Článek
Pohraničníci nestříleli a nepouštěli krvelačné psy na nějaké zločince, kteří by chtěli státu nějak škodit. Zabíjeli a zavírali osoby, které z toho komunistického „ráje“ chtěly pryč za svobodou a lepším životem. Oficiálně sice Československo chránili před agenty ze zahraničí, ale železná opona byla postavena jako způsob, jak zabránit lidem utéct do Německa či Rakouska.
Obětmi na hranicích nebyli jen Češi
V letech 1948 až 1989 zahynulo na hranicích tehdejšího Československa několik set lidí. Nešlo jen o Čechy, ale také Slováky, Němce, Rakušany, Rusíny a další. Například rakouské občany Karla Benedikta a Waltera Wawru zastřelili českoslovenští pohraničníci, když v pohraniční řece Dyji chytali ryby. Hermina Winklerová byla zase psychicky nemocná a utekla své rakouské rodině při práci na poli. I ona byla zavražděna a její rodina ji ani nesměla pochovat. Komunistická mašinérie šla na hranicích přes mrtvoly, a to doslova.
Naprostá většina lidí na útěku byla neozbrojená. Pohraničníci často stříleli bezhlavě nejen do lidí, kteří se snažili utéct, a to včetně dětí, ale i na své vlastní kolegy. Zločiny na neozbrojených civilistech se následně Pohraniční stráž snažila zakrýt pohádkami o teroristických skupinách, které chtěly útočit na socialismus. Logický dotaz, proč šli údajní teroristé směrem k hranicím, nikoli opačně, tedy směrem do vnitrozemí, se jim nikdo dát neodvážil. Častou výmluvou pohraničníků nad mrtvými bylo, že „stříleli do nohou, aby prchající zastavili“, případně, že „stříleli do vzduchu a kulka se odrazila od stromu“. Proč tedy měly mrtvoly prostřelené hrudníky, krky a hlavy?
Pohraničníci naprosto vědomě zabíjeli vlastní spoluobčany, kteří chtěli pouze lepší život bez komunistické totality. Za své zvrhlé činy si rozdávali i odznáčky a ocenění.
Odpornost tehdejších velitelů pohraničníků dokládá například vyjádření velitele útvaru Karlovy Vary nadporučíka Josefa Vlčka poté, co byl zastřelen neozbrojený civilista a mezi zatčenými byla i matka s dvouletým dítětem. Vlček uvedl: „Hlídce možno snad vytknouti, že proti tak velké skupině nepoužila ručních granátů, tímto by možná bylo dosaženo většího výsledku. Jedná se však o nové dosud nezkušené příslušníky PS, kteří v rozrušení na možnost použití granátů nevzpomněli.“ Granáty na batole? Jak velkého zvěrstva byli pohraničníci vůbec schopni?
Trestány byly ale celé rodiny. Když byl někdo zadržen na hranicích, skončil ve vězení. Jeho blízcí příbuzní mohli zapomenout na studium svých dětí i na nějakou pracovní kariéru. Stejně byli trestáni i rodiny těch, kteří na hranicích vinou pohraničníků zemřeli.
Pro komunisty byla touha po svobodě největším zločinem.
Ne každý chtěl vraždit
Občas byli jako vojáci základní služby do Pohraniční stráže zařazeni i lidé, kteří vraždit lidi nechtěli. Pro Paměť národa vzpomínal například Jiří Barteček, že mu maminka zakázala střílet po lidech. Když jí namítal, že za to půjde do basy, maminka odvětila: „Kdybys tam byl dvacet jedna dnů nebo dvacet jedna týdnů nebo dvacet jedna měsíců v té base, tak je to jedno. Já bych tě tam navštěvovala. Nechceš přece žít do smrti s tím, že jsi někoho zastřelil. Tak si to zapamatuj. Nechceš žít s tím, že jsi zastřelil nevinného člověka.“
I když naprostá většina mrtvých pohraničníků byla výsledkem nehod nebo zaviněna jejich kolegy, i mezi pohraničníky byli lidé, kteří raději ukončili svůj život sebevraždou, aby nemuseli zabíjet. Někteří pohraničníci dokonce sami přes hranice utekli.
Domácí vězení za smrt německého důstojníka
Další pohraničníci využívali svou „službu“ k nelegálnímu přivýdělku. Například pohraničník František Korbel z Německa pašoval cigarety, které pak v Čechách prodával. Při jedné cestě narazil na německou hlídku a zastřelil Aloise Hubera. Podle jiné verze se snažil získat německé civilisty ke spolupráci. Každopádně za smrt osmatřicetiletého Hubera byl Korbel potrestán 15 dny domácího vězení. Směšný trest.
Je ostudné, že si bývalí pohraničníci svou ostudnou minulost ještě dnes hrdě připomínají. Například pomníkem na Cínovci.
Cynické vzpomínání bývalých pohraničníků
Místo sebereflexe a prosby o odpuštění, které by slušný člověk očekával, jen pýcha na to, jak skvělou „práci“ dělali. A prapodivné spolky by jim dokonce rády stavěly oslavné pomníky. To není nostalgie „chlapců“, kteří se sejdou po letech, to je jen cynismus vrahů, kteří se ani dnes za své skutky nestydí.
Zdroje:
