidel, druhá strana (Vláda) musí hledat páky, jak pravidla vymoci.
2. Vyjednávání není vydírání (Lekce z roku 2021)
Média dnes mluví o „mafiánských metodách“. Zapomínají ale na rok 2021. Tehdy představitelé dnešního hradního tábora otevřeně hrozili prezidentu Zemanovi aktivací článku 66, tedy jeho faktickým sesazením, pokud nejmenuje Petra Fialu premiérem.
To byl ten nejtvrdší možný nátlak. Tehdy to ale tatáž média nazývala „státotvorným aktem“. Pokud je dnes Macinkovo upozornění na rozpočtové škrty nebo zahraniční cesty nazýváno vydíráním, jde o učebnicový příklad dvojího metru. V politice je „něco za něco“ standardním vyjednávacím nástrojem, nikoliv kriminálním činem.
3. Zveřejnění soukromí: Diplomatická sebevražda
Prezident zvolil „jadernou variantu“ – zveřejnil soukromou SMS zprávu, která navíc nebyla určena jemu, ale jeho poradci. Z pohledu politické kultury je to krok, který nemá obdoby.
- Konec diskrétnosti: Jakákoliv budoucí jednání mezi Hradem a Vládou jsou nyní nemožná. Kdo si sedne k jednacímu stolu s někým, o kom ví, že zítra může vaše soukromé úvahy vytáhnout na tiskové konferenci?
- Destrukce důvěry: Tímto krokem prezident definitivně spálil mosty. Místo aby spor řešil jako státník za zavřenými dveřmi, udělal z něj reality show pro média. To není ochrana instituce, to je její zneužití k osobnímu politickému boji.
4. Kriminalizace politiky skrze policii
Zapojení elitního útvaru NCOZ do prověřování jedné SMS je vrcholem absurdity. Pokud začneme politické neshody řešit skrze policii a trestní oznámení, přestáváme být parlamentní demokracií a stáváme se zemí, kde se moc prosazuje skrze silové složky.
Prezident tím dává jasný signál: „Kdo se mnou nebude souhlasit, na toho pošlu policii a skandalizuji ho v médiích.“ To je chování, které by u Miloše Zemana vyvolalo vlnu demonstrací za ohrožení demokracie. U Petra Pavla je to ale vydáváno za „nastavování hranic“.
5. Média jako aktivní účastník boje
Nejsmutnější na celém příběhu je role mainstreamových médií. Ta v podstatě rezignovala na objektivitu a fungují jako tiskové oddělení Hradu. Místo aby se ptala, proč prezident blokuje vítěze voleb, vytvářejí dojemné příběhy o „skromném prezidentovi na motorce“, zatímco z jeho oponentů dělají ruské agenty a mafiány.
Závěr
Můžete mít k Petru Macinkovi nebo Filipu Turkovi tisíc výhrad. Může se vám nelíbit jejich styl. Ale pokud připustíme, že prezident smí ignorovat výsledky voleb, práskat soukromé zprávy a kriminalizovat své oponenty, pak jsme prohráli všichni.
V neděli se na Staroměstském náměstí bude mluvit o obraně hodnot. Skutečnou hodnotou demokracie je ale respekt k pravidlům a k mandátu od voličů. A tato pravidla v lednu 2026 neporušuje ministr zahraničí ve své soukromé SMS, ale prezident republiky svým pokusem ovládnout vládu, která mu nepodléhá.
Nenechme se opít morálním kýčem. Tady nejde o slušnost, tady jde o moc.
